Před nedávnem skončila v pražské galerii Rudolfinum výstava figurální tvorby pětice světových autorek Marlene Dumas, Tracey Emin, Berlinde de Bruyckere, Kiki Smith a Louise Bourgeois. Celá expozice byla strukturovaná tak, že každá místnost patřila jedné z umělkyň. Divák mohl nahlédnout do vnitřních prostor jejich osobností také skrze velmi osobně laděná videa, kde každá z autorek prezentovala samu sebe. Byl to nápor ženství, který působil jako magnet. Setkání s pěti tvářemi Animy.

Všechny přítomné umělkyně obrátily své ženství naruby jako exotickou květinu. Odzbrojily nás zdrcující upřímností, odhalily vnitřní diamant, který se cizeluje věkem a časem. S Marlene jsme putovali nekonečným chaosem jejího ateliéru, Tracey nás vtáhla do výstavního dialogu svých šitých kreseb s motivy obrazů Egona Schieleho, s Berlindou jsme pozorovali mrtvá těla koní, stromů, paroží. Kiki jsme doprovázeli na procházce lesem při hledání lesklého tajemného čehosi. Stařičká Louise nechala odbíjet metronom a rozbila džbán, aby ukázala podstatu života.

Musela jsem výstavu navštívit několikrát a vystavená díla prostudovat, aby mne nestrašily stínové verze autorek. Článek o Flaesh jsem nechtěla psát, on chtěl psát mě. Text ze mne vychází jako proud krve, chvějivá hmota, huspenina. Chuchvalce slov, záblesky vzpomínek ucpávající mozek. Text je spontánní reakcí na palčivé setkání s Animou.

„Tohle jsem malovala společně se svou dcerou a tohle je příběh lebky,“

říká o některých svých obrazech Marlene Dumas. Prochází nekonečnými prostorami přeplněného ateliéru, jako by procházela vlastním mozkem. Hromadí věci, maluje v noci. Její akvarely jsou rozlehlé a monumentálně prosáklé erotikou. Voní ženskou sexualitou. Zachycují sexy maso. Nekompromisní pohled vnitřního muže. Inspiruje se fotkami děvek, revolucionářek i političek. Zachycuje archetypy silných žen.

„She lay down deep beneath the sea“

– neonová poesie Tracey Emin. Její vyšívané akty jsou tvořeny tenkou linkou orgasmické agónie. Intimní kratochvíle osamělé anorektičky. Schieleho ženský protipól. Sžíravé upřímnosti Emin nelze uhnout. Mrtvá labuť na piedestalu s vyrytým slovem humidated. Tracey se ve svých plastikách vyjadřuje k ožehavým tématům vlastního života, jako jsou nenaplněné mateřství či stárnutí. Pustinu vlastního nitra ilustruje novelou Thomase Manna, která pojednává o padesátileté ženě, jež se vášnivě zamiluje do pětadvacetiletého muže. S probuzením vášně začíná krvácet a věří, že se jí obnovila plodnost. Za několik měsíců umírá na rakovinu dělohy. Zmuchlaná anglická vlajka v plechové vaně. Matrace, na které leží kovový odlitek suché větve.

Tvorba Berlinde de Bruyckere vypovídá o prostoru mezi životem a smrtí. Bruyckere se podobá mytickému balzamovači, který se stará o mrtvá těla. Tiše a něžně činí kůže, napouští je solí, olejem a voskem. Šamanův rituální tanec s parožím, které nakonec rozseká na kusy. Mrtvá těla koní natažená na torza stromů. Polorozpuštěné lidské tělesné formy z vosku v cyklu „Schmertzmann“. Její práce je krutá i hojivá. Vrstvené zvířecí kůže převázané starým páskem. Cripplewood. Ošetřené a obvázané dřevo a paroží jemně uložené v koberci. „Parohy vrůstají do našeho těla jako myšlenky a touhy, které nás ničí. Čas truchlení po smrti je ticho, nikoliv řev. Ticho, neb není vhodných slov…“ (volná citace Berlinde de Bruyckere).

Kiki Smith je zasněná šedovlasá dívka s hluboce zářícíma, doširoka otevřenýma pomněnkovýma očima. Ač žije v New Yorku, tráví hodně času v přírodě. Ve videu ji doprovázíme na procházce lesem, kde Kiki sbírá kamínky a listy, jež posléze používá ve svých kresbách. Snový svět zachycuje tuší na velkoformátové ruční papíry. Kresby se místy lesknou jako drahokamy, zářící hvězdy nebo květiny. Práci na papíře doplňují bronzové sochy ve stylu florentské renesance. Plastiky zachycují lidská a zvířecí těla, části těl, orgány, lišky a vlky, dívku s pugetem květin, ženu v gestu požehnání, sedící na hranici z dřevěných polen.

„Mé vzpomínky jsou prožrané od molů“ –

ve videu o Louise Bourgeois odbíjel metronom jako memento času. Stařičká dáma rozbila džbán, aby předvedla vlastní vztek z minulosti přetavený v tvůrčí energii. Z množství kreseb a plastik mi vystupuje rozpažený svetr odlitý do bronzu, odkazující na mužské tělo, a kresebný dialog o životě a lásce, který Louise v pozdním věku vedla se svou kolegyní Tracey Emin.

Výstavu uzavírá fotografický portrét od Roberta Mapplethorpa, na kterém Louise Bourgeois s tajemným úsměvem vědmy třímá v ruce velký bronzový odlitek penisu.

Epilog, který by mohl být začátkem nového cyklu…

Flaesh, Flesh, Flash. Maso. Ženské maso. Maso ženské vaginy zasažené bleskem, sprška zlatého deště. Maso pod proudem, pod napětím, pod elektřinou. Ženství napjaté jako struna. Vyhřezlá ženskost, která upomíná na vanitas odkvétající květiny, tekoucí mléko i šťavnaté exotické plody rozprsklé o zem. Šamanský trans Animy. Syrová bezuzdná ženskost, z níž jde strach. Archetyp děvky, matky, stařeny toulající se bezbřehou pouští. Ulepené ženství v rozpuku. Šukačka. Šukanice. Radost na hraně bolesti. Krvácející Anima se potácí po hraně kopce vlastní osobnosti. Pohled na horizont. Silueta krajiny má prsa a prdel. Uvnitř to vře jako v sopečném kotli. Výbuch v jádru země. Erupce na slunci. Vyrovnat se s Animou není jednoduché a chce to čas. Archetyp Věštkyně. La Loba sbírá v poušti kosti. Když sestaví celou kostru, ta obživne. Nechávám krev kapat a pozoruji život. Nechávám téct sperma po stehně a pozoruji, jak se v něm hemží tisíce životů.

Magie skrytá v každodennosti je jako nechat protékat vodu. Spláchnout obsah mísy a zaklapnout prkénko. Nechat život žít. Každý den postupně odhalovat vnitřní diamant.

Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem (hermetické heslo).