V těchto dnech dokončuješ s Hanou Lundiakovou překlad Whitmanova díla, jehož název se tradičně překládá jako Stébla trávy. Proč jste se rozhodli právě tohle veledílo znovu přeložit?

Je pravda, že Whitman vyšel v češtině už mnohokrát. Existují čtyři obsáhlejší knižní překlady – Vrchlický, Eisner, tandem Urbánek a Kolář, Skála –, ale nikdo zatím nepřeložil první vydání z roku 1855. Tedy u nás, v zahraničí ano: vyšel italský a francouzský překlad a vzniká verze německá a polská.

První Listy nejsou tak objemné, zato jsou formátem větší, ale především jsou jiné, výrazně jiné než pozdější vydání. V něčem jde o nejautentičtější část Whitmanova díla, které později autocenzuroval, zlogičťoval, učesával… Novější vydání z roku 1856 a dál už připomínají formátem jakousi autorskou bibli; Whitman později dokonce rozdělil „Zpěv o mně“ na 52 zpěvů, naporcoval jej na týdenní čtení, místo čtení z Bible. Jde v duchu nového náboženství romantismu, ale už je to trochu promyšleně velikášské. První vydání Listů takové není.

V čem ještě se ty verze liší?

Vydání Stébel trávy je strašně moc. Jen amerických je sedm, pro každé z nich existuje kritické vydání. Whitmanovská studia rozebírají, co autor dělal ten který půlrok svého života, jde to až do extrémních detailů. Whitman sám svůj korpus básní neustále rozšiřoval a jeho poetika se měnila. V prvních Listech nejsou tituly básní, které by skladby interpretačně uzavíraly, nějak je disciplinovaly. Obsahově se v prvním vydání víc objevuje erotika neboli to, čemu říkáme spermatické pasáže, které později škrtá. Ale i v jeho demokratických postojích jsou odlišnosti. Pokud srovnáš první vydání s dobou, v níž vzniklo, jsou jeho postoje velice progresivní. Když čteš studie afroamerických autorů, dočteš se, že Whitman po válce Severu proti Jihu je spíš básníkem demokracie bílého muže, ale v prvním vydání svítí boží světlo v černých stejně jako v bílých. Najdeš tu třeba úžasnou báseň, která reaguje na implementaci zákona o návratu uprchlých otroků na Jih v Bostonu 1854. To je vlastně abolicionistická báseň! Walt v ní pošeptá primátorovi z Bostonu, aby vypravil klipr do Anglie, vykopali jeho kosti, šoupli je do krabice a přivezli je zpět do Bostonu…

První vydání je dílo velkého osvícení a tvůrčího vzmachu. Jsou to vlastně převedené deníkové zápisky do Whitmanem nově objeveného volného verše, protkaného paralelismy. Nejde o dílo spontánně chrlené, ale spontánně skládané. On měl ty formulace předpřipravené, vypilované a ještě půl roku předtím váhal, jestli nenapíše román – ve svém zápasníku fakt použil slovo novel. A pak se teprve rozhodl pro novou, jedinečnou formu a našel svůj verš inspirovaný Biblí a biblickými paralelismy, které já spojuju s mnemotechnikou orálních kultur a tělesností. Současně je to dílo vlastně fascinujícím způsobem dokončené.

Takže to není jen prvotní verze?

Vůbec ne. Whitman měl to vydání velmi rád. Nese i vizuálně specifické rysy: Whitman tam není podepsaný na titulce ani na hřbetu, místo něj tě zdraví na frontispisu frajer v košili a gatích.

Jak si vysvětluješ autorovu potřebu své dílo předělávat? Byla to snaha vyjít vstříc dobovému vkusu, proto třeba vypustil ty erotické pasáže?

Mluví se o tom, že své dílo předělával a upravoval jako zahrádku, ano. Oproti prvotní verzi některé pasáže vystavěl logičtěji a jiné zas vypustil. Po prvním vydání se ocitl v takovém zvláštním období ticha, nikdo na něj nereagoval. Jako když psal Vrchlický: „O mně se dnes mlčí“, ale to bylo v jiném kontextu. Třetí vydání vyšlo v roce 1860, Whitman tam dodal dva homoerotické chomáče: Rákosí a Adamovy děti. V jednu chvíli to vypadalo, že už znovu Stébla trávy nevydá, to bylo po občanské válce – měl totiž pocit, že projekt selhal, že se mu nepodařilo sbírkou odradit spoluobčany od vraždění; proto vydal jenom Rány na buben. Mě na jeho angažovanosti během války fascinuje, že dokázal navštívit třeba čtyři sta vojáků za den. Chodil mezi ně jako taková santaclausovská postava a nabízel jim mléko a piškoty a psal pro ně dopisy, když potřebovali nějaké napsat. Ona whitmanovská těkavost se projevila i při jeho službě ošetřovatele.

Přesto nakonec po válce svůj projekt obnovil a opět různé sešitky sešil pod titulem Leaves of Grass. Po válce se mění doba: druhá půlka 19. století je dynamická, vstupují do ní vynálezy, telegrafní podoceánské kabely… Tudíž se mění i Whitman, v takového toho civilistického básníka, jak nás to učili na střední škole. Píše třeba báseň o lokomotivě, která později ovlivní Marinettiho, začíná se u něj projevovat oslnění modernitou, což u raného Whitmana není. Nicméně v próze nepřestává být ostře kritický.