slunce 1
Slunce
Adam Borzič

Kalábrijské slunce

A když už myslíš, že zánik je nevyhnutelný, že hranice bytí se zjevila jednou provždy v nekonečné souši a vyprahlosti, v tom drcení sluncem, zjeví se další spojenec kalábrijského slunce – moře.

Esejistika – Esej
Z čísla 1/2018

Cítíš tu tíži?
Tíži světla a věčnosti
nacpaných do podnájmu těchto životů?
Pozoruj čekání
v únavě olivových listů
Čekání na rozžetí
Slunečního města

Mezitím mořské břicho
poškrábané bělostným nehtem
slavnost – matka hlubin
na přídi – nanebevzetí ženy
a jejím středem stéká zlatý
kotouč
Z básně Lukáše Senfta „Kalábrijský klín“

Kalábrijské slunce je žhavé. Ostré. Místy neúprosné. Čisté jako místní bílé písečné pláže; tu bílou zřejmě taky vybělilo ono. Když kráčíš po dunách a sleduješ žíhané ještěrky, suché klacíky a pichlavé keříky, je ti jasné, že tohle může – byť jen na pár vteřin – být poušť. Archetypální poušť: se zvířecími kostmi, s žíznivými otisky člověka, se smrtí v kaktusech. A když už myslíš, že zánik je nevyhnutelný, že hranice bytí se zjevila jednou provždy v nekonečné souši a vyprahlosti, v tom drcení sluncem, zjeví se další spojenec kalábrijského slunce – moře. A náhle je tu ještě další mocnost, těkavá a pohlavní, syčící i bušící, blouznivá i mírná, probouzející ale pokaždé jiný druh snění dálek. Ten neuchopitelný netvor, k němuž se kdysi v Janově přiznal tak vášnivě Nietzsche. Ten masiv života proudící, tekoucí, žijící. Živící a sytící. I on ale má svoje smrtící klepeta. Tak jako slunce živí i usmrcuje… Ovšem když slunce začne nad kalábrijskými břehy zapadat, na okamžik máš pocit, že ses ocitl třeba ve Venezuele, a nemůžou za to jen ty obří palmy. Vzduch se začne tanečně vlnit, pláž se zbarví do stříbrno-růžové a okolní hory utonou v impresionistických přeludech. Moře buší břeh téměř vlídně, spermaticky syčí jeho pěna bouřlivým štěstím. Celé to probouzí touhy po slaměných kloboucích, po úprku bez konce, po lásce, která pláče slzy slaného štěstí.

Kalábrie je i ostřím nože. Dobře, když porcuje jen pomeranč nebo meloun. Cosi hustě černého proniká masem téhle sluncem navštívené země. Rudolf Steiner se domníval, že ve středověku byla střediskem černé magie a vysílala své temné paprsky na nedalekou Sicílii. Dodnes je místem protkaným chapadly mafie, dodnes je země částečně v jejích osidlech. A přece je současně tak vlídná, tu vlídnost potkáváš na nárožích kamenných městeček, v jejichž stínu odpočívají nádherní eritrejští uprchlíci, které tu nikdo nečastuje pohledem nenávisti. Místní je okukují spíš zvědavě než ustrašeně. Vlídnost Kalábrie se vtěluje do jejích oliv a pomerančovníků, do její révy, do jejích koblih plněných hustou čokoládou. Její majestátnost pak do jejích hor tu i tam zalesněných a někdy až hrozivě kamenných a holých.

Mě a mé přátele zavedlo kalábrijské slunce do středu Slunečního státu. Spíš omylem než s úmyslem ocitli jsme se jednoho rána v městečku Stillo, které trůní v horách asi tak patnáct kilometrů od moře. Každý turista se hned, jakmile vkročí na centrální náměstí městečka, dozví, na jak hrdé a ušlechtilé půdě to stojí. Před ním se totiž tyčí rozmáchle sedící dominikánský mnich vytesaný do kamene, opírající si bradu o ruku položenou na koleni. Divoký mnich, který snil o božském Slunci. Prorok svobody, jak je pyšně psáno jinde ve městě. Obávaný kacíř, mág a politický vězeň, který strávil dvacet sedm let v kriminále v Neapoli. Ano, kalábrijské slunce nás dovedlo do rodiště Tommasa Campanelly, mé dávné lásky, které jsem ve své první sbírce věnoval báseň. Tarotová věštba před cestou nelhala: MÁG, POUSTEVNÍK a SLUNCE. A protože byl Campanella obávaný čaroděj, její doslovnost až zaráží. Nejen že Stillo proslulo zrodem sluneční utopie, dokonce tu mají i slavnou poustevnu.

Magická utopie odbojných dominikánů

A mágové za malý okamžik vyjdou
Po točitém schodišti a stanou na balkoně
opatřeném balustrádou. Před nimi
bude zurčet skleněné vejce,
Teprve až ho uctí, mohou usednout,
neb síly snadno stoupnou do hlavy
a je nutné je v srdci udržet.
– Pak začne slavnost na moři.
Z básně „Původ utopie“, Rozevírání, 2011

Jižní Itálie byla na úsvitu novověku drsnou kolébkou nečekaně výbojné alchymické směsi: odbojných a magicky smýšlejících mnichů, kteří se bouřili jak proti světské moci, tak proti katolické ortodoxii. Zatímco trochu severněji o dvacet let dříve operoval božský Nolan Giordano Bruno, na nějž bude dnešní svět pamatovat jako na mučedníka svodného myšlení upáleného katolickou církví, aniž vůbec tuší, jaká duchovní troufalost ho na hořící hranici dovedla, jeho v lecčems mu podobný, jen o málo let mladší dominikánský spolubratr Campanella se narodil těsně za městečkem Stillem, přímo v jižním cípu Kalábrie v roce 1568. Nadaný chlapec z chudé rodiny vstoupil 1562 do řádu, který proslul inkvizitory i jejich oběťmi. Už od mladých let přitahovalo mladého mnicha veškeré vědění, zvláště filosofie, ovšem specificky vázáná na dědictví Platónovo, novoplatonismus, magii a hermetismus.

V atmosféře, v níž intelektuální Evropu stále oplodňují Ficinovy překlady Hermetik a jejich přírodně-magický výklad i Mirandolovy kabalisticko-magické objevy, na jejichž podloží krásný Florenťan přichází jako první s ideou nepodmíněné svobody lidské bytosti, jsou jižní dominikánské kláštery přirozeným semeništěm herezí a odbojných myšlenek. Campanella se již velmi záhy, roku 1594, dostane v Římě do inkvizičního vězení, ale je odsud o rok později propuštěn na přímluvu vlivného ochránce Lelia Orsiniho, jehož přízeň si získá svými nekonformními teologickými a filosofickými spisy. O pár let později zamíří zpět do rodné Kalábrie, aby se stal jedním z hlavních organizátorů zdejšího povstání proti španělské nadvládě.

Nebyla to jen tak nějaká politická vzpoura. Dokumenty, které nashromáždil Campanellův životopisec Léon Blanchet, jasně dokazují, že mezi dominikány se vášnivě diskutovala reforma světská i náboženská. Úpadek dobré vůle mezi lidmi, rostoucí rozbroje a nové náboženské ideje, to vše spolu s nebeskými znameními, mezi něž patřilo „klesání Slunce, které se přibližovalo zemi“, ohlašovalo potřebu nového řádu – nového světa. Celá reforma měla být založena na humánnějších mravních principech plynoucích z objevu lidské přirozenosti, i samotné náboženství mělo být přirozené, založené na magii, humanismu a novoplatonismu. Tutéž hermetickou reformu ostatně promýšlel i Giordano Bruno a byl to právě tento svobodomyslný mysticismus, který jej stál život, nikoli obhajoba Koperníkovy soustavy, kterou četl stejně jako Campanella především symbolicky.

Povstání mělo vést k založení svobodné republiky založené na těchto principech, ohlašující nový lidský věk. Křesťanství v tomto světonázoru jistě hrálo svou roli, nicméně vyloženě magicky a novoplatonsky. Za účelem setřesení španělských tyranů se Campanella dokonce spojil i s muslimskými Turky, kteří mu posléze poslali na pomoc pár lodí, ovšem žel už pozdě. Sám Campanella vystupoval mezi svými zdivočelými dominikány jako duchovní mistr, prorocká duše nadaná samotným Bohem a zvěstující novou éru magického Slunce.

Dominikánská vzpoura byla vojensky poražena na hlavu a entuziastičtí mniši naplnili neapolskou věznici po okraj. Sám Campanella byl uvězněn v listopadu 1599 a o rok později byl mučen. Rok 1600, který podle Campanelly, Bruna i dalších mágů-filosofů měl odstartovat epochu slunečního ducha, začal v únoru upálením Bruna v Římě a mučením Campanelly v Neapoli. Campanella ohnivé smrti unikl jen svou duchapřítomností, předstíraje šílenství. Tak se za mágem a prorokem na sedmadvacet let zavřely brány vězení.

Slunce ducha prozařující vězení

Musel to být skutečně výjimečný duch. Campanella během svého dlouhého věznění nejen nezešílel, ale naopak jeho tvořivost dospěla k vrcholu. Už v roce 1602 napsal svoji legendární knihu La città del Sole – Sluneční stát, v níž nastínil svoji kalábrijskou utopii široce rozmáchlými tahy.

Sluneční stát se rozkládal na kopci uprostřed rozlehlé planiny a byl rozdělen do sedmi kruhových oblastí nazvaných podle sedmi planet. Město pak křižovaly čtyři cesty, které začínaly u čtyř bran střežících vstup do města. Uprostřed kopce stál chrám, který měl dokonale kruhovitý tvar a jeho klenutý strop podpíraly obrovské sloupy. Nahoře byly namalovány hvězdy, v chrámu pak viselo sedm planetárních lamp. Na oltáři byl pouze obraz nebes a země. Chrám představoval kultický model světa – současně ztělesňoval kult posvátného světa. Ztělesňoval slunce. Kolem chrámu se vinulo šest kruhových zdí. Na první byly zakresleny veškeré matematické vzorce, na vnější straně dokonale podrobná mapa Země. I další giri, jak říkali solariáni těmto zdem, byly pozoruhodné; vnitřní zeď druhé byla zasvěcena minerálům, vnější pak tekutinám. Na zdech třetí byly vyobrazeny byliny a květiny, druhá strana patřila rybám a mořským živočichům. Ze čtvrté zdi hleděli na diváka ptáci a plazi, z páté ostatní zvířata. Šestý okruh zobrazoval veškerá mechanická a řemeslná umění a jejich vynálezce, na vnější zdi byli vyobrazeni zákonodárci a proroci jako Mojžíš, Osiris, Mohamed, Hermés, čestné místo náleželo Ježíši Kristu spolu s jeho dvanácti apoštoly.

Vůdčí postavou utopického státu byl velekněz Slunce, který měl k ruce tři pomocníky – Lásku, Sílu a Moudrost. Pochopitelně je v Campanellově utopii patrný vliv Platónovy Ústavy, zvláště pak v jejím „komunismu“, i s oním pro nás liberály poněkud nepříjemným autoritativním nádechem. Současně je tato utopie prodchnuta astrologií a magií. Celý sluneční stát se pokouší žít v souladu s řádem nebes, v souzvuku s hvězdnými konstelacemi. Tato magická praxe zajišťuje jeho obyvatelům blaženost a vede je ke ctnostnému životu. Podle Frances Yatesové lze „Campanellův stát zařadit mezi nekonečně bohaté a rozmanité produkty renesančního hermetismu“.

Tento hermetismus je však „egyptský“, vysloveně magický a solární. Sluneční stát je heliocentrický i duchovně. Kořeny má již ve Ficinových výkladech solární magie. Je to sen o humanistické a kosmické náboženské obnově, která nepomíjí stvořený svět, ale naopak v něm nachází své duchovní východisko. V tom je mi Campanella, i když bych v jeho utopii žít neuměl, hlubinně blízký. Právě tato úcta k životu, ke světu jako k celku, z něj činí hluboce aktuálního myslitele, dnes ve věku klimatických změn a environmentální krize víc než jindy.

Mág papeže a prorok Krále slunce?

Nebyl to jen Sluneční stát, který náš mág ve vězení napsal, byla to celá řada spisů s teologickou a magickou tematikou. Když se po 27 letech z vězení dostal ven, věděl dobře, že svůj utopismus už nebude nikdy prosazovat s původní radikalitou, má-li ve světě přežít. Tak se v druhé půlce života Campanella uchýlí pod ochranu mocných. I to má ovšem typicky campanellovskou čarovnou příchuť a paradoxní charakter.

Už v roce 1628 se náš kacíř a mág ocitne zásluhou svých vlivných obdivovatelů ve službách pološíleného papeže Urbana VIII., jenž se obával zatmění Slunce, které mu mělo věštit smrt (zvláště to byly věštby jeho španělských nepřátel). Campanella provede magický rituál přímo ve vatikánských komnatách, při němž napodobí loučemi a lampami pozici planet a pomocí bylin, hudby a rituálních pomůcek svatého otce ochrání před neblahými vlivy Slunce. Podobný rituál si pak ještě zopakuje rok před svou smrtí, i on se tehdy vyděsí zatmění, což u proroka Slunce vlastně není až tak divné.

Je zřejmé, že Campanella doufal, že jeho magie bude mít vliv na tehdejší svatý stolec, nicméně o pár let později utíká do Francie z obav před inkvizicí, která na známého heretika dávala bedlivý pozor. Roku 1634 nabídne své služby mocnému kardinálovi Richelieumu. Na francouzském dvoře následně zakotví a získá patřičný věhlas i uznání. Zapojí se i do snahy obrátit protestanty, ovšem ústupky navrhuje i katolické církvi. Když se v roce 1638 narodí budoucí Ludvík XIV., složí na jeho počest báseň po vzoru Vergiliovy čtvrté eklogy, v níž oslavuje galského kohouta coby bytost předurčenou vládnout sjednocenému světu. Panovník, který má tak učinit, je v této ekloze nazván Králem slunce. Jak píše Yatesová, „kalábrijské povstání se transformovalo do očekávání věku Ludvíka XIV“.

Zvláštní osud. Zvláštní konec divokého dominikána. Zrada ideálu? Jak se to vezme: Campanellova utopie měla daleko k liberálním idejím, byla to teokratická magická vize kosmické harmonie. V mládí ji chtěl náš mnich docílit zdola, lidovým povstáním, po letitém vězení se ale rozhodl své sny přizpůsobit běhu světa a pokusil se ovlivňovat mocné. Co je vlastně na tomto teokratickém mágovi revolučního, že stále podněcuje utopickou imaginaci? Chce se kriticky zvolat! Mnohé… I přes teokratický charakter své utopie, i přes její pozdní přizpůsobení mocným a jejich pořádkům měl tento fascinující člověk odvahu snít o jiném světě, měl odvahu za svůj sen celý život bojovat. To z něj činí revoluční postavu z podstaty. Jeho vlastní náboženské ideje, pokud by byly vhodně interpretovány, by se i dnes mohly stát základem nové ekologické duchovnosti, která by svět, jejž obýváme a který tak nemilosrdně drancujeme, mohla znovu učinit posvátnějším. Místem, kde přebývá božství. Náš mág v jedné své básni tuto hlubokou úctu ke světu vyjádřil tímto nesmrtelným způsobem:

Jak filosofovat

Svět je kniha, v niž věčný Rozum
vepsal svoje myšlenky, živoucí chrám,
na jehož obrazech zachytil sám sebe,
naplniv tak celý nesmírný obvod.
Zde pak ať každý čte a shledává,
jak žít i vládnout, bránit se
bezbožnosti a hledě na božskou všudypřítomnost
směle chápat vesmírnou mysl.
My však jsme se upnuli k mrtvým knihám a chrámům,
jež opisují bezpočtu chyb ze života,
a máme je za cennější než onu vzácnou školu.
Ó, kéž jsou naše nerozumné duše konečně přivedeny
k pravdě bolestí, hněvem, úzkostí, lopotou, zápasem!
Obraťme se a čtěme ten jediný originál!

Překlad Martin Žemla, Eduard Gajdoš,
Kateřina Gajdošová

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil

Souvisí

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.