Jukio Mišima (1925–1970) studoval po válce na tokijské univerzitě práva, ale už v té době se věnoval literatuře. Od počátku byl ovlivněn japonskými romantiky, kteří si zakládali na hodnotách a jedinečnosti japonského národa a jeho historie. Mišimův literární talent byl zjevný od počátku, ale teprve román Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) mu zajistil pověst jednoho z nejnadanějších poválečných spisovatelů. Jeho protagonistou je dospívající chlapec – vypravěč Kóčan, který vyrůstá za války a v poválečném Japonsku. Kóčan v sobě objevuje homosexuální sklony, ale snaží se je potlačit. Vyrůstá v moderní společnosti, pro niž je (na rozdíl od té tradiční) homosexualita už nepřijatelná. Proto své pravé touhy na veřejnosti neodhaluje, nasazuje si masku „normálnosti“ a snaží se přizpůsobit světu, kde normální je heterosexuální vztah. Během dospívání se pokouší sám v sobě vzbudit touhu k dívčí kráse, ale všechny pokusy, včetně návštěvy nevěstince, selhávají. Nakonec si jasně uvědomí, že milovat dívku je pro něj nemožné.

Zpověď masky je v zásadě autobiografické dílo, nicméně Mišimova náklonnost k mužům je značně stylizovaná v duchu samurajské mravouky, k níž patřilo pěstování homosexuálních vztahů. Když se v Japonsku na konci dvanáctého století ujal vlády první šógun (šógunát se udržel až do konce devatenáctého století), zemi ovládly vojenské mravy a žena se ocitla ve společenské hierarchii na velmi nízkém stupni, stala se homosexualita součástí samurajské etiky. Ve středověku byla proto podporována láska muže k muži jako čistší forma citové náklonnosti a homosexuální vztahy se staly součástí společenských vazeb vojenské elity.

Obhajobu předností středověkých japonských hodnot učinil Mišima charakteristickým znakem svého díla i vlastní osobnosti. Hlásal, že samurajství uchovává to, co je na japonské kultuře jedinečné, a že je ideálním prostředkem k odstranění korupce z moderní společnosti. Svým ideálům obětoval i vlastní život. 25. listopadu 1970 vtrhl Mišima s několika stoupenci do hlavní kanceláře japonských Sil sebeobrany (Džieitai) a po vášnivém proslovu provedl podle samurajských předpisů harakiri.

Česky z jeho díla vyšlo: monodrama Pozdrav lodi (Světová literatura 1962/4, překlad Miroslav Novák), Opat chrámu Šiga a jeho láska (Světová literatura 1994/4, překlad Ivan Krouský), novela Láska k vlasti (Světová literatura 1994/4, překlad Klára Macúchová), román Zlatý pavilón (1998, překlad Klára Macúchová), hra Markýza de Sade (Svět a divadlo 1998, překlad Vlasta Winkelhöferová), hra Můj kamarád Hitler (Svět a divadlo 1999, překlad Vlasta Winkelhöferová).

Kdekdo prohlašuje, že je lidský život jako jeviště. Rozhodně se ale nedá říci, že by existovalo mnoho lidí, kteří jsou touto myšlenkou posedlí tak jako já. Mě toto vědomí začalo pronásledovat v době, kdy jsem sotva odrostl dětským kalhotám. Už tehdy to byla jedna z věcí, kterou jsem si jasně uvědomoval. Přitom jsem byl pořád ještě naivní a chyběly mi zkušenosti, a tak jsem byl zároveň neustále na pochybách, jestli se nemýlím. Přesto jsem byl do značné míry přesvědčen, že ostatní lidé vykračují na cestu životem stejně, jako jsem to udělal já. Ještě jsem optimisticky věřil, že když herec dohraje svou roli, spadne opona – na tomto přesvědčení měla velký podíl i představa o mé vlastní předčasné smrti. Časem měl ovšem tento optimismus, nebo lépe řečeno tato iluze, utrpět kruté rozčarování.

Musím ovšem zdůraznit, že to, co zde hodlám říci, nemá nic společného s obvyklou záležitostí „vědomí vlastního já“. Jedná se jednoduše o problém libida, takže prozatím nehodlám hovořit o ničem jiném mimo toto téma. Takzvaný špatný student má pro svou existenci vrozené dispozice. Nicméně já jsem chtěl být řádným studentem a postupovat stejně jako ostatní. Abych toho dosáhl, využil jsem nouzové řešení, které spočívalo v tom, že jsem při zkouškách tajně opisoval od kamarádů, aniž bych učivo chápal. Papír jsem pak vždy odevzdal s nevinným výrazem. Určitou dobu může tato metoda, spíše hloupá a hanebná než mazaná, sklízet zjevné úspěchy a student, který ji používá, postupuje do vyšších ročníků. Nicméně tam se pak předpokládá, že zvládl látku nižších tříd, a jak výuka nabývá na složitosti, nerozumí už naprosto ničemu. Může poslouchat výklad, ale nic nechápe. Tady už mu zbývají jen dvě možnosti. Buďto rezignuje a docela zpustne, nebo dál všemožně předstírá, že látce rozumí. Co z toho si zvolí, to je problém, který závisí na jedné ze dvou kvalit, na slabosti či odvaze, a to ve stejné míře. Ať se vydá jakýmkoliv směrem, jeho cesta bude vyžadovat buď velké množství odvahy, nebo slabosti. Obojí je v tomto případě podmíněno jistým druhem permanentní touhy po zahálce.

Jednou jsem se přidal ke skupině spolužáků, kteří cestou kolem školní zdi hlučně pomlouvali jistého nepřítomného kamaráda. Kolovala o něm zvěst, že se zamiloval do průvodčí autobusu, kterým dojížděl do školy. Spolužáci se dohadovali, co může na takové průvodčí chlapce přitahovat.

Vložil jsem se do diskuse zkušeným, chladnokrevným tónem.

„To dělá ta uniforma,“ řekl jsem ostře, jako bych slova střílel. „Obepíná těsně tělo.“

Sám jsem pochopitelně nikdy nepocítil ani nejmenší sexuální touhu po nějaké průvodčí, ale vycházel jsem z analogie. Z čisté analogie. Ozval jsem se především proto, že jsem toužil – tehdy velmi silně – stavět na odiv pózu zralého chladnokrevného chlípníka.

Ostatní okamžitě reagovali. Byli to všechno rozšafní kluci, dobří studenti slušných mravů, zcela bezúhonní. Všichni mi jednomyslně začali odporovat: „A hele! Ty se ale vyznáš!“

„Kdo to nezná na vlastní kůži, nemá rozdávat rozumy!“

„Až z tebe jde strach!“

Narazil jsem na naivní, vzrušenou kritiku a hned jsem si uvědomil, že jsem to přehnal. Kdybych byl býval použil méně strojený, přirozenější projev, demonstroval bych své bohaté znalosti lépe. A klidně bych mohl sdělovat v podstatě stejné věci. Uvědomil jsem si, že musím být poněkud opatrnější.

Kluk, který je ve čtrnácti nebo patnácti letech schopen sebereflexe, jež neodpovídá jeho věku, může snadno podlehnout myšlence, že je duchovně vyspělejší než ostatní stejně staří chlapci. Jenže to je právě ten omyl. Já měl pouze dříve než ostatní potřebu ovládnout vlastní zmatek, své nejistoty, ale byl jsem stejně zmatený, mé názory nebyly víc než nahodilé úsudky. Můj neklid odpovídal definici Stefana Zweiga, který napsal, že „to, co nazýváme zlem, je všem lidem vlastní neklid (Unruhe), který žene člověka mimo sebe a dohání ho k nevyzpytatelným činům.“ Napsal také, že příroda našim duším ze svého starodávného chaosu odkázala nezničitelnou dávku nejistoty a toto dědictví přináší napětí a „snahu obrátit se k teorii nadčlověka a mimosmyslovým elementům.“ Moje nejistota byla zkrátka důsledek sebepozorování. Ostatní kluci neměli potřebu sebereflexe či introspekce.

Nějaká průvodčí v autobusu pro mě neměla nejmenší sexuální přitažlivost, vědomě jsem využil čisté analogie a můj výstup měl jiné pohnutky, jak jsem už uvedl. Moje slova kamarády skutečně pohoršila a vyvolala rozpaky, ale zároveň sugestivně zapůsobila na jejich mladickou vnímavost a vyvolala jemné sexuální vzrušení. Jasně jsem to na nich poznal a není divu, že se ve mně vzedmul opovržlivý pocit nadřazenosti. To ale nebylo všechno. Protentokrát jsem byl umlčen, a tak muselo po pocitu vítězství přijít vystřízlivění. Stalo se to následovně:

Pocit nadřazenosti ve mně částečně metamorfoval v sebelásku a intoxikoval mě myšlenkou, že jsem o krok před ostatním lidstvem. Tato část mé bytosti ale vystřízlivěla rychleji než zbytek a já jsem se dopustil neuváženého přešlapu. Ačkoli jsem byl stále částečně omámený, domníval jsem se, že jsem schopen vše posuzovat střízlivě, a tak jsem premisu „jsem o krok před lidstvem“ zbrkle opravil na pokorné „jsem člověk jako každý jiný“. Byl to naprosto chybný závěr a já jsem kvůli němu došel až k tvrzení „v každém ohledu jsem člověk jako každý jiný“. (Tento závěr umožnila a podpořila ta část mého já, která dosud nevystřízlivěla.) A nakonec jsem dospěl až k pošetilému úsudku „všichni jsme stejní“. Vše to z velké části ovlivnil způsob myšlení, který je pouhým nástrojem pomatení. Ke svým závěrům jsem dospěl pomocí autosugesce. Autosugesce! Velmi dobře jsem věděl, že je to podvod, a přece tento iracionální, hloupý, falešný přístup ovládal od této chvíle můj život minimálně z devadesáti procent. Je těžké uvěřit, že po světě běhá tak naivní člověk, jako jsem já.

Mohou tohle všechno vůbec čtenáři pochopit? Chtěl bych objasnit, jak jsem dokázal pronést ta, byť jen lehce, necudná slova o autobusové průvodčí. Důvod byl ve skutečnosti velmi jednoduchý: když šlo o ženy, postrádal jsem jakoukoli stydlivost vlastní ostatním chlapcům, a tohle byl přesně ten moment, který jsem si tehdy neuvědomoval.

Rád bych se vyhnul podezření, že jsem si už jako patnáctiletý přisoudil schopnost analýzy, jakou mám až nyní, a tak ocituji něco, co jsem v tom věku napsal.

„Rjótaró neměl zájem stát se součástí okruhu svých přátel. Byl pevně přesvědčen, že svou neuchopitelnou melancholii a malátnost dokáže překonat tak, že se bude aspoň trochu radovat nebo že bude veselí přinejmenším předstírat. Důvěřivost či jeho vrcholná naivita ho nechávala ve stavu naprostého klidu.

Kdykoli se zúčastnil nějakého zlomyslného žertu nebo uličnictví, opakoval si: ‚Nejsem skleslý, nejsem znuděný,‘ a nazýval to ‚ignorováním strasti‘.

Většina lidí se neustále zaobírá starostmi o své štěstí, mají pochybnosti o tom, zda jsou, nebo nejsou veselí. To je normální stav pocitu štěstí, pochybnosti jsou naprosto přirozené.

Rjótaró o sobě tvrdil: ‚Jsem šťastný.‘ Přesvědčoval sám sebe, že je to skutečnost.

Lidé mají tendenci věřit ve vlastní ‚nepopiratelné štěstí‘, dokud jejich otupělá realita neuvízne v mohutné mašinérii falše. Stroj se živelně rozpohybuje, a lidé tak ani nezaznamenají, že jsou jen nádobou plnou sebeklamu…

‚Stroj se živelně rozpohybuje.‘ Opravdu tak divoce běží?

Domnívat se, že bude ďábel uspokojen, když se z něj udělá hrdina, je běžný omyl mládí.“

Nastal čas, kdy jsem musel vykročit do života. Zásoba vědomostí, kterou jsem byl na tu cestu vybaven, sestávala ze spousty románů, které jsem přečetl, encyklopedie sexu, pornografie, jež kolovala mezi kamarády, a hromady naivně oplzlých vtípků, které jsem od přátel slýchal za nocí, kdy se konala polní cvičení. Nejen tyto znalosti, ale především spalující zvědavost mi měly být na této cestě věrným společníkem. V bráně, z níž jsem vykročil, mi stačilo zaujmout výchozí pozici „mašinérie falše“.

Prostudoval jsem pečlivě mnoho románů, zkoumal jsem, jak mladík mého věku vnímá život, jak promlouvá sám k sobě. Života na internátě jsem se neúčastnil a nikdy jsem nesoutěžil v žádných školních atletických závodech. V naší škole byla navíc spousta malých snobů, kteří se začali nemravným tématům vyhýbat, jakmile jednou přerostli tu nesmyslnou hru na sprosťáka, o níž jsem vyprávěl. A já jsem byl ještě ke všemu nesmírně plachý. Všechny tyto skutečnosti mi znemožňovaly porozumět psychice spolužáků, takže mi nakonec nezbývalo než usuzovat z obecných pouček o tom, co „chlapec mého věku“ cítí, když je ponechán sám sobě.

Má spalující zvědavost byla patrně naprosto běžnou součástí dospívání každého kluka. Chlapci, jakmile dosáhnou pubertálního věku, se zřejmě nezabývají ničím jiným než nemravnými úvahami o ženách, vymačkávají si uhry a v jejich ustavičně rozpálených hlavách se jim rodí nasládlé veršíky. Většina z nich už má pravděpodobně za sebou četbu těch studií o sexu, které zdůrazňují škodlivý účinek masturbace. Teprve později, když se uklidní nad knihami, které hovoří o tom, že tato činnost zdraví nijak vážně nepoškozuje, stanou se z nich nakonec zanícení praktici. V tomto ohledu jsem byl naprosto stejný! Jenže jsem ve stavu autosugesce zcela opominul skutečnost, že jakkoli byla povaha onoho „špatného zvyku“ shodná, objekty mých představ byly naprosto odlišné.

Nejpodstatnější rozdíl spočíval v tom, že ostatní chlapci čerpali stimuly ze světa ženských znaků. Stačilo jim, aby v mysli jen zavadili o pouhé slovo žena, a už se zarděli. Na rozdíl od nich na mé smysly výraz žena nepůsobil o nic silnějším dojmem než slovo tužka, automobil nebo třeba koště. Nedostatečná schopnost myšlenkové asociace pro mne byla příznačná. Ukázkou toho může být epizoda s Katakurovou matkou. Když jsem debatoval s kamarády, moje poznámky jim musely připadat absurdní. Aby je vůbec nějak vstřebali, začali mé chování omlouvat tím, že jsem básník. Za toho jsem ale nechtěl být pokládán ani v nejmenším (říkalo se totiž, že lidský druh, který je označován jako básník, dostává vždy od žen košem). Abych s přáteli udržel souvislou konverzaci, cíleně jsem si pěstoval schopnost myšlenkových asociací, jaké měli oni.

Vůbec mě ovšem nenapadlo, že se ode mě naprosto liší nejen svými pocity, ale také vnějšími příznaky, které zpravidla nejsou viditelné na veřejnosti. Zkrátka jsem si neuvědomil, že mají okamžitou erekci, jakmile se podívají na fotografii nahého ženského těla. Na rozdíl od nich se mi tohle nikdy nestalo. Zpočátku mi nedocházelo ani to, že objekty, které vyvolávají mou erekci (je zvláštní, že jsem si od začátku vybíral jednoznačně takové, které měly perverzní kvalitu), jako kupříkladu socha nahého jinocha v jónském stylu, neměly nejmenší sílu probudit vzrušení u nich.

Ve druhé kapitole jsem úmyslně popsal jednotlivé případy své erekce, abych lépe objasnil, jak byla v tomto směru moje ignorance hluboká. Všechny romány, kde se objevují scény líbání, opomíjejí v popisu mužskou erekci, která k tomuto aktu nesporně patří. Budiž, je to přirozené, proč by měla být erekce předmětem popisu v beletrii? Jenže ani odborné knihy, které se zabývají sexualitou, se nezmiňují o erekci jakožto fyziologickém průvodním jevu polibku, takže já si začal erekci vykládat tak, že se objevuje před tělesným stykem nebo alespoň při jeho představě. Domníval jsem se, že až přijde čas, dostaví se přirozeně erekce i u mne, i kdyby nesouvisela s pohlavní touhou – přijde jako jakési vnuknutí z nebe. Ale v duši jsem měl něco, co mi ustavičně našeptávalo: „Ne, možná právě u tebe k tomu nedojde.“ A tato pochybnost se pak promítala do každé z mých nejistot.

Opravdu jsem si nikdy od chvíle, kdy jsem se začal oddávat svému „špatnému zvyku“, nepředstavoval žádnou část ženy? Alespoň experimentálně? Ne, nikdy jsem to nedělal. Sám pro sebe jsem si to vysvětloval jednoduše svou vlastní leností.

Naprosto nic jsem nechápal. Nevěděl jsem, že všichni chlapci kromě mě mají každou noc sny, v nichž se jim ženy, které letmo zahlédli ten den na ulici, promenádují jedna po druhé před očima nahé. Nevěděl jsem ani to, že se v chlapeckých snech znovu a znovu vznášejí ženská ňadra jako nádherné medúzy vystupující z moře noci. Že v nich posvátná místa žen otevírají své vlhké rty za zpěvu sirén, desetkrát, stokrát, tisíckrát, věčně…

Skutečně mě takovéhle sny míjely z lenosti? Byla to opravdu jen má liknavost? Tápal jsem v pochybnostech. Celý můj postoj k životu vycházel pouze z pocitu, že jsem líný, až jsem se nakonec právě obhajováním lenivosti vyčerpal, neboť jsem se tak ujišťoval, že lenost, která zůstává pouhou leností, je zárukou bezpečí.

Rozhodl jsem se, že zalovím ve své paměti a shromáždím veškeré vzpomínky, které nějak souvisejí se ženami. Jak chudá sbírka to byla!

Vzpomněl jsem si na jednu událost, která se přihodila, když otec odjížděl na služební cestu do Ósaky. To mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Ten den jsme ho s matkou a několika příbuznými doprovodili na tokijské nádraží a potom jsme šli všichni k nám domů. Mezi bratranci a sestřenicemi, kteří také přišli na návštěvu, byla i svobodná, zhruba dvacetiletá sestřenice Sumiko.

Sumiko měla nepatrný předkus, ale krásné zuby, úžasně bílé, a když se smála, zářivě se leskly. Skoro jsem ji podezíral, jestli se náhodou nesměje schválně, aby je mohla ukazovat. I když jsou vyčnívající zuby vlastně vada, Sumičinu obličeji i celkovému vzhledu přidávaly na půvabu.

Ta nedokonalost působila jako špetka koření, která zdůrazňovala harmonické kouzlo její krásy a zvyšovala její přitažlivost.

Výraz „milovat“ se tady asi příliš nehodí, ale svou sestřenici jsem měl přinejmenším „rád“. Od dětství jsem ji zpovzdálí s potěšením pozoroval. Když vyšívala, dokázal jsem vedle ní prosedět nečinně jako v mátohách celé hodiny.

Tety odešly do zadního pokoje a my jsme zůstali se Sumiko v hale. Seděli jsme vedle sebe bez hnutí a bez jediného slova. Oběma nám v hlavách stále ještě bzučel nádražní shon. Cítil jsem se strašně vyčerpaný.

„Ach, jsem tak unavená,“ řekla Sumiko, lehce zívla, zvedla lenivě svou bílou ručku a poklepala si jemně několikrát prsty na rty jako při zaříkadle. „Ty nejsi unavený, Kóčánku?“

Při těch slovech si pro mne z nepochopitelného důvodu zahalila obličej rukávy kimona a s plesknutím složila hlavu na má stehna. Potom se pomalu, jako by otálela, zase zvedla a zůstala chvíli nehybná. Moje kalhoty od školní uniformy se tetelily pýchou, že jí směly na okamžik posloužit jako polštář. Vůně Sumičina pudru a parfému mě uváděly do rozpaků, z jejího nehybného profilu s unavenýma, doširoka rozevřenýma očima jsem byl naprosto zmatený.

Nic víc se nestalo, a přece na tu nádhernou tíhu, co se chvíli opírala do mých stehen, nikdy nezapomenu. Nebyl v tom žádný pohlavní chtíč, ale jakýsi honosný požitek, jaký musí mít člověk, kterému připnou na hruď vyznamenání.

Často jsem v autobusu, kterým jsem jezdíval do školy a ze školy, vídal jednu chudokrevnou slečnu. Zaujala mě svou odměřeností. Vypadala, jako by byla vším omrzelá, pokaždé jen pohlížela blazeovaným pohledem z okna. Upoutaly mě i její umíněné, lehce našpulené rty. Kdykoliv jsem tímto autobusem jel, doufal jsem, že ji uvidím nastoupit, a když se neobjevila, jako by mi něco scházelo. Přemýšlel jsem, jestli by snad tohle nemohla být láska.