V tureckém vězení musíte platit za elektriku!

Dne 10. ledna 2018 Aslı Erdoğan obdržela Cenu Simone de Beauvoir udělovanou za lidská práva a svobodu, jejímiž nositelkami jsou mimo jiné bangladéšská spisovatelka Taslime Nasreen, ruská spisovatelka Ljudmila Ulická nebo pákistánská aktivistka Malala Júsufzai. Aby nedošlo k mýlce: Aslı není příbuznou tureckého prezidenta, Erdoğan je prostě jen běžné turecké příjmení. Navíc tato turecká spisovatelka je s tureckým prezidentem na nože.

Po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v roce 2016 se turecký prezident Erdoğan považující novináře za „bohy terorismu“ rozhodl, že je třeba přitvrdit, a došlo k výrazným čistkám v armádě, justici, školství a také kultuře. Zaniklo kolem 150 redakcí novin, rádií a tiskových agentur. Celkový počet uvězněných novinářů činí 310, 180 z nich dosud setrvává ve vězení. Ikonickými postavami tohoto neopodstatněného věznění jsou právě Aslı Erdoğan a také Deniz Yücel, německý novinář tureckého původu. Vzhledem k tomu, že turecko-německé vztahy jsou na bodu mrazu, dá se toto již téměř roční, ilegální věznění Yücela považovat za symbolické.

Aslı nakonec pustili, ve vězení byla nakonec „jen“ 136 dní, za údajnou vlastizradu a členství v teroristické organizaci, přesněji za to, že je v redakční radě prokurdských novin Özgür Gündem, kam i psala sloupky. Na tom je absurdní to, že dle Aslıných slov to byla funkce symbolická, rada nikdy nezasedala. Dle jejích slov byla na věznění nejhorší samotka, po pár dnech upadla do těžké letargie a kruhu myšlenek. Nu a Yücel je vězněn dál, mimochodem také na samotce, teprve až v poslední době smí vycházet ven, kde vidí i jiné vězně. (Ve svém textu z vězení otištěném v novinách Die Welt píše, že ve vězení musí platit za elektriku, zato holiče má zadarmo. „Co se toho holiče týká, nejedná se mimochodem o vězně, nejsme tu totiž v nějakém bláznivém seriálu na Netflixu. Je to zaměstnanec vězení. A opravdu to umí. Už jsme se domluvili, že po mém propuštění za ním určitě budu dál chodit.“)

Po propuštění z vězení Aslı nesměla vycestovat, to jí bylo umožněno až po půl roce. Pas dostala až v září roku 2017, a mohla tedy odjet do německého Osnabrücku převzít Cenu za mír Ericha Maria Remarqua. A od té doby se do vlasti nevrátila. V březnu tohoto roku se má konat soudní stání, v němž jí hrozí doživotní vězení.

V televizním rozhovoru pro televizní stanici France24 Aslı prohlásila, že bývá považována za pesimistku, ale opravdu nevidí žádné zlepšení situace: „Lidé se bojí dýchat. V Evropě je slyšet jen o věznění spisovatelů, novinářů. Ale tisíce vysokoškolských studentů jsou ve vězení jen za jeden tweet.“ Takový stav prý jen těžko může vést k vytvoření konstruktivní opozice.

Ráda bych popsala i Aslıino literární dílo, které je poměrně rozsáhlé, ovšem dosud z něj nic nebylo přeloženo do češtiny a guglování o dílech není žádné čtení. Proto nezbývá čekat a doufat a držet Aslı a ostatním v Turecku palce.

„Nechat to být, stáhnout se do ústraní, čekat. Podobná děloha plnící se krví. Na to, že slovo přijde a najde tě, bude v tobě mluvit … Spokojit se s tímto nebem, touto Zemí, tímto mlčením. S tímto osudem, který se završí v jiném světě, skutečnějším, než je tento, nebo neskutečnějším, tímto osudem, dostane smysl až v jiném světě, který už dávno lehl popelem nebo ještě vůbec nebyl stvořen. Smířit se s nadějí, která netrvá déle než věty. Nejprve ale čekat, na něco, čemu říkáš život, protože nevíš, jak to jinak pojmenovat.“ (Přes noc, překlad z německého překladu text, překlad z turečtiny: Sabine Adatepe)

Tento text je prvním z plánovaného seriálu Terezy Semotamové o vězněných a perzekvovaných spisovatelích ve světě.