Walt WhitmanListy trávy

Jeden z výtržníků

Reflektuje Františka Zezuláková Schormová

V Listech trávy dochází k minimu sémantických posunů, největším přínosem tohoto překladu je ale čtivost. Nejde přitom jen o posuny, které reflektují vývoj jazyka od posledního překladu.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 13/2018

Ani mě ani trochu nezkrotili… také já jsem nepřeložitelný, (s. 92)

říká Whitman v závěru básně „Já slavím sebe“ (známější pod pozdějším názvem „Zpěv o mně“). Po třiceti pěti letech, které uběhly od posledního českého překladu, se o něj znovu pokusili Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková. A začali už u názvu: místo zavedených Stébel trávy vyšla kniha pod přesnějším názvem Listy trávy.

Skovajsa a Lundiaková také jako jediní čeští překladatelé sáhli po prvním vydání. A to ve Whitmanově případě znamená dost velký rozdíl. Básník své dílo totiž celý život upravoval: přepisoval, sahal do interpunkce, básně přidával a měnil jejich pořadí. První vydání obsahuje dvanáct básní, poslední z roku 1892 (takzvaná „deathbed edition“, což byla vlastně verze z roku 1881–2 doplněná o několik básní) jich má skoro 400. V prvním vydání nejsou básně ani pojmenovány, poslední je rozděleno na čtrnáct sekcí, z nichž by se každá dala číst jako samostatná kniha. Díky projektu Walt Whitman Archive jsou texty všech vydání i jejich původní grafická podoba dostupné na internetu – taková demokratizace literatury by se Whitmanovi jistě líbila.

Českým čtenářům Whitmana představil Jaroslav Vrchlický (jehož překladům a polemice kolem nich se Skovajsa věnoval ve své diplomové práci), poté Emanuel z Lešehradu. Další, obsáhlejší překlad vyšel těsně po válce pod názvem Demokracie, ženo má! a jeho autorem byl Pavel Eisner. Po roce 1948 se Whitman stal druhým americkým básníkem, kterému u nás směla vyjít samostatná sbírka (tím prvním byl Langston Hughes): 1955 vyšel Zpěv o mně a později i výbor ze Stébel trávy. Překladatelé Zdeněk Urbánek a Jiří Kolář ho rozšiřovali až do odeonského vydání v roce 1969, které obsahovalo všechny Whitmanovy básně a také většinu próz.

Impulsem a důležitým kontextem pro tento překlad bylo sté výročí prvního vydání v roce 1955. Na mezinárodní levicové scéně se oslavovalo velkolepě, jak to ostatně i doporučila Světová rada míru. Whitmana si připomínala knihkupectví, školy, divadla, Československo dokonce vydalo speciální známku. Tento autor byl v padesátých letech tématem diplomových i dizertačních prací. Jeho vize Ameriky jako demokratické utopie byla často dávána do kontrastu s dobovým náhledem na Spojené státy. Whitman se tak lišil od jiných amerických autorů, kteří byli prosazováni postupně a spletitými cestami. Naopak politicky ožehavým se stal právě Urbánkův a Kolářův překlad (Urbánek po roce 1968 už nesměl vydávat překlady pod vlastním jménem a Kolář byl po emigraci definitivně zavrhnut), což byl jeden z důvodů, proč roku 1983 vznikl překlad nový. Ve spolupráci s Marianou a Zdeňkem Stříbrnými jej zhotovil Ivan Skála.

Kromě dobře známých překladů se dočkaly české verze i kratší úryvky, k fascinujícím kapitolám patří překlad z roku 1939. Stála za ním Božena Věrná, která kromě angličtiny překládala i z němčiny, rumunštiny, dánštiny a vystupovala pod rozličnými pseudonymy jako například B. F. Marja Ha de Věrnyj, BF Maria Terezia Ha de Věrnyj či B. Harde Věrnyj. Poezii také psala a je autorkou sbírek s názvy typu Vladařství naše není z tohoto světa, Chirurg šetří krví či Kajícnice obětuje sedm požehnaných vteřin milosti. Její překlad s názvem Stébla trávy zralostí nazlátlá z plnosti klasů nachýlená je výběrem Whitmanových veršů o smrti. Věrná měla s Whitmanem společného mimo jiné to, že své knihy publikovala vlastním nákladem.

Whitman totiž nejen navrhl přebal a grafickou úpravu a celý tisk knihy zaplatil, ale dokonce sám tisknul první kopie. Crowdfundingová kampaň na Hithitu, která vznik nového překladu provázela (další okolnost, která je zrovna v případě Whitmana příhodná), inzeruje verzi z roku 1855 jako „brooklynské D. I. Y. vydání“. Princip Do-It-Yourself ale nelze zaměňovat za amatérismus:

Nejde o dílo spontánně chrlené, ale spontánně skládané,

říká Skovajsa v rozhovoru s Adamem Borzičem (Tvar, 3/2018). Totéž platí i pro překlad. Skovajsa se Whitmanovi věnuje dlouhodobě a ke spolupráci si vybral spisovatelku a písničkářku Ludniakovou (společně přeložili básně „Pojďte ke mně blíž“ a již zmíněnou „Já slavím sebe“).

Díky těmto dvěma se k nám dostává jiný Whitman, než jaký už zdomácněl v čítankách. Je to „Walt Whitman, Američan, jeden z výtržníků, kosmos / Vzpurný, masitý a smyslný… jí, pije a plodí. Vzpurný a smyslný je i tento překlad, zároveň však pečlivě dodržuje Whitmanovu formu. Jedním z charakteristických rysů prvního vydání je výpustka – překladatelská dvojice ji zachovává. S interpunkcí duo vůbec pracovalo pečlivě, ať už ponechali originální verzi, anebo ji nahradili funkčními ekvivalenty. Na začátku veršů také zůstala po vzoru angličtiny velká písmena.

Překládat Whitmana je – jak Skovajsa ostatně také říká v rozhovoru – složitější, než by se zdálo. Volný verš se sice jeví jako jednodušší než poezie striktně rýmovaná, překladatel se zde ale musí vyrovnávat s jinými nástrahami: aliteracemi, asonancemi, ale především gramatickou mnohovrstevnatostí a mnohosmyslností, každý obrat může mít několik významů. Whitman si angličtinu ohýbá podle svého, jak koneckonců píše: „Angličtina se přátelí se skvostnou americkou dikcí… je dostatečně svalnatá a ohebná a pevná. Stáří textu je samozřejmě další komplikace, nicméně dostupnost celého whitmanovského bádání snad mohla překladatelům práci v něčem ulehčit.

Whitman a poezie těla patří k sobě a tento Whitman je ještě o něco smyslnější. Je tomu tak nejenom díky větší syrovosti prvního vydání, ale také díky překladu. Rozdíl vynikne zejména v porovnání s předchozími verzemi. Těžko se ovšem dá tvrdit, že byla na vině cenzura: Skálův překlad, z ideového hlediska jistě přijatelnější než ten od dua Urbánek a Kolář, je oproti jejich relativně stručnému překladu výrazně erotičtější. Částečně to mohla být právě zmíněná dvoj- a vícesmyslnost, která byla v dřívějších překladech ne vždy odhalena.

V Listech trávy dochází k minimu sémantických posunů, největším přínosem tohoto překladu je ale čtivost. Nejde přitom jen o posuny, které reflektují vývoj jazyka od posledního překladu. Lundiaková a Skovajsa k Whitmanovu textu přistoupili odvážně a vynalézavě. Tohle je poezie živá, čtená, křičená: mnoho překladatelských řešení vynikne až při čtení nahlas (v tom se překlad nejvíce podobá Eisnerově verzi). Jedním z argumentů Skovajsovy knihy o Whitmanovi a Millerovi (Psaný hlas: Whitmanovy Listy trávy a Millerův Obratník Raka, Malvern, 2015) je, že orální podstata Whitmanova textu básníkovi dovoluje překlenout, opustit uzavřené místo literatury. Slova se stávají tělem a nový překlad tuto vizi zdatně naplňuje.

Součástí Listů trávy je i Whitmanova předmluva. Do češtiny je přeložena vůbec poprvé. Whitman ji otiskl jen v prvním vydání, jednotlivé myšlenky a obraty si později našly cestu do jeho poezie. Původní předmluvu můžeme číst jako jeho tvůrčí a životní manifest, jako evangelium podle Whitmana. Poslechněme si proto na závěr část tohoto evangelia:

Čiňte následující: milujte zemi a slunce a zvířata, pohrdejte bohatstvím, dávejte almužnu každému, kdo o ni požádá, zastávejte se hloupých lidí a šílenců, věnujte svůj příjem a práci druhým, nenáviďte tyrany, nediskutujte o Bohu, mějte s lidmi trpělivost a shovívavost, nikdy nesmekejte před ničím známým ani neznámým, před žádným člověkem ani skupinou lidí, kráčejte svobodně s ráznými neškolenými lidmi a s mladými lidmi a s matkami od rodin, čtěte tyto listy na čerstvém vzduchu v každém ročním období každý rok vašeho života, vraťte se kriticky k tomu, co vám říkali ve škole, v kostele anebo v jakékoli knize, odmítněte vše, co uráží duši, a samo vaše tělo se stane velkou básní a bude básnit nejen slovy, ale i tichými tahy úst a tváře a očními řasami a každým svým gestem a kloubem…

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Walt WhitmanListy trávy

    Vykřičník života

    Reflektuje Kamil Bouška

    Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 13/2018
  • Walt Whitman

    Listy trávy

    Skrze mě znějí dlouho němé hlasy, / Hlasy generací otroků, co neberou konce, / Hlasy těch, co jdou za peníze, hlasy zrůd, / Hlasy nemocných a zoufajících a zlodějů a trpaslíků, / Hlasy koloběhu latence a růstu, / A hlasy vláken, která spojují hvězdy, a mateřských lůn a šťáv otců…

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 3/2018
  • David Zábranský

    Evropa bez příkras?

    Reflektuje Jan M. Heller

    Abychom tedy s knihou zúčtovali férově: je to román o určitém životním postoji, který prostupuje současnou západní civilizaci a jejž lze snad popsat jako neschopnost vytrhnout se z blahobytu k upřímně míněné akci, za kterou by byl člověk schopen ručit.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 5/2018