Jitka Hanušová

Finské básně

Při příležitosti stého výročí finské nezávislosti uvádíme výběr básní z projektu RUNOO1 (čti runosto) překladatelky Jitky Hanušové. I z tohoto malého vzorku finské poezie posledního století je znát, že některá témata, jež máme s Finy spojena, jsou pro ně vskutku bytostně příznačná: příroda je všudypřítomná, počasí a jeho vrtochy nevyčerpatelným zdrojem kontemplací a to vše podtrhuje výrazná dávka existencialismu – tesknota, temnota duše, osamělost, smrt. O to víc pak doceníme záblesky humoru, sebeironie či milostného vzplanutí.

Beletrie – Poezie
Z čísla 20/2017

1 Pentti Saarikoski

	miluji tě
		jako cizí zemi
			útesy a mosty
jako osamělý večer který voní knihami
	kráčím k tobě světem
     pod vzdušnými sférami
		mezi dvěma světly
má myšlenka jež je vytesána a ty

Pentti Saarikoski: Mitä tapahtuu todella. Otava, 1962

2 Mirkka Rekola

Ve větru

Není se čeho bát. Stín nemůže
spadnout. Hýbe se spolu se stromem
a opakuje každé jeho cuknutí.
Jako oheň ve větru se kroutí
a smýká zlehka nade vším.
Není se čeho bát. Stín nemůže
spadnout. Jen se hýbe.
A když se větev utrhne od kmene,
vycítí to a chytne ji.

Mirkka Rekola: Vedessä palaa.
WSOY, 1954

7 Eeva-Liisa Manner

Do ticha lesa

Jsem jako hloupý los
který vidí ve vodě svůj odraz
a myslí si, že se utopil.

Nebo co si myslí?
Možná tam vidí druhého losa.

V tom ale není moc velký rozdíl.
Musím se stát tím čím jsem
ne tím čím si myslím že jsem
nebo čím bych být chtěla;
ani tím čím jsi ty (nebo ten druhý);
tohle mé stávání se je pomalé svlékání:
zanechat oděv osobitosti
na břehu pospolitosti a plavat,

musím vždy plavat přes, vždy ke druhému břehu;
jednou už jsem zahlédla svůj anonymní stín
jak šplhá nahoru po srázu
a mizí do ticha lesa, bez návratu.

Eeva-Liisa Manner: Kirjoitettu kivi.
Tammi, 1966

8 Risto Ahti

Tři ženy

Když jsem byl mladý a šťastný, chodil jsem nahý
lískovými háji na Kaukoranta
a potkal tři ženy.

První začala křičet
a zděšeně se dala na útěk (tu honím
ve svých snech),

druhá mi uvázala šátek přes boky
a šeptla: „Nechci, aby tvoji touhu viděl někdo jiný.“
(s tou jsem se oženil) –

ale třetí mi vzala srdce,
vůbec si nevšimla, že jsem byl nahý.

Risto Ahti: Vain tahallaan voi rakastaa. WSOY, 2001

10 Kristina Carlson

Písnička

Láska není ve tmě ani na světle, ale tam,
kde se odráží světlo pouliční lampy.
Není venku ani uvnitř, ale na chodbě,
kde utichly kroky dne.
Nespatříš ji, když jí hledíš vstříc, ani ze strany ji nespatříš.
Spatříš ji, když pomalu otáčíš hlavu.
Nedotkne se tě na hrudi ani na bocích. Její ruka
klesne tam, kde končí schůdky žeber.
Neslibuje ani se neloučí, bez peněz nastoupí
do posledního autobusu.

Kristina Carlson: Hämärän valo. Otava, 2002

16 Katri Vala

Černý bůh

V lese chrám z červeného kamene.
Jeho bůh, černý a opuštěný,
vábil mne za temných nocí naříkaje.
Jako ve snu jsem kráčela.
Jako ve snu stoupala do černých schodů.
Jako ve snu putovala do ponurého chrámu
a roztřesena před boha předstoupila.
Ach, nyní již nemohu utéct!
Každé noci za mnou bůh sestoupí
ukrutný a nádherný.
Přes den mne vězní oči
jako rozžhavené okovy
a v bolestné rozkoši
před ním hořím
jako slabý plamínek obětní.

Katri Vala: Kaukainen puutarha.
WSOY, 1924

23 Aki Luostarinen

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Bloumám celý den svými lesy,
plejboj nahých bříz.
Znavím se, sednu na pařez.
Poslední komár se snaží vypít mi krev,
já, primát, úderem mu vezmu život.
Příroda bláznivá: Teď ještě jez,
protože smrt je zcela jistá.
Evoluce stvořila Boha,
aby objasnil sebe sama.

Aki Luostarinen: Leonidit. WSOY, 1999

24 Markus Jääskeläinen

V dešti, po dešti

Chodím v dešti,
po dešti,
nemám peníze,
jím ze stromů
spadané listí,
chodím v dešti po dešti,
vítr prošel skrze mě,
už není ani poezie,
ani mládí,
jdu směrem k bance,
dveře mého účtu se otevřely,
nic mi nechybí,
miluju tě.
Můžu si to dovolit,
nic mi nepatří.

Markus Jääskeläinen: Lentokala. Otava, 2008

27 Väinö Kirstinä

Toto je slunce,

tiše jsem poslouchal,
protože tvá tvář kreslila kruh světla.

Toto je mlha,

a ta se na mně tetelila,
rákosí zakryla.

Toto je noc,

jen mlha a rákosí, které se ohýbá,
Ofélie nová.

Väinö Kirstinä: Lakeus. WSOY, 1961

33 Paavo Haavikko

Zimní palác / Třetí báseň

Prošel jsem lesem a chodil po Zimním paláci,
který byl postaven 1754–1762,
vypustil jsem vyšší bytost z láhve a ona

skončila! vyprázdnila se! zrušila se!
jsem na cestě do kraje, který není místem,
ach, ty, který lozíš na sochy,
turisto, asi nechápeš, že
za tyto básně sotva dostanu výdaje nazpátek,

jsem na cestě do kraje, který není místem.

Představuji si, že je tam plácek
uprostřed neprořezaného lesa,
díra, jejíž okraje jsou les, a že já
visím vzhůru nohama v otvoru,
který je nebem, já,
který nemá zájem diskutovat,
a nepůjdu ani nazpátek, nechci jít.

A svůj dech jsem vyfoukl a nechal ho tady,
abych nerušil ten kraj pokřikováním.

A dopadlo to tak, že jsem si ho musel vypůjčit,
abych mohl říci sbohem,
a ukradl jsem ho, a nesu si ho
do kraje, který není místem,

pryč z této básně.

Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava, 1993

Z finštiny přeložila Jitka Hanušová.

(Pozn. red.: V souladu s projektem RUNOO1 ponecháváme příjmení autorek nepřechýlená.)

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka Hanušová

    Jitka Hanušová (1982), básnířka, překladatelka, nakladatelská redaktorka, fotografka. Vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a finštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Za „olomouckých let“ se ...
    Profil

Souvisí

  • Finsko
    Rozhovor s Jitkou Hanušovou

    Naslouchám své intuici

    Ptá se Svatava Antošová

    S Jitkou Hanušovou o finské literatuře a překladech, s nimiž je nutno souznít

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2017
  • OLYMPUS DIGITAL CAMERA
    Miroslav Olšovský

    Báseň musí být krutá

    Pod jemnou vrstvou smaragdu / korály rozpité do kontur / a stíny ryb / mezi zlatě žíhanými zrny písku / Hroty ptáků se třpytí nad trsy lidí / Znetvořené siluety belhají se / za svými podobami / Vějíře listí Tahiti // Mizím hluboko v sobě

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 20/2017
  • Mauzoleum
    Hans Magnus Enzensberger

    Michail Alexandrovič Bakunin (1814–1876)

    Luští šifrované telegramy a při psaní používá / sympatetický inkoust: / Vykořisťování a vláda: jedno a totéž. Je celý oteklý / a bezzubý.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 19/2017
  • Festival spisovatelů Praha 2017
    Adonis

    Básně

    Nazval jsem tě perem a knihou / a teď tu začínám rozhovor / s jazykem zasutým na ostrovech odjíždění

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 18/2017

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.