…Ano, pohybuješ se na hraně a jsi velice blízko smrti. Touha je jediné, co existuje. Všechno se všeho dotýká, dobro, zlo, láska, nenávist…

Ursula Uwe (projekt Marie Tučkové 2018)

Současné umění vytváří utopie a vize pro novou společnost. Velmi se politizuje, stejně jako se politizují emoce. Péče, spolubytí, léčení, rozhovory, příběhy, láska, ekologie jsou příklady témat, jež hýbou jistým jeho proudem. Performance je velmi oblíbenou metodou, jakož i prostředkem k překročení vlastních osobních i politických tabu. Překročení hranic vlastního ega a představ o světě.

Současný člověk už se natolik rozpouští v záblescích na hranách reality a virtuality, že se jeho identita stává fluidní. Fluid Identity Club byl název výstavy Františka Feketeho v Coloredo-Mandsfeldském paláci na jaře 2018. Projekt vystihoval identitu mladé generace, pro kterou je v době post reality stejně skutečný život v hmotném světě jako život na sociálních sítích. Virtualita sociálních sítí a internetové prostředí nám umožňují překračovat hranice i omezení běžného života. Můžeme mít vícero identit – genderových, etnických, za hranicemi lidského druhu – i augmentovaných digitálních těl se super vlastnostmi. Tuto skutečnost nacházíme například v práci maďarského uskupení Phoenix (Gyula Muskovics + Tamás Páll + Viktor Szeri), se kterými jsme se letos mohli setkat na výstavě We Will Not Change Our Show v Domě umění města Brna nebo v rámci jejich jarní rezidence v pražské MeetFactory. Někteří lidé tráví v online 3D hrách i dvanáct hodin, a tudíž zde prožívají větší část svého dne. Čas se propadá kamsi do neznáma. Internet funguje jako externalizované vědomí. Obrazy bezčasí, rozpouštějící se identity i rozpouštějící se ledovce na severním pólu ovlivňují naše podvědomí do té míry, že se stáváme průhlednými.

Skrze sociální sítě se naše životy prolnuly. Štěstí je podle některých filosofických teorií charakterizováno jako soubor různých rychlostí (akceleracionismus). Citlivost se zvyšuje a hranice genderu se rozplynuly. Obsahový potenciál umění nabývá na síle, když se propojuje s jinými vědními obory a když si uvědomuje rozpouštějící se obraz sama sebe. Ve světle klimatické krize na sklonku civilizace je umění funkčním způsobem, jak se s nepřehlednou situací vyrovnávat, podobně jako se s ní může vyrovnávat třeba modlitba. V tomto kontextu bych ráda upozornila na performance uskupení New Aliens Agency ve spolupráci s Peterem Šagátem aka PXS a Justynou Górowskou aka WetMeWild v pražské galerii Karlín studios na jaře 2018.

Umění zprostředkovává rychlé autentické informace pomocí přímého prožitku nebo memetického vjemu. Umění je mocný nástroj ovlivňování kolektivního vědomí lidí, jiných bytostí i Země, a tím může pomoci odvrátit klimatickou katastrofu. Proto bývají umělecké prostředky happeningu či performance hojně využívány zejména v ekologických protestech. Na sociálních sítích můžeme sledovat hlavně celosvětové aktivity hnutí Extinction rebellion. Podařeným příkladem z našich krajin je guerilla projekt Umění pro klima Lunchmeat studia ve spojení s Feministickými uměleckými institucemi (http://feministinstitution.cz) 24. 4. 2019 promítali po Praze laserové nápisy jako „Vyhlaste stav klimatické nouze!“ „No planet B!“ „We are loosing time!“

Mem funguje na nevědomé úrovni okamžitě, ovšem vědecká analýza stavu planety začíná být brána vážně až ve chvíli, když kvůli ní opustí školáci školní lavice a vyrazí demonstrovat do ulic (Greta Thunbergová, Fridays for future). Demonstrace, to je také happening a performance. Allan Kaprow happening definoval jako

soubor událostí předváděných nebo vnímaných více lidmi po určitou dobu a na více místech.

Podle jiné definice je performance umění, kde činnost jednotlivce anebo skupiny na určitém místě v určitém čase představuje samotné dílo.

Our visions are political, our emotions became political! Our feelings are the mirrors of the state of society, we are dust in the face of earth!

Hesla opsaná z picketů ekofeministické demonstrace

Naše společnost na sklonku civilizace disponuje dostatečnými prostředky k vlastní záchraně. Potřebujeme vize a také vynalézavost, abychom určili správné prostředky a využili jejich i vlastní potenciál. Víme, jak na věc, a jsme schopni nečekaných úspěchů a pozitivních výsledků na lokální úrovni v rámci netradičních společenských experimentů (vztahů, zón, komunit atd.). Narážíme ovšem na hierarchický systém, který nám takovéto alternativní uspořádání neumožnuje. Největším nepřítelem vztahů jedinců i v rámci společnosti je určenost těchto vztahů a meze systému, který je nefunkční. Stávající společenský řád postavený na technokracii a neustálém ekonomickém růstu je iluzorní. Nemůže dlouhodobě fungovat udržitelně. Neskýtá nám usnadnění života a jistoty, nýbrž spíše vysoce pravděpodobnou zkázu. Je potřeba vyměnit růstovou ekonomiku za cirkulární ekonomiku a přijmout odpovědnost za jakýkoliv stav i toho nejmenšího spolutvora v tlupě. Klasické feministické heslo „Kill the Patriarchy“ nabralo spíše podobu nutnosti přehodnotit celospolečenské uspořádání.

My lidé žijící na tváři Země jsme jejím svědomím. Celospolečensky proděláváme velikou krizi osobních identit i kolektivní identity a politické režimy nabývají extrémních podob. V současnosti už politické boje neurčují stav světa, ten je spíše určen mírou ekonomického převádění přirozenosti do technologie. Uvědomělý jedinec se ptá, jak může stav světa zvrátit ze své nepatrné pozice. Zde nám přichází na pomoc feministická idea. V současné vlně toto hnutí překonalo koncept genderu směrem k sounáležitosti a vzájemnosti, hledání etiky a změny systému.

Generace mileniálů se táže po změně systému. Proč mají přijmout svět ve stavu, který mu zanechaly předešlé generace zaslepené soutěživostí, konceptem jediného největšího genia, kapitalismem, myšlenkou sobeckého genu, volného trhu a vírou v neustálý ekonomický růst?! Předešlé generace vytvořily svět, v němž se všichni bojí, nenávidí a nedá se tu dýchat. Špatně se nám dýchá nejen kvůli ovzduší a prostředí zamořenému mikroplasty, ale jaksi se dusíme i vztahově. Kdo by chtěl žít ve světě plném predátorů. Kdo by chtěl žít ve světě citového utrpení. Kdo chce dělat otroka několika vybraným konspirátorům, kteří se obohacují jeho nouzí. Proto revoluce povstává od prsů matek a ze školních lavic. Revoluce je performance.