Mario DesiatiZbloudilci

Emocionálně přepjatý román

Reflektuje Pavel Horký

Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 2/2025

Italský spisovatel Mario Desiati (1977) získal za román Zbloudilci (2021) nejprestižnější italskou literární cenu Strega, mezi jejíž držitele patří například Elsa Morante, Alberto Moravia, Umberto Eco, Claudio Magris či Domenico Starnone. Od Zbloudilců jsem si tedy sliboval intenzivní čtení a přesvědčivý estetický prožitek. Přestože ambiciózní dílo reflektuje důležitá soudobá témata, po jeho dočtení u mě převládly rozpaky a nenaplněná očekávání.

Román je nejprve zasazen do druhé poloviny devadesátých let a převážná část se pak odehrává v období nového milénia. Titulní protagonisty představují Claudie Fanelliová a Francesco Veleno, který je zároveň vypravěčem. Znají se ze školy, oba chodí na gymnázium v italském městě Martina Franca, ležícím v regionu Apulie. Jak uvádí překladatelka Monika Štefková v doslovu, „Francesco i Claudia […] mají společné právě to, že se liší, že nezapadají do davu“ (s. 313). Zatímco Claudia nezapadá kvůli své asertivitě a výstřednosti, Francesco se od vrstevníků odlišuje výraznou uzavřeností a plachostí. Navzdory povahové rozdílnosti Claudii miluje. Přestože se nestávají partnery, lze je označit za spřízněné duše, které k sobě mají blízko, i když je v určitých životních etapách dělí stovky kilometrů.

Vzhledem k zasazení podstatné části románu do jižní Itálie zde hrají nemalou roli náboženství a víra. Tyto aspekty jsou traktovány jak s veškerou vážností, jež mohou v životě věřícího hrát, tak rovněž humorně – při procesí Panny Marie Růžencové

pubescenti ze sebe nakonec strhali sutany a tloukli se kadidelnicemi, což dona Bastona, který se valil, aniž na něj kdokoli bral zřetel, přivádělo k šílenství; vzali mi velký krucifix a naháněli se, aby se jím mohli mlátit po hlavě
s. 17.

Francesco od mládí vnímá svůj vztah ke katolictví ambivalentně. Na jedné straně pro něj věty z evangelia hrají důležitou roli, na straně druhé pochybuje o tom, zda dělá správnou věc a nemarní čas, když se je snaží uplatňovat v každodenním životě. V období, v němž se už naplno projevila jeho homosexuální inklinace, se označuje za zbloudilou duši, ačkoliv cítí, že náboženství ovlivnilo „jeho spiritualitu na celý život“ (s. 255).

Sexualita je klíčovým prvkem díla, v němž se projevuje intenzivní erotické pnutí mezi postavami různého i stejného pohlaví. Desiati tematizuje machismus a zobrazuje, jak hluboce u některých mužů zakořenil i v soudobém světě. Román naznačuje, jak důležité je v životě vnímat jemné odlišnosti, zejména pak v partnerském vztahu, neboť tato schopnost umožňuje vyhnout se zraňujícím kategorickým soudům.

Obec Martina Franca, kde žije 47 tisíc obyvatel, funguje v díle jako mikrosvět. Do světa velkého se vydáváme společně s Claudií a jejími pobyty v Miláně, kde studuje, a v Berlíně, kde se rozhodne žít a pracovat. V německé metropoli pro sebe najde místo naprosto konvenující její mentalitě. Nalezne zalíbení v tamní atmosféře, v pohledech lidí, městem se ráda prochází a cítí s ním duchovní souznění. Fascinují ji berlínské kluby, zejména Berghain. Vykreslení prostředí se autorovi daří a jeho jazyková invence je českému čtenáři zprostředkována kultivovaným a velmi čtivým překladem Moniky Štefkové:

Pořád chodila pěšky, následovala zelenou vlnu semaforů. Pod mostem Jannowitzbrücke slyšela řinčet vlaky S-Bahnu. Navzdory hluku v onom spletenci kolejí, mostů a silnic panovala harmonie, jež se opírala o vážnost Sprévy, přátelské řeky se stříbřitými odlesky, z níž se šířil chladný odér a která jí barvou připomínala toulavou kočku.
s. 160

Desiatiho prózu však podle mého názoru provází několik problémů, které kazí výsledný dojem. Překladatelka v doslovu výstižně konstatuje, že „román můžeme považovat za generační zpověď“, a poukazuje na skutečnost, že se text „věnuje novým možným pojetím identity a s tím spojeným nonkonformismem“ (s. 314). Štefková píše o generaci mileniálů, do níž „spadají děti narozené zhruba po roce 1982, které maturovaly roku 2000 a později“ (tamtéž), a následně uvádí charakteristické generační rysy, které se u Francesca i Claudie vesměs projevují. Za nedostatek románu považuji, že tento nonkonformismus je zde předváděn značně přepjatě až teatrálně.

Provokativní chování a okázalá výstřednost charakterizují především Claudii. Její póza rebelky vyznívá přehnaně, nuceně. Claudiina snaha o originálnost a efektní sebestylizaci působí v dialozích někdy pubertálně nevyspěle, jindy naopak didakticky osvětově. Rádoby hlubokomyslná úvaha skrývá ve skutečnosti instantní moudro, jež se při bližším nasvícení vyjeví ve své banalitě v podobě jakéhosi laciného motivačního citátu: „Ano, je tu Andria, člověk, kterej měl milionkrát víc problémů než my, člověk, kterej mě naučil, že občas musíme bejt jako kov, nechat se vytvarovat ránama, co nám život uštědřuje.“ (s. 209) Úderná slova a slovní spojení jako „oběť fašistického patriarchátu“ (s. 146), „žes svýho ptáka držel na uzdě“ (s. 197) v daných kontextech nepřesvědčují a zdají se spíše křečovitá.

Citové proklamace, vystavování vlastní senzitivity na odiv a pompézní patos často hraničí s kýčovitým vyzněním: Andria

psal, že […] v noci viděl hvězdnaté nebe, což byla ta ‚nejsvatější‘ a ‚nejúchvatnější‘ věc, kterou kdy obdivoval
s. 262‒263.

S tím, jak v Berlíně vstoupí na románové jeviště Erika a Andria, kteří významně ovlivní osudy titulních protagonistů, se zmíněné negativní tendence ještě prohlubují. Erika se krátce po seznámení s Claudií nastěhuje k ní do bytu, kde záhy začne dělat bordel a potíže. Poměrně decentní Francesco Eriku označí za „ultimátní krávu“ (s. 180) a právě v této charakteristice vidí příčinu toho, že se Claudii dívka líbí. Erika, stylizující se do Wonder Woman, v míře pozérství svou partnerku ještě předčí.

Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.

V doslovu je zcela případně zmíněn román Osamělost prvočísel (2008) italského autora Paola Giordana, a to v souvislosti s typem muže, který nemá úspěch u ženy, již miluje. Toto dílo se ovšem vyznačuje velkou mírou niterné autenticity, kterou u Zbloudilců, prózy prostoupené vnějškovými gesty, bohužel postrádám. Určitou hloubku prožívání lze sledovat u Francesca, což je ovlivněno také jeho introverzí.

Domnívám se, že předimenzovaná emocionální exaltovanost Desiatiho textu omezila možnost prozkoumat dominantní téma identity více do hloubky, jak se to povedlo například Salmanu Rushdiemu v opusu Zlatý dům (2017) nebo Tomaszi Jedrowskému v románu Plavec ve tmě (2020). Vzhledem k aktuálnosti zobrazené problematiky je dobře, že román Zbloudilci byl přeložen do češtiny a vyšel ve Světové knihovně nakladatelství Odeon, nepatří však podle mého názoru mezi reprezentativní počiny této prestižní edice.

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Horký

    (1983), kritik, bohemista, pedagog. Literární reflexe publikuje nejčastěji v Tvaru nebo Pandoře.  
    Profil
Mario Desiati

Zbloudilci

Odeon

Claudia vstoupí do Francescova života jednoho slunečného rána v hale školy: je to jako blesk z čistého nebe, zrození nového druhu touhy. Claudia je sebevědomá a extravagantní; Francesco je introvert, školní outsider, hoří však erotickou zvědavostí. Spojuje je zvláštní tajemství – dívka mu svěří, že její otec a jeho matka spolu mají poměr. Jejich cesty se rozdělí, přesto zůstávají stále v kontaktu. Francesco tak musí dlouhá léta útrpně sledovat, jak Claudia střídá všemožné muže, ale přes různé životní peripetie a vlastní erotická dobrodružství se nakonec dočká toho, o čem snil celý život. Dojde k tomu ovšem jinak, než by si sám přál. Portrét generace mileniálů, kteří spíše bloudí svým životem. Za román Zbloudilci obdržel Mario Desiati Cenu Strega.

09_rec1_zblou

Souvisí

  • Martin ŠvandaNevinnosti

    Fantazijní výpravy do rozmanitých sfér

    Reflektuje Pavel Horký

    Čtení každé Švandovy básně je zážitkem, který staví do popředí autorovy přednosti. Kromě syté imaginace, vytvářející živé a pestré obrazy, se spisovatel ve sbírkách předchozích i v té aktuální může opřít o dovedné nuancování, dodávající zobrazeným objektům, postavám, dějům i emocím motivickou a výrazovou specifičnost.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2024
  • Ondřej MacuraTiše, aby nás neslyšel…

    Prostupování člověka a přírody

    Reflektuje Pavel Horký

    Macurova poslední sbírka potvrdila kvality jeho dvou předchozích a povznesla je na ještě vyšší úroveň komplexnějším propracováním tematické výstavby básní – přechody mezi jednotlivými verši jsou tu motivicky provázanější. Oceňuji, že tato poezie není ve svém vyznění jednostrunná. I v pesimističtějších textech autor umí nuancovat, a zmar tak bývá prosvětlen záblesky naděje.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 5/2024
  • Heimito von DodererStrudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let

    Klenot rakouské literatury

    Reflektuje Pavel Horký

    Rakouský spisovatel tedy uměl svůj myšlenkově závažný román rovněž humorně odlehčit. Byl mistrem jazyka, jeho výstižné postřehy nejednou tíhnou k aforismu a paradoxu.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2024
  • Josef StrakaCizí země

    Fragmentární reminiscence devadesátých let

    Reflektuje Pavel Horký

    Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 4/2019
  • Jiří HájíčekDešťová hůl

    Dosud nejlepší román Jiřího Hájíčka

    Reflektuje Pavel Horký

    Celkově se mi u Hájíčka libí uměřenost; nepracuje s přehnanou expresivitou, nevěrohodnou patologičnosti, ale je přesvědčivý: krouží kolem konstant lidské existence – lásky, samoty, smutku.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 3/2017