Josef StrakaCizí země

Fragmentární reminiscence devadesátých let

Reflektuje Pavel Horký

Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 4/2019

Osobnost Josefa Straky (nar. 1972) netřeba čtenářům literárních časopisů nijak obšírněji představovat. Spisovatel je aktivním organizátorem kulturního života, řadu literárních večerů sám velmi kultivovaně moderuje. Jako autor se účastnil domácích i zahraničních básnických festivalů. Straka není čistokrevným básníkem, jeho texty oscilují mezi poezií a prózou. Platí to pro soubory Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008) i Malé exily (2014). Poslední zmíněné dílo jsem měl příležitost recenzovat v Tvaru 15/2014 (s. 21) a považuji ho za dosavadní vrchol autorovy tvorby.

Nejnovější Strakův počin Cizí země (2018) je sice označen jako próza, básnický element do ní ovšem proniká velmi silně. Autor se tu vyrovnává s polistopadovou dobou, zejména devadesátými lety, jejichž atmosféra je prostřednictvím fragmentární kompozice zpřítomňována. Straka tak nečiní s dokumentární ambicí, kontury fikčního světa jsou rozostřené. V jakési těkavosti bychom mohli vidět vzdálenou příbuznost s Topolovým kultovním románem Sestra (1994), jenž devadesátá léta rovněž reflektuje. Oba opusy spojuje vědomí nemožnosti najít v chaotické a problematické době úběžník smyslu. Zatímco tok Topolova textu je velmi nespoutaný, až živelný (viz Květoslav Chvatík, „Zběsilost“; in: Otevřený rány. Vybrané studie o díle Jáchyma Topola, Torst, Praha 2013, s. 38), Strakův styl se vyznačuje tlumeností. Vypravěč je více obrácen do vlastního nitra, v němž nepříjemné ozvuky devadesátých let rezonují. Uvedené diference jsou kromě odlišného autorského naturelu a rozdílné poetiky obou tvůrců dány i jiným časovým ukotvením: Sestra byla do světa takříkajíc vržena z nitra dobového dění, kdežto Cizí země byla napsána z odstupu. Právě v roce, kdy Topolovo dílo vyšlo, však vypravěč vnímá „něco neznatelně se vyjevující jednoho červencového dne“ („1994“, s. 22). Tehdy si začíná uvědomovat dobové stíny, rostoucí nespokojenost pak vrcholí „uprostřed roku devadesát sedm“, kdy přechází v „naštvání“ (s. 132).

Devadesátá léta jsou sice ústředním výchozím bodem, k němuž se více či méně pojí jednotlivé motivy, ale nalezneme tu také řadu konstant autorovy tvorby, jež známe z předchozích děl. Především je to akcentovaná kategorie času. Vypravěči čas ubíhá pomalu, téměř se vleče (může se dokonce ztratit ve slovech) a hrdina se v něm někdy obtížně orientuje. Jednotlivé roky se totiž vrství a skládají na sebe. Devadesátá léta ovlivňují přítomnost – jak v rovině protagonistova privátního prožívání, tak i ve sféře společenské, přičemž obojí se v mysli vypravěče často asociativně spojuje.

Další stálice Strakovy poetiky představují: prostory kaváren, motivy chodectví a exilu. I v Cizí zemi poskytují kavárny hrdinovi útočiště, jejich přívětivost však není permanentní: kavárenský interiér se v jistých chvílích stává rovněž místem ochromení – už nezbývá sil vydat se ven a znovu se zapojit do všednodenních aktivit, pociťovaných jako tíživé, někdy až ubíjející. V exteriérech je protagonista nejjistější v roli chodce. Dlouhé pěší túry jsou pro vypravěče existenciální nutností. Poznáváme ho na nich jako staromilce, kterému nejde o zdolání určitého úseku v co nejkratším čase, ale o objevování – často nenápadných zákoutí, míst, věcí a detailů, jež bývají skryty většinou jen letmé, a tedy povrchní registraci uspěchaných lidí. Někdy ani nemá přesný plán trasy:

Život na cestách je plný překvapení, čím dál tím častěji chodíš bez map. Bloudíš bez map v čase těch nejchytřejších telefonů a GPS souřadnic a je ti najednou tak nějak dobře.

Co se týče exilu, ten „malý“ berlínský (z předchozí sbírky) se v jedné pasáži několikrát připomene; jako výraznější však v této próze shledávám tematizaci života literární komunity „v jakýchsi záchytných exilech“, kde spisovatelské setkávání, považované nemalou částí společnosti za marginální zvláštnost, nabývá svého smyslu úsilím o „přesnější pojmenování“. Právě ony zdánlivě drobné významové „nuance“ (s. 99) přitom v dnešní době, kdy se řada věcí posuzuje překotně, vyznívají jako důležité.

Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem. Zmíněni jsou tehdejší šíbři, obratně se pohybující na hraně zákona. Všímá si „švarcsystémů moci“ (s. 146), divoké privatizace, odpudivých typů seladonských byznysmenů, manipulátorů i uzurpátorů, bezohledného kariérismu. Nejrůznějším šejdířům z devadesátých let chybí stud, a tak se jako bizarní postavy vynořují i v současnosti, a někteří z nich se dokonce dostávají k moci. Toto vše Straka nezpodobňuje přímo, v podobě nějaké prvoplánové moralistické agitky. Jednotlivé motivy se ve formě oněch již zmíněných fragmentů až obsesivně vynořují, zahalené však stále v jakémsi oparu, a on se s nimi prostřednictvím lyrické reflexe vypořádává. Sledujeme vypravěčovu snahu ohledávat tehdejší společenské podhoubí a nalézt příčiny soudobé neuspokojivé situace.

Zároveň si při četbě uvědomujeme, že toto období zatím stále nelze uchopit v úplnosti: ne vše z dřívějška je dořešeno, ne vše je vysvětleno, řada exponentů moci má navíc vazby na předlistopadové období, přičemž mnohé stopy různých nekalostí už jsou spolehlivě zameteny. Těžko tedy můžeme spisovateli fragmentárnost vyčítat; ostatně umělecké dílo není sociologickou studií a nemusí ani aspirovat, i když se zaměřuje na určitou epochu, na co nejvěrohodnější dobové svědectví. Určitá jednostrunnost dominantního kritického pohledu na devadesátá léta tu je ospravedlněna silou osobitého ztvárnění prostřednictvím střípků vzpomínek, sice rozmlžených, ovšem ve svém vyznění podivuhodně přiléhavých. Vypravěč není suverénem, spíše společenským outsiderem, často tápe, ale i to je vlastně znakem jeho opravdové lidskosti v čase nasazovaných úsměvů, arogantního sebeprosazování a koučování takřka všech oblastí života.

Poznáváme tu tedy typickou strakovskou poetiku, v níž se společně s vypravěčem prodíráme tíhou a složitostí („všechno strašně těžké rozplést“ – s. 8), nicméně tuto cestu jako čtenář, mluvím-li za sebe, chci podstoupit, protože vnímám, jak se tu směřuje k hledání podstatného a autentického, stojícího v opozici proti prefabrikovaným náhražkám a iluzím. V Cizí zemi se hojně objevují motivy ustrnutí a unikavosti. První z nich se váže ke zmechanizovaným pohybům a životní stagnaci, kdy není hrdina schopen držet krok s tempem doby, druhý pak ke ztrátě životní orientace a bloudění. Oba tematické aspekty se doplňují a umocňují převažující pocit zmaru. I náznaky radostných okamžiků a štěstí v sobě nesou jistou ambivalenci a bývají záhy vystřídány deziluzí. Autor osvědčuje cit pro evokování těchto zlomů – činí tak nenápadně, prostřednictvím záznamů impresí, drobných pohybů a gest, jež však v podtextu mají daleko intenzivnější účinek než přímočaré konstatování patrných skutečností a ostentativní poukazování na ně.

Autor tematizuje také lidskou komunikaci, zejména problematičnost slovního vyjádření. Hrdinovi jde o autenticitu a hledání pravdy vzdorující bezskrupulózním lžím a efemérním i povrchním sloganům. Zároveň si uvědomuje, jak je obtížné dosáhnout dorozumění s druhým člověkem. To ostatně dosvědčují motivy zadrhávajícího hlasu či přetržené řeči a nedopovězeného rozhovoru. Snahu překonat bariéru nedorozumění lze vnímat i v úsporně naznačeném protagonistově vztahu se ženou.

Josef Straka napsal působivé dílo, jež společně s Malými exily považuji za dosavadní vrchol jeho tvorby. Domnívám se, že takovéto lyricky rozvolněné svědectví devadesátých let česká literatura potřebovala. Toto období je samozřejmě možné nekriticky adorovat a zavírat oči před nepříjemnými skutečnostmi, nebo ho naopak podrobit nekompromisně sžíravé kritice.

Ač spisovatel názorově stojí zcela jasně na druhém břehu, zvolil spíše empatické naladění na dobovou atmosféru, z níž mozaikovitě a velmi přesvědčivě skládá nelichotivý obraz dané epochy, jejíž negativní relikty prorostly i do naší současnosti.

Cizí země je velmi povedená kniha, jak bývá v případě nakladatelství Cherm dobrým zvykem; lze pochválit i vkusné a s celkovou atmosférou textu ladící ilustrace Jany Majcherové. A v neposlední řadě také brilantní doslov Jana Štolby, nazvaný „Mapy, které se pod prsty rozpadají“, jejž považuji za jeden z příkladů hluboké interpretační empatie.

Chviličku.
Načítá se.
  • Josef Straka

    (1972), básník a prozaik, organizátor literárního života. Je autor dvou básnických sbírek a… jiné časy (G Tisk, Liberec) a Proč. (edice Tvary, TVAR, Praha), které vydal v devadesátých letech, a čtyř ...
    Profil

Souvisí

  • Cizí země
    Josef Straka

    Cizí země

    Ta minulost, kterou nám stále kdosi nosí domů, s nějakými letáky a propagačními materiály na novou kampaň.

    Beletrie – Próza
    23. 3. 2017
  • Josef Straka

    Cizí země

    Proud nepříznivých myšlenek na jednu žlutou budovu v době přelomů, toho celého tranzitivního období, jak se tomu dnes říká.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 6/2017
  • Jiří HájíčekDešťová hůl

    Dosud nejlepší román Jiřího Hájíčka

    Reflektuje Pavel Horký

    Celkově se mi u Hájíčka libí uměřenost; nepracuje s přehnanou expresivitou, nevěrohodnou patologičnosti, ale je přesvědčivý: krouží kolem konstant lidské existence – lásky, samoty, smutku.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 3/2017
  • Jan ŠvankmajerCesty spasení

    Surrealismus v obraně i v útoku

    Reflektuje Jaroslav Vanča

    Nelze pominout, že samotný syžet i autorské reflexe, deskripce i dialogy jsou bytostně nadány humorem.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 18/2018