V prvním oddíle tvé debutové sbírky Proluka se hojně objevují rodinné motivy. Jaké jsi měl dětství?

Jsem jedináček a zhruba do mých pěti let jsme s rodiči bydleli v Jubilejní kolonii v Ostravě-Hrabůvce. Vybavuju si procházky s mámou a dny s dědečkem, během kterých jsme se chodili vyhlížet vlaky na nedaleké Vítkovické nádraží. Potom jsme se přestěhovali na sídliště, kde jsem vyrůstal mezi vchody a kamarády, se kterými jsme hráli fotbal, basketbal i šachy. Asi jsem působil jako otravný šprt a moc lidí mě na základní škole nemělo rádo.

A kdy jsi začal zlobit?

Zlobit? Asi v jednadvaceti…

A kdy jsi začal psát poezii?

I já jsem zkoušel v nějakých těch šestnácti sedmnácti psát básně, kterými jsem chtěl oslňovat svoje spolužačky. Ty pokusy logicky za nic nestály, snažil jsem se jen napodobovat svoji představu o poezii, kterou jsem si vytvořil na základě toho, co jsme se učili ve škole. Mnoho času se tam stráví v národním obrození a 19. století, ale zpravidla není kvůli časové dotaci možné dojít k něčemu současnému. Možná poslední dva měsíce před maturitou se řekne, že byl nějaký Kolář, Holan, Seifert, Holub… a už není čas, jde se ke zkoušce. Asi i z toho důvodu můj vztah k poezii nebyl zrovna blízký.

Podruhé jsem zkusil poezii psát až v prvním ročníku na vysoké škole. Měli jsme seminář nazvaný Analýza literárního textu a první text, který jsme rozebírali, byla báseň „Převozné pro Chárona“ Jana Skácela. Samozřejmě analýza vyžadovala, abychom si přečetli celou knihu. Takže první básnickou sbírkou, kterou jsem soustředěně přečetl, byla Smuténka. A byl jsem ohromený.

Takže Skácel byl pro tebe iniciační básník. A to už jsi psal?

Ano, pod vlivem Jana Skácela jsem začal psát. A taky to za moc nestálo. U Skácela jsem zůstal docela dlouho. Druhá jeho knížka, která se mi dostala do rukou, byla Naděje s bukovými křídly. Tuhle sbírku pro mě dokonce knihovnice vyřadila z  fondu, abych si ji mohl nechat já.

A jaký máš dnes vztah k jeho dílu? Pro mě byl kdysi Skácel taky jedním z iniciačních autorů, ale dnes mám k jeho poezii poněkud rozporuplný vztah.

Dlouho jsem žádnou ze Skácelových sbírek nečetl. Asi bych dnes radši sáhl po Mikuláškově Agoghu. Skácelova tvorba se mi vždycky zdála mnohem vyrovnanější, zatímco u Mikuláška mi přišlo, že polovina básní jsou geniální kusy, zatímco nad tou druhou jsem krčil rameny. Ale zpětně to vidím tak, že Mikulášek byl schopný riskovat, zkusit něco radikálně jiného i za cenu, že to nebude fungovat. Ten nedostatek harmonie, který jsem dřív vnímal jako chybu, mě dneska oslovuje víc.