Josef Straka

Cizí země

Proud nepříznivých myšlenek na jednu žlutou budovu v době přelomů, toho celého tranzitivního období, jak se tomu dnes říká.

Beletrie – Próza
Z čísla 6/2017

Bolest z dalších nehod. Nějaká nenáviděná část života. Úsek, který se nerad připomíná. Množství personálních obratů. Stiskávání rukou, a zubů. Třes u telefonu v kolejní hale, došly tenkrát mince, volalo se znovu. Jakýsi verdikt, vypadnutí, telefon je najednou hluchý. Bylo už pozdě. Pozdě někdy kolem půl desáté ráno. Ten den už pak nějak „nejde“, odejít od, odejít z něj. Už. Ještě to ale chvíli trvalo. Pak pomalý odsun z jakýchsi vratkých pozic. Tehdejší jaro nenávistně atakující letní dny. Plíživá radost z postupující nedostačivosti. Z přiškrceného dechu jakési re-formy. Pak velice krátký rok, než se zas cosi dozvím. Ukončování transformace, ukončování trpělivosti. Ještě k tomu pak přidat nějakých 10-15 let. A možná ty roky stále přidáváme. Už to ale není tak těžké. Kdesi se přidávají lidé. Kdesi v blízkostech fiktivních, skutečných, skutečně suterénních kavárno-barů. Zdá se, že strach už není. Ztratili jsme jej. A možná, že jsme jej ani nikdy neměli, ale chovali jsme se tak. Ještě pak někde dlouho do noci hovoříme o tom to ne-existujícím strachu. Dotýkáme se cihel nějakého x-tého baru a víme zas o něco víc. Nabýváme nějaké důvěry. Další dotýkání stěn. Objednáváme. Zase se objednáváme pro další dny.

Zkouším cosi dopsat. Jakýsi rejstřík, výčet čehosi. Chci pak něco říct, ale ještě nevím, kam mohu dohlédnout. Jsou to zas pak šeré dny. Odepsané a opsané. Stojím v jakési frontě, frontě deklasovaných, lehce ponížených lidí, chtějí jen cosi vrátit, nejdou kupovat, ani nic zadarmo získat, jen cosi vrátit. Trochu se těch lidí bojím, ale zároveň jim rozumím. Nebo vlastně, vidím tu frontu, která se začíná nějak podivně táhnout. Pozoruji to pak z paluby jedné kotvící lodi, a vím, že v té frontě zatím nestojím, jen díky vlastním únikům.

Stále toužím cosi někam vetnout, najít nějakou jinou, neznámou vzpomínku, ale nedaří se. Spousta zas zákrytů a výkrutů, až tak se, že se skoro vše zas točí v nějakém kruhu. Stočení. Nepřesné věty. I ty, které se ještě „nestaly“. A zároveň stále to vetknutí onoho otevřeného a vlastně uzavřeného města. Cosi přeškrtnout, utnout. Proud nepříznivých myšlenek na jednu žlutou budovu v době přelomů, toho celého tranzitivního období, jak se tomu dnes říká. A jak jsme to chtěli nazývat, a po čase jsme rozpoznali, že to tranzitivní období stále trvá, ne a ne skončit, nebo že skončilo, ale docela jinak, než jsme si přáli.

Jen další hrubý obrys. Načrtnuto. Skleněná stěna, přes kterou se nemůžeme dívat. Bylo tomu dřív, je tomu nějak i teď. Celých těch dvacet let chybění, které jsme cítili v prstech, ale neuměli jsme to říct, pojmenovat. Někdy bohužel stačí společnosti jen hrubý obrys. A také nic podstatného. A pak pomalé postupné zjemnění v jistých částech rozhovorů. Cestou nazpět ještě komusi volám. Hlas je přerývaný, není skoro slyšet. Jen nějaké hlásky. Do toho vše hlučně pronikající hudba. Všechno je nějak vyčpělé, zalézá se do suterénů a dlouhých chodeb a pro ten večer se už nevychází ven.

Je mi to skoro jedno. Ostré hrany hádek. Více jak dvě desetiletí. Někdy s tím nemohu pohnout. Občas se tě něco dotkne, že i ty se pak dotkneš čehosi peprného, co pak vysypeš ze své pepřenky a slánky na stůl. Situace vystavěna z jakýchsi souvětí a klestí. Také je stále a pořád co klestit. Někdy k uzoufání až k nemožnosti, od nemožnosti k úzkosti. Stále máme nějaké věty, a stále je nemáme. Ostrost hran tomu dodá pak ingredience, aniž bychom o cokoliv takového stáli. Kdovíjak, a mnohokrát naprosto ne. Je to jen nedorozumění, nedorozumění, opakujeme třikrát, šestkrát. Už to pak vůbec není hezké. Má to je hrozné pachutě a příchutě. Nevíme skoro nic o tomto dvacetiletí, tážeme se kde koho, nasloucháme rozhovorům, útržkům vět, někdy nějaké slovo trčí v prostoru kavárny, hospody, ulice, náměstí a my jej nemůžeme zachytit. Najednou jsme tam a nejsme, zase si něco ověřovat. A nedůvěřovat. Ta léta byla také přetvářkou, maskou, kterou jsme si nasadili, protože by prý nebylo dobré tvářit se smutně, pochybovačně, projevit nějakou úzkost ze zpráv, které jsme dostávali. Jak někdy těžké byly dny, jako by žít proti nim. Tenkrát jsme od sebe některé dny i odstrkovali, aby už tolik nenaléhaly, nebo jsme si nepřáli, aby probíhaly právě tak.

Ukázka z rukopisu prózy Cizí země

Chviličku.
Načítá se.
  • Josef Straka

    (1972), básník a prozaik, organizátor literárního života. Je autor dvou básnických sbírek a… jiné časy (G Tisk, Liberec) a Proč. (edice Tvary, TVAR, Praha), které vydal v devadesátých letech, a čtyř ...
    Profil

Souvisí

  • Prazvuk
    Rainer Maria Rilke

    Prazvuk

    Co by se stalo? – Musel by vzniknout tón, sled tónů, hudba…

    Beletrie – Próza
    Z čísla 5/2017
  • Jeho šedé oči byly doširoka rozevřené a krásný zářijový den byl pro něj těmito opojnými verši zcela nasátý.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 5/2017
  • Miloš Urban

    Závěrka

    Když fotil večerní hosty v nuselské kavárně Olymp, pochopil konečně, co je hloubka ostrosti a jak s ní pracovat.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2017
  • Mauzoleum
    Hans Magnus Enzensberger

    Giovanni Battista Piranesi (1720–1778)

    Brzy se sám podobáš hmyzu, vrávorajícímu po nekonečných schodištích, balancujícímu po zábradlích. Co na těchto rytinách vidíš, je jiný svět, a co znamená, to nevíme.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 3/2017