Lhářka na přijímacím pohovoru

volooká uchazečka
„jako hdně ze sebe prtže hdnělidí
teda z mého okolí
co bůhproměznamená to je jako víra
sklíčená, ano sklíčenost
ne jako kostel ale duše to je jako víra duše duše duše duše“

(naspeedovaný kafem, soustředěně
sleduje tkáně desky stolu
hltá hltá hltá struktury
touží po strukturách

dřevo)

„každý z jiného úhlu pohledu
hodně ze sebe, co si myslím já
tyhle věci, mohla bych to tak
snadno vzít
uchopit přišlo mi
že by bylo“

„Fakta! Fakta jsou atomy myšlení,“ říká on
(nejpřesnější ztělesnění struktury…)

(nejpřesnější ztělesnění struktury je housenka)

Střídmost a úměrnost

Ta cesta je posypaná kaštany
jen trochu.

* * *

Čte si Daddy od Sylvie Plathové, ta autorka ji možná uchvátila. Koupil jí v knihkupectví Shakespeare and Sons její Selected poems. Zajímalo by mě, jestli ho měla ráda, říká mu a její nehty brázdí bílou krajinu otevřené dvoustrany.

Napadlo ho, že často nemůžeme zcela odpustit těm, kteří odešli předčasně. Máme na ně vztek jako na řemeslníky, co zfušovali práci. Tedy víc, samozřejmě.

* * *

Po přečtení této básně se na autora podívala dost skepticky. Pak svůj pohled skryla nějakým nevinným komentářem. Jeho však znovu přepadl ten starý strach z patosu, z přílišné vážnosti, která se blíží lži.

Mnohem radši dělal kašpara, smutného, cynického, někdy něžného, vášnivého, ale přesto kašpara.

Teď už na to nemá. Faktem ale je, že v každém sdělení asi musí být nejen pravda, ale i lež, jádro i periferie; spálená kůže i maska, je to staré prokletí.

* * *

Vždyť tě už zajalo údolí úderů
a přímo do slabin ti buší ramenatí andělé–kolotočáři
se sprostými nápisy vtetovanými do perutí.
Řeč – pocta, či znetvoření;
láska k ní − pád, či odsouzení?
A co láska k tělíčku chvějivému,
jež ti pulzuje v náručí jako ruční granát;
není to urážka bílého Boha,
jenž pro bílou krajinu,
kostnatě bílou, už zase tak krásně a šeredně
není ke spatření? „Tak jsme ti to přikrášlili,
aby ses hladce stal zrůdným, abys sklouzl
jak po oleji
do krajin s plameny. Mysli, mysli, mysli!
Pojď, vejdi do fialového
stanu,“ říkají ti dva
cigánští andělé, ramenatí, křídly okřídlení,
s nejtlustšími cévami, kterými kdy tekla
krev. MUSÍŠ BÝT OPATRNÝ, řekla,
když stírala pár kapek šlehaného
zednického tmelu z koberce.

* * *

Kudy se dostanu k nejbližšímu torzu
do krve oškubaného lupiče?
Chci mu sejmout otisky… odebrat DNA.
Máme na něho spoustu otázek, došla
na něho nějaká udání, požadujeme návrat onoho
hříšného ztraceného otce, anebo… anebo
jeho odchod, uvidíme, co řeknou
výsledky… Je to jen falešník, přesto však
stan statných stromů stíní mu,
květiny voní omamněji
a ptáci vkládají mu do žebroví, kde
srdce vyhnilo, nevyhaslou červeň kohoutího peří.

* * *

Kdysi tak hebce srostlí v pevný celek,
pleť na
pleť.

Nyní s hrůzou očekáváme jejich návrat,
těch odcizených, zemřelých,
v podobě buněk seschlé kůže,
a větru žebrajícího u oken.

Po flámu, na němž jsem nebyl…

Pach piva a cigár
v tramvaji podél řeky.
Ty dvě střídají jazyky
jako nádech a výdech.
Nordická dívka si krkla
s odzbrojující samozřejmostí
a něžně se holandsky omluvila.
Stařena, někdejší emigrantka,
ani nevzhlédla od vltavské šedi,
a česky:
„Když chceš něco, co se ti rozplyne na jazyku,
nejlepší jsou rakvičky.“