Proměny postavení literátů v posledních deseti letech, nejen v České republice

Občas se v diskuzích, které připravuji, jako například v té minulou středu s Ivanou Myškovou, Vojtěchem Němcem a Tomášem Čadou, dostaneme na téma role spisovatele: jakou společenskou úlohu by měl mít a jakou má, a zda je to tak dobře, nebo špatně. Ale hlavně: někteří z nás vyjeli do zahraničí, pobyli na různých spisovatelských pobytech, festivalech nebo jednotlivých autorských čteních či se potkávají s básníky a prozaiky z jiných zemí, třeba v rámci Prague Microfestivalu, Prague Writers Festivalu nebo Literatury v parku, a tak můžeme porovnávat.

V české společnosti se v druhé polovině 90. let díky „všeobecné ekonomizaci“, což je samozřejmě nadnesený termín, kultura, školství, ale i třeba životní prostředí dostaly na vedlejší kolej, stejně jako to, co nás „pálí“ v poslední době asi nejvíc, tedy nárůst sociální a pracovní chudoby, která se ale stále více dotýká právě lidí spojených s kulturou a vzděláváním. A i když se jejich situace postupně zlepšuje, dlouhodobé neřešení těchto problémů ukazuje, jaké jednostranný tah na ekonomickou úspěšnost a prosperitu může mít nežádoucí efekty, jaké jsou nezamýšlené, ale bohužel někdy i cílené důsledky chování a politik. S tím je i spojeno i to, že mnozí autoři dnes místo toho, aby nechávali svůj hlas zaznít v kulturní i společenské diskuzi, bojují o to, zda si za čtení říct o honorář, nebo ne. V posledních deseti letech se ale i to změnilo, například díky článkům Michala Hvoreckého nebo postoji Igora Malijevského, který za své čtení žádal vždy honorář, byť velmi symbolický, protože jde o princip, ne o to, si čtením vydělat velké peníze. Pokud psaní považujeme za práci, nebo spíše činnost, která má nějaký veřejný společenský dopad, jestliže se například prodávají knihy a časopisy, ve kterých autoři mají své texty, pak by za ně měli dostat zaplaceno.

Námitka, že přeci prodejem knih si autoři vydělají, je asi největší mýlka. V Čechách se vydáváním knih uživí jen velmi málo autorů, a když i ten, o kterém to léta byla pravda, Michal Viewegh, přiznal, že začíná mít problém uživit se prodejem svých knih, tak je to skutečně výjimečné. Pokud se to podaří, pak většinou jen na nějaký čas – jako se to povedlo Kateřině Tučkové nebo Tomáši Zmeškalovi. Jiní spisovatelé zas jezdí po různých spisovatelských pobytech a stipendijních čteních v zahraničí jako Radka Denemarková, ale to je opravdu jen pár jmen. Ti ostatní absolvují spíše jen autorská čtení, za která dostanou symbolický honorář, který zaplatí cestu, v lepším případě ubytování a útratu za jeden večer: živí se něčím naprosto jiným. Někteří mají to štěstí, že pracují v kultuře nebo vzdělávaní, jako vyučující na středních nebo vysokých školách, redaktoři časopisů či dramaturgové kulturních programů, ale právě to jsou zaměstnání, která jsou už léta podfinancována.

Souvisejícím obsahem tohoto zamyšlení je ale společenská role a prestiž spisovatele: jak jej vnímá společnost, ne jen malá komunita lidí, kteří dobře znají prostředí literátů? Spisovatelé, ale i jiní aktéři v kultuře v různých rolích byli po roce 1995 odsunuti, pokud nebyli ekonomicky úspěšní, do pozice aktivistů zájmového kroužku, tzv. hobbíků, což je velice dehonestující termín. Když se ale podíváme třeba do Německa nebo do Nizozemí, Belgie, ale i Mexika, zjišťujeme, že tamější postavení autorů je zcela jiné. Tím, že je básník či prozaik ve věku kolem třiceti, čtyřiceti let, tedy ještě ne autor mnoha, ale jen zhruba dvou knih či básnických sbírek, zván do diskuzí do televize, do večerních či nočních talk show nebo debat v rozhlasu nebo na různých jiných fórech, jeho články se objevují v nejprestižnějších denících a časopisech a nevyjadřuje se jen ke kulturním otázkám, ale komentuje společenské dění a nejpalčivější otázky ve společnosti, je vnímán velmi odlišně. Možná i u nás se začíná něco měnit, viz například zvaní současných autorů různých generací do vysílání na ČRo Vltava, do pořadů na stanici Plus, ale i jinam. Podobnou výjimkou byl také cyklus „portrétů“ českých autorů v příloze Ego! Hospodářských novin, které připravoval Petr Borkovec.

V posledních sedmi až deseti letech stále více českých autorů jezdí na různá setkání se spisovateli z jiných zemí, tedy daleko hojněji než dříve, a tak mají možnost konfrontovat nejen své texty s jinými, ale též hovořit, vidět a zažívat, jak je současná literatura vnímána širší veřejností, například už jen to, kolik lidí chodí na autorská čtení posluchačů. Je-li u nás zvláštností, když přijde na čtení českého autora 100 lidí, a to se jedná vždy o uvedení nové knihy známějšího autora, například v Srbsku, Řecku nebo Mexiku je to je více než dvě stě posluchačů – a pokud je to známý autor, ještě mnohem více: například na čtení anglického básníka Rogera McGougha v Liverpoolu přišlo přes 450 posluchačů. Snad i u nás se začíná něco měnit, když na čtení předního dánského prozaika Petera Hoega při jeho únorové návštěvě Prahy dorazilo do Uměleckoprůmyslového muzea skoro dvě stě padesát lidí. Ale zažili jsme to i jindy, kupříkladu na čteních skandinávských autorů v rámci jejich večerů na Světu knihy Praha.

Ve středu 14. února jsme v Domě čtení Městské knihovny v Praze debatovali s Guillaumem Bassetem, francouzským básníkem, organizátorem mnoha literárních akcí a v poslední době především dramaturgem literárního programu knižního veletrhu a literárního veletrhu Svět knihy Praha, který žije už delší čas v České republice, o pořádání a zvaní zahraničních hostů na tyto festivaly a veletrhy a o tom, jakou roli mají v našem kontextu. Shodli jsme se, že se něco výrazně změnilo a mění v posledních sedmi, osmi letech, přibývá mezinárodních festivalů, z domácích se stále více stávají mezinárodní akce – jako například Měsíc autorského čtení, Prague Microfestival, Festival Stranou, Protimluvfest, Den poezie, Na vlnách MKP ad. Skandinávský dům zve často autory ze severských zemí, Pražský literární dům autorů německého jazyka zas pravidelně spisovatele z Německa, Rakouska, Švýcarska i dalších zemí, a ti pak čtou na mezinárodních večerech. Vícekrát zmiňovaný Svět knihy Praha chce nyní výrazně posílit doprovodnou část, čtení autorů v tišších prostorách, než jsou salonky výstavišť a stánky, jako tomu bylo například minulý rok a bude tomu i letos, totiž v Lapidáriu Národního muzea.

Když se člověk podívá do světa, zaznamenává podobné trendy, mnohé veletrhy mají i svou literární část v jiných než výstavních prostorách a přibývá mezinárodních festivalů a setkání spisovatelů. Při pohledu na historii těchto zahraničních akcí se ukáže, že se často jedná o druhý až pátý ročník, tedy že takto internacionální akce jsou organizovány v posledních letech. Básnické, ale i prozaické festivaly celosvětově zažívají rozkvět a mnohé z těch starších dostávají novější háv, ale hlavně se zvyšuje jejich kvalita: tyto změny se už netýkají jen tří až deseti nejprestižnějších velkých mezinárodních festivalů, jako je Struga Poetry Evenings, Rotterdam Poetry Festival, berlínský, stockholmský či torontský literární festival, ale i mnoha menších, zaměřených na autory z konkrétních zemí, na specifický druh poetiky či autorské spřízněnosti. Taktéž se daří objevování autorů ze zemí, které ještě na daném místě nikdy nebyly čtením zastoupeny, povětšinou zásluhou překladatelů a nadšených organizátorů, kteří chtějí tyto autory pozvat. Přibývá též čtení na netradičních místech.

Možná je to dáno hospodářskou krizí z let 2008 a 2009, kdy si lidé si o něco více uvědomili, že ekonomický profit a mnohdy i ekonomické vyniknutí nad jiné, komerční a konzumní způsob života vysněné velké štěstí nepřinášejí. Obrat k přemýšlení o kvalitě života může být nesen i tím, že se člověk zaposlouchá do poezie, do vyprávěného příběhu a má možnost o tom všem s přáteli, ale i s autory diskutovat, přemýšlet o sobě ve světě, tedy ve světě s jinými, s lidmi žijícími na jeho úplně jiném konci. Skrze vyprávěný příběh, sdílenou emoci nebo přiléhavost metafor se můžeme „setkat“ s lidmi odjinud, aniž bychom tyto země navštívili. Bylo by škoda, kdyby k nám nepřijíždělo více zahraničních spisovatelů, kdyby ti naši nevyráželi na zahraniční literární akce. Setkávání se s jinými poetikami, přístupy, způsoby přemýšlení a tvůrci je důležité především v době, která je literatuře více nakloněna než dřív.