Drahá Virginie,

před očima se mi střídají scény z historického dramatu s názvem Muž a žena. Egypťanka kráčí, jak praví text Ramesse III.,

podle svého přání bez překážky tam, kam chce,

hrdě a vznešeně kráčí po březích Nilu mezi narcisy a mandragorou. Krétská dívka přeskakuje hřbety býků na pozadí dýmajícího Santorinu, tančí, svobodná a nespoutaná, před branami Knóssu. V dalším dějství je pódium poseté meči a štíty, uprostřed se vznáší zlatá maska Agamemnóna a mykénský bojovník sráží ženu k zemi. V příštích třech tisíciletích se děje odehrávají v nejrůznějších kulisách, ale je to vždy muž, který nad ženou vládne. Následuje scéna osvícenského století, široká schodiště a řecká sloupoví, všude se povalují encyklopedie, na bělostný krk dopadá gilotina a Jean-Jacques Rousseau se usmívá v bílé paruce. Opona padá, opět se zvedá. Křik, létá kamení, policisté rozhání obušky ženskou demonstraci, a je to tentokrát útlá Edith Garrudová, která sráží k zemi obratným chvatem mohutného policistu, padá na londýnskou dlažbu, ženy mávají šátky a volají: Chceme svá práva!

Když jste psala Tři guineje, ženy už volební právo měly (mimochodem teprve deset let), ale drama pokračovalo dál, ve velmi rychlém tempu a mělo prudký spád, kulisáci nestačili odklízet staré a stavět nové (mimochodem občas dost ponuré) kulisy. A tak, ačkoli nás dělí pouhých sedmdesát let, naše pohledy na genderové vztahy jsou jiné, přesněji, v zásadě stejné, ale pálí nás už něco jiného, protože děj dospěl k… k čemu že to dospěl?

Nevím. Ale každopádně genderová problematika se mění. Už nejde o zákony, o vzdělání žen, dokonce ani o mužské a ženské sociální role nejde. Na repertoáru je nová „hra“. V této hře bude třeba (alespoň si to myslím) přemýšlet o genderu jako o problému osobní sebeidentifikace, subjektivní prožitek genderu se stane důležitý. Nikoli jeho povaha sociální a historická, ale jeho povaha existenciální.

Tenhle „divadelní kus“ (teprve začíná) souvisí s otázkou „jinakosti“ a „stejnosti“. Hannah Arendtová (Vaše mladší současnice) ve své knize Původ totalitarismu popisuje nadřazenost jako neschopnost zrovnoprávnit „jiné“. Myslí tím mentální zrovnoprávnění, nikoli legislativní. Jako „jiné“ většinou vnímáme příslušníky jiné rasy, jiné země, jiné společenské třídy, jiného fotbalového klubu a samozřejmě i jiné, a tedy druhé pohlaví. Arendtová upozorňuje, že se nejedná pouze o kulturní stereotypy, ale o způsob myšlení, které brání, napříč kulturám, zrovnoprávnit „jiné“. Ti, kteří se mi nepodobají (rodem, původem, kulturou) jsou odlišní, proto horší nebo alespoň nebezpeční. Možná to souvisí s prastarým strachem, s dávnými zkušenostmi. Přestože židé byli podle německých zákonů rovnoprávnými občany, píše Arendtová, a v německé společnosti žili po staletí, mluvili stejným jazykem, antisemitismu to nezabránilo. Možná příliš dlouho žili v ghettech, zachovávali své zvyky, uzavírali sňatky jen mezi sebou. Připadá mi ale, že důvody jsou ještě i jiné. Snad v podvědomí (ve freudovském smyslu).

Je možné přemýšlet a zakoušet „jiné“ pozitivně? Pro takové pozitivní přemýšlení je rozhodující (v případě muž–žena) genderové sebeurčení, dostatečně hluboké, dostatečně prožité. Teprve hluboký prožitek vlastního genderu, jeho specifičnosti, může snad vytvořit předpoklady pro mentálně rovnoprávný vztah mezi pohlavími. Jenže co to znamená hluboký prožitek? Představuji si, mlhavě, „ponor“ do vlastního a kolektivního nevědomí. Snad je to možné individuálně, ale kolektivně? Kolektivní nevědomí se vyjadřuje zvláštním způsobem, totiž prostřednictvím mýtů. A koho dnes v genderových výzkumech zajímají mýty? Ostatně koho dnes v genderových výzkumech zajímá Jung? Obávám se, že feminismus k dnešnímu dni preferuje povrchní analýzy genderu a v praxi přispívá k jeho neurotickému prožívání. Nejčastěji jsou vidět dvě polohy.

„Pozdní feminismus“ v mužích a ženách vzbudil touhu po sebepotvrzení, důraz na vlastní pohlaví a jeho rysy, což o to, proč ne, ale v jakési extrémní režii. Gender je prožíván neautenticky, uměle. Proto je obtížné skutečně zrovnoprávnit, tak jak o tom mluví Arendtová, tedy mentálně, druhé pohlaví. Je možné setkat se s nadřazeností (na obou stranách) v jakémsi až militantním duchu. Lze to pochopit. Ženy byly příliš dlouho ponižované a kvůli této zkušenosti neumí mužům důvěřovat, nemají chuť si mužů vážit. A muž, náhle a nečekaně – a pro něj zcela nepochopitelně – znevážený, bez zkušeností s dřívějšími ústrky, má chuť se mstít. Namísto mentálního zrovnoprávnění nastupuje lhostejnost, nezájem o druhé pohlaví, někdy i nenávist.

Druhý případ je zcela opačný. „Pozdní feminismus“ způsobil jakési nové prožívání genderu, vyvolal k životu (možná díky pochopení rovnoprávnosti jako stejnosti) neurčitý unisex. Zrodil se společný, mužům i ženám odcizený rod, s amorfními psychickými souřadnicemi i fyzickými tvary, gender překódovaný do mělké, hygienické korektnosti.

S úctou Vaše

M. S.