1 Pentti Saarikoski
miluji tě
jako cizí zemi
útesy a mosty
jako osamělý večer který voní knihami
kráčím k tobě světem
pod vzdušnými sférami
mezi dvěma světly
má myšlenka jež je vytesána a ty
Pentti Saarikoski: Mitä tapahtuu todella. Otava, 1962
2 Mirkka Rekola
Ve větru
Není se čeho bát. Stín nemůže
spadnout. Hýbe se spolu se stromem
a opakuje každé jeho cuknutí.
Jako oheň ve větru se kroutí
a smýká zlehka nade vším.
Není se čeho bát. Stín nemůže
spadnout. Jen se hýbe.
A když se větev utrhne od kmene,
vycítí to a chytne ji.
Mirkka Rekola: Vedessä palaa.
WSOY, 1954
7 Eeva-Liisa Manner
Do ticha lesa
Jsem jako hloupý los
který vidí ve vodě svůj odraz
a myslí si, že se utopil.
Nebo co si myslí?
Možná tam vidí druhého losa.
V tom ale není moc velký rozdíl.
Musím se stát tím čím jsem
ne tím čím si myslím že jsem
nebo čím bych být chtěla;
ani tím čím jsi ty (nebo ten druhý);
tohle mé stávání se je pomalé svlékání:
zanechat oděv osobitosti
na břehu pospolitosti a plavat,
musím vždy plavat přes, vždy ke druhému břehu;
jednou už jsem zahlédla svůj anonymní stín
jak šplhá nahoru po srázu
a mizí do ticha lesa, bez návratu.
Eeva-Liisa Manner: Kirjoitettu kivi.
Tammi, 1966
8 Risto Ahti
Tři ženy
Když jsem byl mladý a šťastný, chodil jsem nahý
lískovými háji na Kaukoranta
a potkal tři ženy.
První začala křičet
a zděšeně se dala na útěk (tu honím
ve svých snech),
druhá mi uvázala šátek přes boky
a šeptla: „Nechci, aby tvoji touhu viděl někdo jiný.“
(s tou jsem se oženil) –
ale třetí mi vzala srdce,
vůbec si nevšimla, že jsem byl nahý.
Risto Ahti: Vain tahallaan voi rakastaa. WSOY, 2001
10 Kristina Carlson
Písnička
Láska není ve tmě ani na světle, ale tam,
kde se odráží světlo pouliční lampy.
Není venku ani uvnitř, ale na chodbě,
kde utichly kroky dne.
Nespatříš ji, když jí hledíš vstříc, ani ze strany ji nespatříš.
Spatříš ji, když pomalu otáčíš hlavu.
Nedotkne se tě na hrudi ani na bocích. Její ruka
klesne tam, kde končí schůdky žeber.
Neslibuje ani se neloučí, bez peněz nastoupí
do posledního autobusu.
Kristina Carlson: Hämärän valo. Otava, 2002
16 Katri Vala
Černý bůh
V lese chrám z červeného kamene.
Jeho bůh, černý a opuštěný,
vábil mne za temných nocí naříkaje.
Jako ve snu jsem kráčela.
Jako ve snu stoupala do černých schodů.
Jako ve snu putovala do ponurého chrámu
a roztřesena před boha předstoupila.
Ach, nyní již nemohu utéct!
Každé noci za mnou bůh sestoupí
ukrutný a nádherný.
Přes den mne vězní oči
jako rozžhavené okovy
a v bolestné rozkoši
před ním hořím
jako slabý plamínek obětní.
Katri Vala: Kaukainen puutarha.
WSOY, 1924
23 Aki Luostarinen
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Bloumám celý den svými lesy,
plejboj nahých bříz.
Znavím se, sednu na pařez.
Poslední komár se snaží vypít mi krev,
já, primát, úderem mu vezmu život.
Příroda bláznivá: Teď ještě jez,
protože smrt je zcela jistá.
Evoluce stvořila Boha,
aby objasnil sebe sama.
Aki Luostarinen: Leonidit. WSOY, 1999
24 Markus Jääskeläinen
V dešti, po dešti
Chodím v dešti,
po dešti,
nemám peníze,
jím ze stromů
spadané listí,
chodím v dešti po dešti,
vítr prošel skrze mě,
už není ani poezie,
ani mládí,
jdu směrem k bance,
dveře mého účtu se otevřely,
nic mi nechybí,
miluju tě.
Můžu si to dovolit,
nic mi nepatří.
Markus Jääskeläinen: Lentokala. Otava, 2008
27 Väinö Kirstinä
Toto je slunce,
tiše jsem poslouchal,
protože tvá tvář kreslila kruh světla.
Toto je mlha,
a ta se na mně tetelila,
rákosí zakryla.
Toto je noc,
jen mlha a rákosí, které se ohýbá,
Ofélie nová.
Väinö Kirstinä: Lakeus. WSOY, 1961
33 Paavo Haavikko
Zimní palác / Třetí báseň
Prošel jsem lesem a chodil po Zimním paláci,
který byl postaven 1754–1762,
vypustil jsem vyšší bytost z láhve a ona
skončila! vyprázdnila se! zrušila se!
jsem na cestě do kraje, který není místem,
ach, ty, který lozíš na sochy,
turisto, asi nechápeš, že
za tyto básně sotva dostanu výdaje nazpátek,
jsem na cestě do kraje, který není místem.
Představuji si, že je tam plácek
uprostřed neprořezaného lesa,
díra, jejíž okraje jsou les, a že já
visím vzhůru nohama v otvoru,
který je nebem, já,
který nemá zájem diskutovat,
a nepůjdu ani nazpátek, nechci jít.
A svůj dech jsem vyfoukl a nechal ho tady,
abych nerušil ten kraj pokřikováním.
A dopadlo to tak, že jsem si ho musel vypůjčit,
abych mohl říci sbohem,
a ukradl jsem ho, a nesu si ho
do kraje, který není místem,
pryč z této básně.
Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava, 1993
