Italský spisovatel Mario Desiati (1977) získal za román Zbloudilci (2021) nejprestižnější italskou literární cenu Strega, mezi jejíž držitele patří například Elsa Morante, Alberto Moravia, Umberto Eco, Claudio Magris či Domenico Starnone. Od Zbloudilců jsem si tedy sliboval intenzivní čtení a přesvědčivý estetický prožitek. Přestože ambiciózní dílo reflektuje důležitá soudobá témata, po jeho dočtení u mě převládly rozpaky a nenaplněná očekávání.
Román je nejprve zasazen do druhé poloviny devadesátých let a převážná část se pak odehrává v období nového milénia. Titulní protagonisty představují Claudie Fanelliová a Francesco Veleno, který je zároveň vypravěčem. Znají se ze školy, oba chodí na gymnázium v italském městě Martina Franca, ležícím v regionu Apulie. Jak uvádí překladatelka Monika Štefková v doslovu, „Francesco i Claudia […] mají společné právě to, že se liší, že nezapadají do davu“ (s. 313). Zatímco Claudia nezapadá kvůli své asertivitě a výstřednosti, Francesco se od vrstevníků odlišuje výraznou uzavřeností a plachostí. Navzdory povahové rozdílnosti Claudii miluje. Přestože se nestávají partnery, lze je označit za spřízněné duše, které k sobě mají blízko, i když je v určitých životních etapách dělí stovky kilometrů.
Vzhledem k zasazení podstatné části románu do jižní Itálie zde hrají nemalou roli náboženství a víra. Tyto aspekty jsou traktovány jak s veškerou vážností, jež mohou v životě věřícího hrát, tak rovněž humorně – při procesí Panny Marie Růžencové
pubescenti ze sebe nakonec strhali sutany a tloukli se kadidelnicemi, což dona Bastona, který se valil, aniž na něj kdokoli bral zřetel, přivádělo k šílenství; vzali mi velký krucifix a naháněli se, aby se jím mohli mlátit po hlavě
s. 17.
Francesco od mládí vnímá svůj vztah ke katolictví ambivalentně. Na jedné straně pro něj věty z evangelia hrají důležitou roli, na straně druhé pochybuje o tom, zda dělá správnou věc a nemarní čas, když se je snaží uplatňovat v každodenním životě. V období, v němž se už naplno projevila jeho homosexuální inklinace, se označuje za zbloudilou duši, ačkoliv cítí, že náboženství ovlivnilo „jeho spiritualitu na celý život“ (s. 255).
Sexualita je klíčovým prvkem díla, v němž se projevuje intenzivní erotické pnutí mezi postavami různého i stejného pohlaví. Desiati tematizuje machismus a zobrazuje, jak hluboce u některých mužů zakořenil i v soudobém světě. Román naznačuje, jak důležité je v životě vnímat jemné odlišnosti, zejména pak v partnerském vztahu, neboť tato schopnost umožňuje vyhnout se zraňujícím kategorickým soudům.
Obec Martina Franca, kde žije 47 tisíc obyvatel, funguje v díle jako mikrosvět. Do světa velkého se vydáváme společně s Claudií a jejími pobyty v Miláně, kde studuje, a v Berlíně, kde se rozhodne žít a pracovat. V německé metropoli pro sebe najde místo naprosto konvenující její mentalitě. Nalezne zalíbení v tamní atmosféře, v pohledech lidí, městem se ráda prochází a cítí s ním duchovní souznění. Fascinují ji berlínské kluby, zejména Berghain. Vykreslení prostředí se autorovi daří a jeho jazyková invence je českému čtenáři zprostředkována kultivovaným a velmi čtivým překladem Moniky Štefkové:
Pořád chodila pěšky, následovala zelenou vlnu semaforů. Pod mostem Jannowitzbrücke slyšela řinčet vlaky S-Bahnu. Navzdory hluku v onom spletenci kolejí, mostů a silnic panovala harmonie, jež se opírala o vážnost Sprévy, přátelské řeky se stříbřitými odlesky, z níž se šířil chladný odér a která jí barvou připomínala toulavou kočku.
s. 160
Desiatiho prózu však podle mého názoru provází několik problémů, které kazí výsledný dojem. Překladatelka v doslovu výstižně konstatuje, že „román můžeme považovat za generační zpověď“, a poukazuje na skutečnost, že se text „věnuje novým možným pojetím identity a s tím spojeným nonkonformismem“ (s. 314). Štefková píše o generaci mileniálů, do níž „spadají děti narozené zhruba po roce 1982, které maturovaly roku 2000 a později“ (tamtéž), a následně uvádí charakteristické generační rysy, které se u Francesca i Claudie vesměs projevují. Za nedostatek románu považuji, že tento nonkonformismus je zde předváděn značně přepjatě až teatrálně.
Provokativní chování a okázalá výstřednost charakterizují především Claudii. Její póza rebelky vyznívá přehnaně, nuceně. Claudiina snaha o originálnost a efektní sebestylizaci působí v dialozích někdy pubertálně nevyspěle, jindy naopak didakticky osvětově. Rádoby hlubokomyslná úvaha skrývá ve skutečnosti instantní moudro, jež se při bližším nasvícení vyjeví ve své banalitě v podobě jakéhosi laciného motivačního citátu: „Ano, je tu Andria, člověk, kterej měl milionkrát víc problémů než my, člověk, kterej mě naučil, že občas musíme bejt jako kov, nechat se vytvarovat ránama, co nám život uštědřuje.“ (s. 209) Úderná slova a slovní spojení jako „oběť fašistického patriarchátu“ (s. 146), „žes svýho ptáka držel na uzdě“ (s. 197) v daných kontextech nepřesvědčují a zdají se spíše křečovitá.
Citové proklamace, vystavování vlastní senzitivity na odiv a pompézní patos často hraničí s kýčovitým vyzněním: Andria
psal, že […] v noci viděl hvězdnaté nebe, což byla ta ‚nejsvatější‘ a ‚nejúchvatnější‘ věc, kterou kdy obdivoval
s. 262‒263.
S tím, jak v Berlíně vstoupí na románové jeviště Erika a Andria, kteří významně ovlivní osudy titulních protagonistů, se zmíněné negativní tendence ještě prohlubují. Erika se krátce po seznámení s Claudií nastěhuje k ní do bytu, kde záhy začne dělat bordel a potíže. Poměrně decentní Francesco Eriku označí za „ultimátní krávu“ (s. 180) a právě v této charakteristice vidí příčinu toho, že se Claudii dívka líbí. Erika, stylizující se do Wonder Woman, v míře pozérství svou partnerku ještě předčí.
Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.
V doslovu je zcela případně zmíněn román Osamělost prvočísel (2008) italského autora Paola Giordana, a to v souvislosti s typem muže, který nemá úspěch u ženy, již miluje. Toto dílo se ovšem vyznačuje velkou mírou niterné autenticity, kterou u Zbloudilců, prózy prostoupené vnějškovými gesty, bohužel postrádám. Určitou hloubku prožívání lze sledovat u Francesca, což je ovlivněno také jeho introverzí.
Domnívám se, že předimenzovaná emocionální exaltovanost Desiatiho textu omezila možnost prozkoumat dominantní téma identity více do hloubky, jak se to povedlo například Salmanu Rushdiemu v opusu Zlatý dům (2017) nebo Tomaszi Jedrowskému v románu Plavec ve tmě (2020). Vzhledem k aktuálnosti zobrazené problematiky je dobře, že román Zbloudilci byl přeložen do češtiny a vyšel ve Světové knihovně nakladatelství Odeon, nepatří však podle mého názoru mezi reprezentativní počiny této prestižní edice.