Právě proto ten román potřebujeme. Protože pořád žijeme v době, kdy ženská zkušenost – zvlášť ta tělesná, bolestivá, ale i hrdá – musí být obhajována, vysvětlována a v lepším případě „korigována“. Co já? Co ty? na nic takového nepřistupuje. Dávno se pohybuje jinde – v prostoru, kde tělo a hlas nejsou metafory, ale nástroje moci. Není to román o pádu, ale o návratu k sobě. A mluví dost nahlas.

Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.

Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.

I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.

Zvettlerova poezie prokazuje, že řeč může být katalyzátorem poznání plynoucího ze ztráty, z nejistoty, absurdna. Komplikovaná stavba obrazů i jazykových prostředků ovšem není vždy ku prospěchu věci. I přes jistou kvalitativní nevyváženost dvou oddílů však nepochybně jde o slibný debut.

Záškoláctví v dospělosti není frajeřina, ale přiznání slabosti. Přesto je v něm jakási vnitřní sebeúcta. Tady někde bych hledal téma, které celou sbírku propojuje. Nemyslím, že by šlo nutně o vztek, úzkost a temnotu, jak sugeruje anotace na přední klopě, respektive: tyto emoce a mocnosti jsou tam samozřejmě přítomné, ale nejde jen o ně.

Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí.

Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?

V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61). Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém.

I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.

Jestliže jsme na začátku pojmenovali dvojí vykročení z rámce historického „čtiva“, můžeme se snad nyní odvážit formulovat, v čem spočívá síla a originalita historické prózy „podle Zeithammerové“. Je to právě pohyb na pomezí genderové dekonstrukce dějin (dokonce přímo pramenů – připomeňme si, že stále čteme uměleckou prózu, avšak dalece inspirovanou skutečnými událostmi), románu víry a epistemologického gesta znejištění.

Většinou nekončím pateticky, ale tentokrát si to neodpustím: jsem přesvědčen, že jsme svědky zrodu další velké prozaičky naší doby, a to bez ohledu na udílení literárních cen.

Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.

Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo.

Ne, to nezní tak docela jako klišé. Vypadá to, že tihle autoři snad ani nečetli anebo nevzali vážně slepé ideologické skvrny dávného Zbyňka Hejdy, Miloslava Topinky či třeba Josefa Rauvolfa, o starém Jeanu Clairovi a stovkách dalších ideo-katů surrealismu nemluvě. To už je co říct.

Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.

Evokativní, fragmentární styl, otevřenost, zdrženlivost a nedořečenost mohou být frustrující pro čtenáře toužící po hutnějším a systematičtějším výkladu či praktickém návodu na meditaci.

Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.