Byla by škoda, pokud by ta zpráva zapadla mezi vánočními dárky a opadaným jehličím. Město Řím se v polovině prosince odhodlalo udělat gesto, které je jak historické, tak symbolické. Dva tisíce let po smrti básníka Ovidia městská rada vydala prohlášení, v němž lituje, že císař Augustus v roce 8 našeho letopočtu Ovidia z Říma vyhnal. Básník putoval až na samé hranice tehdejší Říše římské, do přístavu Tomis u Černého moře, tedy tam, kde se dnes nachází Rumunsko a konkrétně město Konstanca. Lze si představit, že Ovidius se cítil být vypuzen na sám konec světa; a vlastně si to ani není třeba představovat, stačí prolistovat svazkem Listy z Pontu (Epistulae ex Ponto, č. 1966), jenž shromažďuje dedikované básně určené přátelům v Římě. Ovidius zde žehrá na své zdraví, popisuje neutěšený život v exilu a především své přátele prosí, aby se za něj u císařské rodiny přimluvili. Vše marno. Ovidius už fontány věčného města v životě nespatřil, zemřel v Konstance necelých deset let po svém vyhnání. Právě u příležitosti dvoutisíciletého výročí jeho smrti v osamění se město Řím rozhodlo alespoň symbolicky Ovidia pozvat zpět.

Proč vůbec města vyhánějí své básníky?

O důvodech Ovidiova zapuzení se vždy jen spekulovalo. Věc byla zřejmě příliš citlivá, než aby se o ní sám Ovidius šířil do větších podrobností. V knize Tristia pouze poznamenává, že důvodem jeho vyhnání byla carmen et error, báseň a chyba, a dodává, že jeho provinění bylo horší než vražda a škodlivější než jen báseň. Mělo to zřejmě co dělat s Augustovou vnučkou Julií a spiknutím, které se proti císaři chystalo. Buď jak buď, důvodem Ovidiova vyhnání byla spíše politika než poezie, anebo skutečnost, že jedno od druhého přestal oddělovat.

Jak známo, něco dost podobného se o pár století později přihodilo i Dantovi. Ta symetrie je dokonalá: nejznámější pěvec antické lásky Ovidius vyhnán z Říma, nejlíbeznější pěvec renesanční lásky Dante vyhnán z Florencie. Také Dante se jak známo zapojil do politiky, osudným se mu stalo, že se ve sporu guelfů a ghibellinů ocitl na špatné straně, přesněji řečeno, že se po porážce ghibellinů přidal k špatnému křídlu guelfů… Hrozila mu dokonce smrt na hranici, ale černí guelfové – zní to jako z nějaké fantasy ságy, ale jde jen o renesanční politiku – se nakonec spokojili s tím, že Dante už se ve Florencii neukáže. Žil ve Veroně, Lucce, podle některých zdrojů se dokonce vypravil až do Paříže, ale po téměř dvaceti letech exilu zemřel v Ravenně.

A také Florencie začala vyhnání svého největšího básníka hořce litovat, dokonce o dost dříve než Řím. Už v roce 1829 mu v bazilice Santa Croce zbudovali důstojnou hrobku, která je ovšem od té doby prázdná. Ravenna opakovaně odmítla ostatky básníka macešské Florencii vydat, a když si pro ně jednou Florencie přišla, Ravenna raději v jednom klášteře postavila falešnou zeď a za ni Dantovy kosti schovala. Florencii tak nezbývalo nic jiného než to, co Římu, totiž udělat alespoň gesto a nasypat si trochu popela na hlavu. Celá věc se naposledy otevřela před devíti lety, kdy se ve Florencii rozhodli vzdát Dantovi poctu skrze jeho vzdáleného potomka, hraběte Pieralvisa Seregia Alighieriho. Ten ovšem poctu odmítl s tím, že město dosud svého činu dostatečně nelitovalo. Rada města tedy zasedla a přijala usnesení v tom smyslu, že Dantovo vyhnání je konečně zrušeno.

„Takže kdybychom ho tehdy popravili, jak jsme chtěli, teď bychom vydali prohlášení, ať vstane z mrtvých?“ otázal se jistý Nicola Rotondaro, zastupitel za Komunistickou stranu, který se zdržel hlasování.

Na světě je hned lépe, když víme, že Ovidius se může vrátit do Říma – po všech těch nájezdech Turků, které musel zažít, a po hrůzách Ceaușescova režimu – a Dantovi nic nebrání vydat se pěšky, na kole, autem nebo vlakem zpět do Florencie. Ano, skutečných básníků je skutečně příliš málo, než abychom je mohli lehkomyslně vyhánět. Ostatně univerzita v Oxfordu si dnes také jistě negratuluje, že se v roce 1811 zbavila Percyho Bysshe Shelleyho, opět z politických důvodů, totiž že projevil pacifismus ve špatnou chvíli.

Co se historických křivd tohoto druhu týče, zbývá myslím jediné: totiž aby konečně i Bůh přehodnotil jistá svá rozhodnutí z minulosti a účinně litoval toho, že vyhnal člověka z Ráje. Nebo nežijeme snad kvůli tomu všichni tak trochu jako básníci v exilu? Spokojili bychom se myslím s krátkým prohlášením a okamžitým suspendováním andělů, kteří brány Ráje hlídají. Mstít se jim nebudeme, ale na nějaké vyhazovače v peří už vážně nejsme zvědaví! Ostatně pokud jsme se jako lidstvo něčím provinili, nemohlo to být nic jiného než jen carmen et error – trocha hloupých veršů, v nichž jsme se domnívali určovat dobré a zlé, svaté a hříšné, a vedle toho několik chyb z nerozumu, které tu snad ani nemusím vyjmenovávat.