Jakkoli se jednomu z mých studentů poslední film Jana Švankmajera ne zcela líbil, vyjádřil se tento průběžně rozhněvaný mladý muž jaksi zástupně, a přitom navýsost příhodně. Dodal ke svému hodnocení relativizující apendix svého druhu:

… ale jinak se za Švankmajera třeba poperu.

Ano, i v tom tkví jistota reflexe a přesahu Švankmajerovy tvorby, výrazovými prostředky rozbujelé, a přitom myšlenkově (správněji: ideově) neobyčejně integrované, koncizní. Subverzivní zrna padají na úrodnou půdu, aby pak vzešla v podobě energeticky nabitého pole, v němž má příslovečný koukol, či ještě spíše obluzující durman významnější roli než spořádaný šik do zblbnutí stejných klasů. Svým životem a dílem se dnes čtyřiaosmdesátiletý Švankmajer velice aktivně brání tomu, aby byl vnímán coby klasik. Jistěže odmítáním cen a vyznamenání od státu coby zdroje i prostředníka represe (ať je jím Československá socialistická republika, Česká republika, či dokonce sladká Francie), ale i ve smyslu slohovosti – jeho výrazové prostředky se důsledně váží nikoli ke klasicismu, realismu, avantgardě či k obzvláště hříšné postmoderně jakožto tektonickým stylům, leč nacházejí svůj perceptivní a inspirační zdroj ve stylech atektonických – manýrismu, romantismu, expresionismu (poněkud nepřiznaně též dadaismu) a především surrealismu, jenž se tomuto autorovi stal doslova osudným (narodil se v témže roce 1934, v němž byla založena Surrealistická skupina v Praze).

Cesty spasení jsou knihou objemnou i sličnou zároveň. Dle autora jde o románovou dystopii, čtenář ji pak spíše ocení jako hravou (v patřičné míře surreálné znepokojivosti) a (rovněž znepokojivě) čtivou literární koláž. Zcela přirozeně pak platí charakteristika, jež je zároveň celým textem 11. kapitoly:

Všechno, co v tomto románu píše, je pravda. Buď se to skutečně stalo, nebo se mi to zdálo, anebo se to stane.

Samozřejmě že i takováto literárně výtvarná koláž může být nositelkou svébytné narativní hodnoty, jakou zde reprezentuje život samotného autora v surrealistických intencích a podivuhodných psychologických koincidencích, jejž jeho osobní magicko-mytologický koncept nabízí světu vezdejšímu – především skrze vlastní filmovou tvorbu – již od šedesátých let minulého století. Do této – jak jinak než bizarně asociativní – koláže interview, deníkových zápisků, poznámek a nápadů, anket Surrealistické skupiny se vmezeřuje narativ povýtce literární, odbývající se v post-apokalyptické budoucnosti, fiktivní příběh železničáře – vechtra Jansena (čti: Jan-sen), jehož skutečné mediumní kresby zakoupil Švankmajer svého času v pražském bazaru. Protagonistou druhé narativní linie je takřečený Kajfáš, marx-leninista, anarchisticky vzdorující developerské anexi ze strany knížectví Tesco (možná jen zasvěcení čtenáři jsou informováni o ničemném rozmachu olbřímích skladišť západně od Prahy, v okolí Švankmajerova ateliéru v Kněževsi).

Jen z útržků deníkových záznamů a digresivních esejistických textů se můžeme dozvědět cosi o filmech, jež učinily Švankmajera tvůrcem vskutku světoznámým (tedy nikoli jen legendárním, kultovním či ikonickým, jak s oblibou píší filmoví recenzenti o kdejakém kreativním halamovi). Nelze pominout, že samotný syžet i autorské reflexe, deskripce i dialogy jsou bytostně nadány humorem. Humorem kupodivu nikoli příznačně surrealistickým (oním effenbergerovským „cynismem fantazie“), leč „užitým“ humorem haškovsko-hrabalovské ražby, pro nějž je označení nekorektní tzv. „slabým slovem“, neboť samotné slovo korektní jeví se být v surrealistickém smyslu slovem sprostým. Za obzvláště „vypečené“ (zdá se mi být právě tento floskuloidní výraz pro Švankmajerův projev vhodným) považuji Jansenovy a Kajfášovy dialogy s vlastním nevědomím či super-egem. Projevuje se i v další poloze autorových textů – záznamech snů, jakož i vyslovených privatissimech.

Jednomu z důležitých, až obsesivních Švankmajerových témat – haptickému vnímání (jež se pokouší objektivizovat a systematizovat četnými experimenty) odpovídá i podoba knihy, jejíž šitá vazba z haptického materiálu par excellence, černého plyše, je příjemná na dotek, jak je jen možno. Hodna ocenění je i jednoduše střídmá a textu vstříc vycházející grafická úprava, včetně „návodného“ frontispisu. Nakladatelství dybbuk má „své“ surrealistické autory viditelně rádo…

Ale abych se vrátil k onomu spravedlivě excitovanému studentovi. Zdá se, že Jan Švankmajer – ač sám pohříchu neučí jinak než tvůrčím a osobním příkladem ve vzácné jednotě – má na dnešní mlaďochy pozitivní vliv. Ostatně kdo jiný než on by mohl v jednotě vlastního díla a morálky stanovit provokativní maximu, totiž že natáčení reklam je kolaborací s režimem, srovnatelnou s kolaborací umělců za bolševika. A je tomu vskutku tak. Tehdejší kulturtrégři, nastejno s dnešními reklamáři, beze studu falšovali a ohýbali podobu skutečnosti, používajíce k tomu metafor či metamorfóz coby výrazových prostředků, pokřivujících a znejasňujících „zadaná témata“. Tušíme to přece všichni, nechce se nám jen nazřít věc s takovouto zároveň nevinnou i podryvnou pregnancí. Pohříchu mladí se na Švankmajera neodvolávají tak spontánně jako svého času na Egona Bondyho či později Magora Jirouse. Jako by jim předchozí postmoderní lekce vzdálila i současný surrealismus kamsi do čítankové minulosti. Jsou-li si alespoň jeho přínosu vědomi či „pod-vědomi“, také dobře…