V esteticky často krutě souzeném světě Mišimovy prózy sice na sebe ti dva adonisové, Juiči a Kijoaki, strhávají hodně pozornosti, jsou to však hoši stojící mimo morálku a běžné lidské cítění, jejichž krása umí být pro druhé, a zvláště pro ženy, pořádně toxická. Kolem nich jsou postavy jako Šunsuke, které by to rády dotáhly na démony, ale nedaří se jim to.

Pocit nadřazenosti ve mně částečně metamorfoval v sebelásku a intoxikoval mě myšlenkou, že jsem o krok před ostatním lidstvem.