Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout.

Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.

Jak už bylo řečeno, sbírka Natálie Schejbalové nenechá, nebo by alespoň neměla nechat nikoho klidným. Sama jsem si při čtení prošla celou škálu silných emocí, od zlosti na to, čemu jsou ženy nuceny čelit, po obdiv k hravému a inovativnímu a přesně pojmenovávajícímu jazyku. Rozhodně je to v každém slova smyslu zážitek. Nepřeháním.

Ač jde o téma náročné a v literatuře pro děti nezvyklé, dá se druhý Jeffersonův příběh bez zaváhání zařadit i do kategorie humoristického románu. Podprahovou rovinou jemňoučké komiky je samozřejmě představa zvířat žijících lidské životy. Společnost mnoha různých tváří, tvarů a velikostí udržuje bez přestání čtenářskou pozornost, podněcuje zvědavost a představivost, s níž se těšíme na aktéry každého dalšího obrazu a konverzace.

Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.

Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.

Autentické spirituální hledačství je jedním ze střípků dotvářejících charakter díla, do něhož je jeho příběh vsazen. Klimasmutek klade základní otázky týkající se lidské existence, jako jsou smrt, smysl života, spolubytí, utrpení nebo touha po transcendenci; odráží to, co teolog Paul Tillich dával do úzké spojitosti s vírou – nejzazší zaujetí (ultimate concern).

Suverénní dojem z Hlaučova debutu však citelně oslabuje rozvleklost některých pasáží a postupně narůstající repetitivnost určitých scén či slovních obratů. Textu nabitému množstvím dějových zvratů a událostí místy jakoby dochází dech, některé kapitoly se táhnou až v příliš poklidném tempu, které začíná uspávat, a původně svěže znějící jazyk vyprávění postupně těžkne a s narůstajícími stranami působí čím dál stereotypnějším dojmem.

Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.

Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.

Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě.

Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.