OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Miroslav Olšovský

Báseň musí být krutá

Pod jemnou vrstvou smaragdu / korály rozpité do kontur / a stíny ryb / mezi zlatě žíhanými zrny písku / Hroty ptáků se třpytí nad trsy lidí / Znetvořené siluety belhají se / za svými podobami / Vějíře listí Tahiti // Mizím hluboko v sobě

Beletrie – Poezie
Z čísla 20/2017

Báseň by měla být krutá,
jako jsi i ty
za soumraku,
když jsem sám
a píšu

* * *

Pod jemnou vrstvou smaragdu
korály rozpité do kontur
a stíny ryb
mezi zlatě žíhanými zrny písku
Hroty ptáků se třpytí nad trsy lidí
Znetvořené siluety belhají se
za svými podobami
Vějíře listí Tahiti

Mizím hluboko v sobě

* * *

zde nikdo neví, zda
prázdno
nezachvátí prostor
Nerozbije
a neroztříští slova
Zde je jinde,
mimo
dosah všeho
Kamenů, stromů
i lidí

* * *

Ponořena do své tváře
choulíš na mě oči

Miluji tě jazykem
a slova, která cítím,
dotýkají se tvých úst

Jíš je

* * *

ponořen do nitra země
Nebe

* * *

Ulehnout pod keře v mlčení
rostlin
Pořád to zvířecí ticho

a rozhovor s prázdnem
V tmavém průchodu
obnažené světlo,

zdi zarostlé pamětí
Paměť obnažená
až na kost hrůzy,

bolest se učí psát,

Lidé coby děsivé
výtažky prázdnoty:
tak plyne náš život,

dole hořké my
A nahoře hvězdy

* * *

Vyplašená stála smrt
na krajíčku cesty
a plakala

Z nebe stékalo černější nebe

* * *

Báseň, kterou jsem zapomněl:

leze slovo jako moucha,
bzučí slovo jako moucha

Jako moucha slovo šustí,
jako moucha slovo chcípá:

mucholapka báseň mucholapka

* * *

Co jenom je,
jemné je

Melancholie

Možná báseň,
možná nic

Krajina mrazivé slunce

* * *

jsi hluboce pod mojí kůží,
vrostlá do mého těla,

křehká pěna úst

a zmořená víčka
a moře

* * *

Pár předtuch…
Opravdu jen pár…
Život…
A po něm i smrt…

* * *

Prázdný den, jdu někam,
do nikam

Slovo vítr, slovo déšť,
slovo slovo

Prchavé skořápky
jako paronyma ticha

Světla bude už jen přibývat,
slov ubývat

* * *

slova, ta samá slova,
která komusi
byla určena,
ta samá slova,
to samé nic
je ono,
co je ono,
přesně tak,
ta slova,
která kdysi
pozpátku,
život a
pozpátku
smrt,
jako převrácený
příběh,
slova, která nebyla,
my, kteří jsme nebyli,
zde ani tady,
ani tam,
tenkrát,
nikdy,
běh času,
běh smrti,
běh života
a smrti,
tohoto času,
prázdnota,
nezbylo už nic
ani beznaděj,
žádná slova,
žádný příběh,
žádní lidé,
žádné já,
vymezen slovy,
vymezen nickami,
prostor vymezený slovy,
prázdnota vymezená nicotami,
příběh, myšlenka, čin,
žádné skutky,
tato slova,
toto prázdno,
tito lidé

* * *

Stvoly rostlin jako kurvy
u cesty

Trhal jsem plátky květů
na plátky nicoty

* * *

Ulicemi Prahy
chodí zprzněné hlavy

Člověk je sám
sobě napospas vydán

Přemožen únavami
a zmnožen

Těla hnána větrem,
rozdělená svým křikem

Zpoza zavřeného okna
v chladných koutech tmy

Prostor je jen představa
mé hlavy v ulicích Prahy

* * *

ale to vše
není pořád ono,
nikdy to nebylo
ono,
nikdy nic nebylo
ono,

slovo?

Chviličku.
Načítá se.
  • Miroslav Olšovský

    Miroslav Olšovský (1970, Ostrava) vystudoval rusistiku na FF UK v Praze, vydal básnické sbírky Záznamy prázdnot (Dauphin, 2006), Průvodce krajinou (Dauphin, 2011) a prózu Líčení (Pulchra, 2012), inspirovanou archivními dokumenty ...
    Profil

Souvisí

  • Mauzoleum
    Hans Magnus Enzensberger

    Michail Alexandrovič Bakunin (1814–1876)

    Luští šifrované telegramy a při psaní používá / sympatetický inkoust: / Vykořisťování a vláda: jedno a totéž. Je celý oteklý / a bezzubý.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 19/2017
  • Festival spisovatelů Praha 2017
    Adonis

    Básně

    Nazval jsem tě perem a knihou / a teď tu začínám rozhovor / s jazykem zasutým na ostrovech odjíždění

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 18/2017
  • Růžový celofán ještě skřípe / Utečme do skříně / Před tím pískotem / Ujeďme do Oděsy / Bodnout rybu / Dáme si ji večer narůžovo / jen na uhlících… / Pro naši lásku

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 17/2017

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.