Milí čtenáři Tvaru,

desáté číslo otevírá rozhovor s významnou kunsthistoričkou a spisovatelkou Milenou Slavickou, která v tomto roce do každého čísla našeho obtýdeníku píše své úchvatné „Dopisy Virginii“, jejichž četba pokaždé rozvlní moji mysl, jako by je snad házela v noci do neviditelné řeky, která vždy dospěje do skleněného moře. V rozhovoru s Kamilou Ženatou plyne Slavická po proudu svého života a tu i tam vyloví nějaký ten poklad – vhled. V rozporu se soudobými angažovanými trendy dává Slavická explicitně přednost umění, které je osobní, nebo přinejmenším v osobním uměleckém vesmíru zakořeněné. Ačkoli je mé ideové naladění poněkud odlišné, nemůžu popřít, že mi její zdánlivě konzervativní vidění přijde i v kontextu dnešních otázek vlastně velmi osvěžující:

Nevadí mi, když se umělec osobně vyjadřuje k politickým a sociálním problémům své doby, ale musí to dělat právě jako umělec, nikoli jako aktivista. Nevadí mi political art, ale vadí mi art as politics. Vadí mi umění, které slouží, čemukoli a komukoli, a je používané pro mocenský boj. Vadí mi, když se obsah a forma umění rodí v hlavách kurátorů, a nikoli umělců.

To bych podepsal.

A přece číslem vibruje i jisté napětí, bzučí jako masařka. Multimediální umělkyně a čerstvá spoluvedoucí Ateliéru nových médií Darina Alster ve svém Slově spojuje umění performance s revolučními energiemi. S potřebou, aby umění bylo skutečným uměním, by Darina potíž neměla, ale přesto jsou z jejího textu cítit naléhavé obavy i vize mladé generace:

Proč mají přijmout svět ve stavu, který mu zanechaly předešlé generace zaslepené soutěživostí, konceptem jediného největšího genia, kapitalismem, myšlenkou sobeckého genu, volného trhu a vírou v neustálý ekonomický růst?! Předešlé generace vytvořily svět, v němž se všichni bojí, nenávidí a nedá se tu dýchat. Špatně se nám dýchá nejen kvůli ovzduší a prostředí zamořenému mikroplasty, ale jaksi se dusíme i vztahově. Kdo by chtěl žít ve světě plném predátorů. Kdo by chtěl žít ve světě citového utrpení. Kdo chce dělat otroka několika vybraným konspirátorům, kteří se obohacují jeho nouzí. Proto revoluce povstává od prsů matek a ze školních lavic. Revoluce je performance.

A to bych podepsal též.

Revoluční chuť má ostatně i třetí text, na který bych rád upozornil, esej „Karibský tabák a anarcho-feministická revoluce Luisy Capetillové“ od Martiny Bařinové, který představuje nevšední osobnost portorikánské revolucionářky a spisovatelky, pro niž byl svět

místem k bytí – přeloženým španělským estar, být tady a teď, nikoli rigidním ser. Literatura v jejím pojetí nebyla vizí, stala se prostorem ke každodennímu obývání a kolektivnímu vytváření světa. A to anarcho-feministka, spiritistka, kosmopolitka a vegetariánka Luisa Capetillová svým životním stylem zpřítomnila.

I s touto dámou bych se chtěl kamarádit.

Inu, krása je nejnebezpečnější zbraň.