Jordanka Beleva (1977) je bulharská básnířka, povídkářka a autorka knih pro děti. Recenzovaný soubor nabízí výběr třiatřiceti krátkých a lyricky koncipovaných povídek ze sbírek Keder (2018) a Ježci vylézají v noci (2022), které, jak zjišťujeme v autorském medailonu, patří k vrcholům její dosavadní tvorby a získaly značné uznání. Výbor je prostoupen osudy nešťastných lidí poznamenaných tělesnou i duševní bolestí. Existence člověka se jeví jako křehká a postavy jsou nezřídka odsouzeny k samotě, a to jak nepříznivými okolnostmi, tak i vlastní vinou. Ne vždy je ovšem osamění pociťováno tíživě. V povídce „Paní Stojlova“ vypravěčka konstatuje:

Pěkně je mi, protože jsem sama.
s. 101

Keder nám dává nahlédnout do životů lidí dožívajících bez citu či vnitřní energie. Autorka tematizuje nemoci, které člověka postupně stravují, i náhlé události, třeba mrtvici upoutávající starého člověka na lůžko bez vyhlídky na zlepšení. V textu „Strategie zimostrázu“ pak zobrazuje lásku v těsné blízkosti smrti. Motivy pohřbu a konce života tu patří mezi příznačné a velmi frekventované. V „Domácím jablkovém octu“ vypravěčka uvažuje o smrti svého staršího bratra, jenž skonal hned po narození, a myslí na to, zda „začne naše společné dětství, až umřu“ (s. 24). Příležitost k této reflexi pro ni představují Dušičky, do jejichž atmosféry pronikáme rovněž v „Záhrobních vertikálách“, v nichž je hřbitov přirovnáván k přeplněnému autobusu. Tato paralela není prvoplánová, nemyslí se jí velká sváteční zalidněnost prostoru pozůstalými, nýbrž to, že „duše zůstává vzpřímená“ (s. 125) i po smrti, jak avizuje nápis nad branou místa posledního odpočinku.

Útěchy a naděje v Kederu příliš nenalezneme. Nicméně protiváhou temnoty bývá světlo, jež tu místy vysvitne. Podle babičky Zoicy („Kdesi svíce“) „s každým naším vstupem do kostela řídne temnota“ (s. 12). Děje se tak každou rozsvícenou svíčkou a každou odříkanou prosbou. Povídka „Madam Slunce“ nezpochybňuje přítomnost stínu v existenci člověka, ovšem právě proto je důležité chodit „po slunné straně chodníku“ (s. 56). Tuto zmínku by bylo prospěšné vnímat jako apel i na nás čtenáře.

Některé texty nenápadně prozkoumávají prostor lidské svobody. I když se zdá, že jí člověk disponuje, je svázán vazbami a konvencemi, jež tuto domnělou svobodu relativizují. Oslabují ji také závazky, mezi něž náleží i děti, jakkoli krutě to v kontextu následujících matčiných slov z „Potkávacích světel“ vyznívá:

Jednou mi řekla, ‚kdybych tenkrát o tebe přišla, byla bych teď svobodná‘.
s. 32

Na druhé straně sledujeme velkou touhu po dítěti v povídce „Sara“. Ukazuje se v ní, že bohatství a úspěchy nemusí znamenat nic, pokud dítě v životě jedince i páru absentuje.

„Přestrojené štěstí jara“ představuje oslavu žen, které zde vystupují jako „andělé všedního dne“ (s. 70). Nenásilně se připomíná jejich mateřská role, empatie, soucit, statečnost, obětavost i oddanost. Lze sice namítnout, že takové pojetí je poněkud stereotypní, protože navazuje na tradiční způsoby zobrazování žen, nicméně Beleva s těmito aspekty pracuje v lyrickém modu. Jednotlivé obrazy tak vyrůstají z vnitřní logiky textu a nepůsobí necitlivě ani autoritativně, naopak se jeví jako procítěné a autentické. Bulharská autorka se při psaní nebojí překračovat hranice pravděpodobného a reálného, i proto se v Kederu můžeme setkat s podivnými věcmi, nadpřirozenými jevy a zázraky. V „Člověku a polovičce“ kletba fatálně naruší soužití mezi partnery, v „Babiččině modlitbě“ uhranutí způsobí smrt vypravěččiny dcery.

Většina povídek souboru je sice oděna do mystického či archetypálního hávu, ale pronikají do nich rovněž konkrétní projevy soudobého světa včetně těch negativních, jako jsou klepy, pomluva, iracionální kolektivní hněv nebo zrada. V náznacích se připomíná bulharská historie i s jejími traumaty. Zde ta nejvýraznější pocházejí z období socialismu, kdy docházelo k lámání charakterů a zestátňování. Nečekejme ovšem při četbě Kederu realistické vyprávění s hlubokými historickými ponory. Jednak by to odporovalo specifičnosti lyricky rozvolněné, minimalistické povídky, jednak texty místy nabývají až pohádkových kontur včetně fantazijní a současně didakticky osvětové narace.

Promyšlené a podnětné mi připadá autorčino ztvárnění motivů částí těla a oděvu, které nezůstávají izolované, nýbrž se výrazně podílejí na existenciálním vyznění textů, jež s nimi cíleně pracují. Působivě vyznívají také různé paralely, dilemata a kontrasty. Do protikladu jsou například postaveny hodnota zboží a lidského příběhu nebo rozmařilý velký svět a roky dětské nevinnosti. Čas v Kederu hraje zásadní roli, odhaluje svou niternou provázanost s bytím člověka, slovy jedné z povídek:

hodiny jsme my
s. 21.

Není pochyb o tom, že recenzovaný soubor Jordanky Belevy je cenným počinem nakladatelství Runa a Jana Macheje, jehož překlad je stejně jako v případě děl španělské literatury kultivovaný. Výsledný dojem však místy oslabují samotné rysy autorčiny poetiky, jak se ve výboru projevují. Několik textů působí poněkud překombinovaně v množství závažných témat, jež chtějí na omezené ploše zachytit. Možná se tak děje ve snaze posílit jejich komplexnost, nicméně potvrzuje se rčení, že méně je někdy více. Připadá mi také, jako by mystický opar, jímž jsou povídky obestřeny, někdy vedl ke ztrátě uměřenosti. Vypjatý patos některých pasáží vnímám jako až dusivý a posouvá vyznění dotčených povídek na hranu přepjatosti.

Nešlo také přehlédnout určitou temnou jednostrunnost výboru. Sugestivní fascinace bolestí a smutkem se mi postupem času začala zajídat a zdála se mi takřka jako manýra. Rozumím tomu, že to byl nejspíše záměr Jordanky Belevy v jejím původním souboru Keder a následně Jana Macheje, který stejnojmenný výbor sestavil. V titulní povídce se totiž dozvídáme, že „keder je turecké slovo a znamená muka“ (s. 105). Přemýšlel jsem o tom, proč mi jednotvárné ponuré ladění nevadí třeba u Augusta Strindberga, Franze Kafky, Thomase Bernharda nebo Elfriede Jelinek. Dospěl jsem k závěru, že u nich vidím energii a zápas aktérů o vlastní osud, zatímco u bulharské spisovatelky jsme často svědky podivné odevzdanosti mátožných postav. Nezpochybňuji nijak literární koncepci Jordanky Belevy ani tvůrčí kořeny, z nichž její psaní potenciálně vychází. Pouze chci zdůraznit nárok literárního kritika být také čtenářem, jenž snad oprávněně požaduje, aby mu literární dílo poskytlo větší rozmanitost a vyšší intenzitu.