Přál jsem si jediné, zvolal, naplno si až do samého konce uchovat rozhořčení, které je mi svaté! – Jarmarečník, rebel, zatracený Kozák! – To je ta láska k neskutečnému, hlavní chyba mé nátury. – Mohamed bez koránu! – Klid mě přivádí k zoufalství. – Komediant, papež, ignoramus! – Jeho srdce i hlava jsou třaskavé.

Ano, Bakunine, tak to zcela určitě bylo. To věčné bláznivé kočování v zapomnění sebe sama. Byl jsi nesnesitelný, nerozumný, nemožný! Pro mne za mne, Bakunine, znovu se vrať anebo zůstaň, kde jsi.

Dlouhán v modrém fraku na drážďanských barikádách,
ve tváři se mu zrcadlí ten nejhrubší vztek. Pal
na operu! A když bylo všechno ztraceno, požádal
se zbraní v ruce Prozatímní revoluční vládu,
aby se laskavě (i s ním) odpálila do vzduchu. (Podivuhodná chladnokrevnost.)
Pánové žádost zamítli nadpoloviční většinou.

Vzpomínáš si ještě, Bakunine? Stále to samé. Samozřejmě jsi nedal pokoj.
Není divu! A nedáš pokoj dodnes. Chápeš? Zkrátka
nedáš pokoj. A proto tě prosím, Bakunine: znovu se vrať.

Vyslýchán, přikován ke zdi v olomouckých kasematách,
odsouzen k smrti, zavlečen do Ruska, omilostněn k trestu na doživotí:
nadmíru nebezpečný muž! Do cely mu mecenáš nechá
dopravit klavírní křídlo Lichtenthal. Vypadávají mu zuby.
Pro svou operu Prométheus napíše líbeznou, tklivou melodii,
do jejího taktu si dětinsky potřásá svou lví hlavou.

Ach, Bakunine, to je ti podobné. (Potřásal lví hlavou:
ještě dvacet let poté, v Locarnu.) A protože je ti to podobné,
a protože nám přesto nemůžeš pomoci, Bakunine, zůstaň, kde jsi.

Když ho vyhostili na Sibiř, utíkal podél ledově modrého Amuru
přes Poklidné moře, na parolodích, saních a koních,
v expresních vlacích, křížem krážem pustou Amerikou, šest měsíců
bez přestávky, až konečně v Paddingtonu, těsně před Novým rokem,
seskočil z drožky a vrhl se nahoru po schodech do Herzenovy náruče
a zvolal: Kde tady mají čerstvé ústřice?

Protože jsi zkrátka neschopný, Bakunine, protože se nehodíš
za nálepku za spasitele za byrokrata za církevního otce
za pravicového ani levicového předáka, Bakunine: vrať se, znovu se vrať!

Zas zpátky v exilu. Nejen třaskání odboje, vřava klubů,
povyk na náměstích; také neklid večera před činem
a úmluvy, šifry a hesla – to vše jej činilo šťastným.
Velký muž bez domova, stíhaný fámami, legendami, pomluvami!
Magnetické srdce, naivní a rozhazovačné! Klel a křičel,
našeptával a nařizoval, celý den, celou noc.

Není to tak? A protože tvá činnost, tvá zahálka, tvůj apetit,
tvůj věčný pot mají tak pramálo lidský rozměr
jako ty sám, proto ti radím, Bakunine, zůstaň, kde jsi.

Jeho vševědoucí biograf praví: Byl impotent. Ale když Taťána,
jeho zakázaná sestřička, hrála v bílém panském domě na loutnu,
byl z toho celý říčný. Sice jeho tři děti nejsou jeho.
Ale Něčajevovi, který byl mýtoman, vrah, jezuita, vyděrač
a mučedník revoluce, napsal: Můj tygříku, můj chlapečku,
můj divoký miláčku! (Despotismus osvícených je ten nejhorší.)

I co, pomlčme o lásce, Bakunine. Zemřít jsi nechtěl.
Nebyl jsi národohospodářský anděl smrti. Byl jsi zmatený,
stejně jako my, a bezelstný. Znovu se vrať, Bakunine! Bakunine, znovu se vrať.

A konečně ona boloňská noc. To bylo v srpnu. Postával u okna.
Naslouchal. Ve městě se nic ani nepohnulo. Věžní hodiny odbíjely.
Ticho po bouři. Povstání ztroskotalo. Jasnilo se. Ukryl se
ve voze sena. S oholeným vousem, ve farářském hábitu,
s košíkem vajec v ruce a v zelených brýlích se o holi
dobelhal až k dráze, jen aby zemřel ve Švýcarsku – v posteli.

To už je dávno. Tenkrát to možná bylo moc brzy, jak už to bývá,
anebo moc pozdě. Nic nevyvrátilo tvou pravdu, nic ji neprokázalo,
a proto zůstaň, zůstaň, kde jsi, anebo, pro mne za mne, se znovu vrať.

Obrovské množství masa a tuku, hydrops, zanícený měchýř.
Směje se skřípavě, kouří jeden doutník za druhým, sípe stižen astmatem.
Luští šifrované telegramy a při psaní používá sympatetický inkoust:
Vykořisťování a vláda: jedno a totéž. Je celý oteklý a bezzubý.
Všechno se pokryje tabákovým popílkem, lžičkami čaje, novinami. Před domem
panáčkují špiclové. Všude chaos a špína. Čas se vpíjí.

Evropa dodnes páchne po policii. Proto, a protože nikdy a nikde,
Bakunine, nestál, nestojí a stát nebude Bakuninův pomník,
Bakunine, proto tě žádám: znovu se vrať, znovu se vrať, znovu se vrať.