Ondřej MacuraTiše, aby nás neslyšel…

Prostupování člověka a přírody

Reflektuje Pavel Horký

Macurova poslední sbírka potvrdila kvality jeho dvou předchozích a povznesla je na ještě vyšší úroveň komplexnějším propracováním tematické výstavby básní – přechody mezi jednotlivými verši jsou tu motivicky provázanější. Oceňuji, že tato poezie není ve svém vyznění jednostrunná. I v pesimističtějších textech autor umí nuancovat, a zmar tak bývá prosvětlen záblesky naděje.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 5/2024

Básník Ondřej Macura (1980) v minulém roce vydal svou čtvrtou sbírku. Po debutu Indicie (2007), za nějž byl nominován na Cenu Jiřího Ortena, publikoval Žaltář (2008). Již v této knize se objevuje příznačný rys autorovy básnické tvorby – tematizace citového života, jež se snaží vyhnout tradičním klišé a současně s nimi navazuje dialog, v němž se ozřejmují hlubší vrstvy emocionálních schémat. Ač se autorovo pojetí zdá mnohdy nevážné, za rozverným povrchem se skrývá apel autenticity. Macura v Žaltáři rozehrál i pět romantických variací, v nichž dokázal, že tuto formu lze uchopit invenčně, a prostřednictvím subverzivní ironie demaskoval romantický patos. Sbírku prostupuje expresivita a drsnost a také důraz na zachycení přírodní dynamiky. Zvířata i rostliny se zde stávají součástí bezútěšných dějů, v nichž dominuje krutost a kde i projevy něhy jsou „peprné“ (s. 14) či „krkavčí“ (s. 19).

Macurova třetí básnická kniha Sklo (2013) evokuje nejen svým názvem křehkost, jež tu proniká do mnoha textů. V porovnání se Žaltářem více vystupuje do popředí senzitivita a zranitelnost lyrického subjektu. Ani tato tendence ovšem neoslabuje (sebe)ironickou strunu, jež se nejednou zvučně rozezní, a to i v souvislosti s reflexí básnické tvorby, kdy je psaní veršů nasvíceno pohledem nezasvěcených jako „zajímavý koníček“ (s. 37) a současně viděno v širší sarkastické perspektivě coby činnost s malou společenskou prestiží. Lidské štěstí se vyjevuje jako nejisté a nadějné vyhlídky nezaručuje ani ambice „zabydlovat svět“ (s. 82); často v něm člověk pobývá sice pevně usazen, ale jako osamělé

já, jednočlenná a trochu šmejdská smečka
s. 60.

Nosný motiv představuje vrůstání jedince do přírody, která ukazuje jak svou konejšivou, tak expanzivní, zlověstnou tvář.

Téma vztahu individua a krajiny se jeví jako dominantní v Macurově nové sbírce Tiše, aby nás neslyšel… (2023). Báseň „Určité krajiny“ nastiňuje paralelu nesrozumitelných lidí a mrtvých stromů. Jiná, nazvaná „DNA“, sugeruje indiferentnost přírody, jež nerozlišuje mezi dobrými a špatnými jedinci a omamně se rozvoní i pro falešníka. Autor zachycuje přírodu v jejím bujení (i plevelném) a chaosu, atakujícím rovněž lidské příbytky. Macurův básnický svět je hojně osídlen zvířaty, vstupujícími do rozmanitých kontextuálních vazeb. V jejich zpodobení nechybí ani silná expresivita, již si autor vyzkoušel už v Žaltáři. Můžeme ji pozorovat v „Zahradě se zlým psem“, v níž lyrický subjekt splývá s přírodním děním, což je zase aspekt známý ze sbírky Sklo.

Psa nalezneme i v „Přátelství“, které nám připomene obvyklý výjev z městských ulic, kde v blízkosti nejlepšího přítele člověka často vidíme jeho opilého pána s hlučnými kumpány:

Jeho přátelé se opodál
a zády k němu
s trubkami lahví
pohybovali s odpudivou bujarostí.

s. 78

Zvířata projevují ve styku s člověkem různé emoce – zatímco „srnka v nás vidí ďábly“

„zajíc nás […] sleduje
se zájmem stvořitele

s. 81.

Co se týče zvířecího světa, nejvíce pozornosti věnuje lyrický subjekt své kočce. Ta se vplížila do rozličných obrazů v podobě predátora, člena domácnosti, vstupujícího do soužití muže a ženy, i účastníka personifikovaného fantaskního děje:

Chvílemi les vydechne naši kočku
jemně jako kuřák dým.
Chytáme ji do náručí
a vracíme zpět.

s. 67

Důležitou součást recenzovaného díla tvoří ohledávání vztahu lyrického subjektu a jeho partnerky. Vyznačují ho nedorozumění, tichá dramata, verbální šípy, na druhé straně však také chvíle radosti ze vzájemné blízkosti a štěstí z lásky

daleko hlubší
než mělčiny psané řeči

s. 91.

Tím se dostávám k dalšímu podstatnému rysu sbírky – k reflexi poezie, psaní, obecně světa literatury. Mihne se tu slavná báseň „Daddy“ Sylvie Plathové; jinde lyrický subjekt pozoruje v kavárně neznámou ženu a doufá, že to, co si dotyčná zapisuje do koženého notesu, jsou básně; v textu nazvaném „Podzimní kniha – samomluva“ spadané barevné listy stromů splývají se stránkami z knih.

Vraťme se ještě k „Daddymu“ slavné americké básnířky; lyrický mluvčí, nepochybně inspirován zmíněnou skladbou, zmiňuje, že

často nemůžeme zcela odpustit
těm, kteří odešli předčasně

s. 13.

Zde se patrně jedná o autobiografický aspekt; připomeňme básníkova otce Vladimíra Macuru, renomovaného literárního vědce a postmoderního romanopisce, který zemřel již ve třiapadesáti letech. Postava táty se ostatně zjevuje na scéně opakovaně:

Otče, hledám zavalené obrazy tvé dobroty
a lásky a síly

s. 14.

V „Kapradinových jámách“ se objevuje

černovlasé otcovské zvíře
zimující v hrudním koši

s. 36.

Život subjektu prostupuje strach a smutek. V jednom případě se tyto emoce vážou k reflexi vlastního psaní – obává se patetického vyznění svých veršů,

přílišné vážnosti,
která se blíží lži

s. 16.

V jiném se bojí izolace, nadměrného tahu dovnitř a nemožnosti otevřít se vnějšímu světu. Ve „Stínadlech“ nás autor zve na imaginativní výpravu do sféry Foglarovy fiktivní městské čtvrti, která se vlivem moderní doby proměnila („Na dvorech stojí nová kola / s elektromotorem.“ – s. 72), ale stále zůstává smutným místem, jemuž se interní mluvčí vyhýbá. Protiváhu úzkosti a zármutku tvoří momenty čiré krásy, vnášející do Macurova díla harmonické tóny. Lze je registrovat v básni „Děti na pobřeží“, kde si chlapec s dívkou prohlížejí oblázky a narazí i na hladká sklíčka, nebo v „Albech“, v nichž se subjekt po ranním odchodu své partnerky noří

do tepla a vůně
s. 82,

jež po ní v bytě zůstaly.

Na předchozí sbírku nechává vzpomenout motiv skla. Ten je přítomen v „Právu na život“ v podobě zohavených přátel průhledných jako „skleněné dutiny“ (s. 27). Kromě působivých obrazů Macurovo psaní zaujme také schopností zachytit dění věcí, jejich trvání i proměny. Hybnou silou změny či prozření bývá u autora cesta, jež na jedné straně novým nazřením situace či prostoru otevírá dosud netušenou perspektivu, na straně druhé reakcí na nezvyklou konstelaci může být i ustrnutí, k němuž dochází ve „Dvou otaznících“. V novém básníkově díle se mnohdy pohybujeme v rozbořeném světě, který se svými verši interní mluvčí snaží scelovat, výsledkem však bývá nejednou pouhá nejistota a osamocenost. K temnějšímu ladění některých básní přispívají také akcentované motivy tlení a vyprahlosti.

Macurova poslední sbírka potvrdila kvality jeho dvou předchozích a povznesla je na ještě vyšší úroveň komplexnějším propracováním tematické výstavby básní – přechody mezi jednotlivými verši jsou tu motivicky provázanější. Oceňuji, že tato poezie není ve svém vyznění jednostrunná. I v pesimističtějších textech autor umí nuancovat, a zmar tak bývá prosvětlen záblesky naděje. Snové ladění některých pasáží není manýrou, ale spolupodílí se na budování básnického světa, v němž se vzájemně funkčně prolínají ostré kontury a rozmyté obrysy. Tiše, aby nás neslyšel… tak opět potvrzuje vysoké kvality Edice poezie nakladatelství Odeon.

Chviličku.
Načítá se.
  • Ondřej Macura

    (1980, Praha) pracuje jako středoškolský učitel. Vydal básnické sbírky Indicie (2007), Žaltář (2008), Sklo (2013) a prózu Netopýři (2009). Přítomné básně pocházejí z dosud nevydané sbírky.
    Profil
  • Pavel Horký

    (1983), kritik, bohemista, pedagog. Literární reflexe publikuje nejčastěji v Tvaru nebo Pandoře.  
    Profil
Ondřej Macura

Tiše, aby nás neslyšel…

Odeon

Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr… Kočka! Muž a žena. V nové knize Ondřeje Macury je příroda svědkem velkých lidských momentů i komických banalit. Někdy se tváří přátelsky a vlídně, častěji je ironická a trpělivě očekává konec iluzí člověka o sobě i o ní. Pomíjivost a plynutí času se odrážejí v nesrozumitelnosti fotografií, které po sobě v albech zanecháváme. Tiše, aby nás neslyšel – kdo?

02_dvakrat

Souvisí

  • Ondřej MacuraTiše, aby nás neslyšel…

    Nenápadná účinnost Macurova citu

    Reflektuje Jitka Bret Srbová

    Ondřej Macura se vrátil do české poezie a já tvrdím, že je to dobře. Nenápadná účinnost jeho citu je mezi současnými sbírkami autorek a autorů střední generace výjimečná. Potřebujeme více Macurů.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 5/2024
  • Heimito von DodererStrudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let

    Klenot rakouské literatury

    Reflektuje Pavel Horký

    Rakouský spisovatel tedy uměl svůj myšlenkově závažný román rovněž humorně odlehčit. Byl mistrem jazyka, jeho výstižné postřehy nejednou tíhnou k aforismu a paradoxu.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2024
  • Josef StrakaCizí země

    Fragmentární reminiscence devadesátých let

    Reflektuje Pavel Horký

    Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 4/2019
  • macura
    Ondřej Macura

    Perfektní bezčasí

    Pach piva a cigár / v tramvaji podél řeky. / Ty dvě střídají jazyky / jako nádech a výdech. / Nordická dívka si krkla / s odzbrojující samozřejmostí / a něžně se holandsky omluvila

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 21/2017