Potkali jsme se v metru v úterý 16. prosince dopoledne, četla jsi knihu „Já jsem“. Enter. Vystoupila jsi na Budějovické, mávali jsme si. Enter. Jestli věříš na osud, tak napiš na setkani.budejovicka@seznam.cz. Enter. Díky, P. Čtu si tenhle vzkaz nalepený na reklamním citylightu (reklama na výstavu velkomloků) a říkám si, škoda, že se mě vzkaz netýká: škoda, že nevlastním knihu „Já jsem“ (koupit!), nečtu ji dopoledne v metru a nemávám pak na někoho. Přemýšlím, jestli věřím na osud. A jestli se tajemnému P. dotyčná ozvala. Představuju si ho, jak se v přítmí svého skrovného panelákového pokoje někde na Skalce nervózně přihlašuje do e-mailové schránky osudově zřízené pouze za tímto účelem. V pozadí vystavěné vzdušné zámky, ach, ta jejich vratkost. Ta vteřina napětí, než se načte schránka a objeví se nápis: Milý P., máte 0 nových zprávu! Máte 1 novou zpráv! Možná se jich dokonce ozvalo víc?

Je neděle, taková ta před Vánocemi. Čekám na metro, které nedělně ne a nejede. Ale já mám naštěstí čas a neznervózňuje mě to. Ale trochu přece jenom. Pípne mi kapsa kabátu: Dory, druhé Vánoce bez Aničky a první Vánoce bez tebe. Jak je ti? Koukám z okna a myslím na tebe. Snad ti nevadí, že píšu, ale nemohl jsem jinak. Ozvi se. J.

Přijíždí metro. V metru stojím a koukám na lidi okolo. Ať už jsem se domů těšila nebo ne, najednou je to všechno rozhoupané. Neděle je ve vzduchu a já ji tu nestrávím. Pozoruju nedělní rozpoložení cestujících okolo. Týpek v šedých ošoupaných kalhotách a sluchátky v uších, kolem něj oblak naděje jeho nadcházejícího rande. Jeho setkání bude o to fatálnější, že už zítra je Štědrý sen (sic!), kdy se máme lusknutím prstu mít všichni rádi. Paní, co má na hlavě ježka a na klíně jezevčíka, který smrdí deštěm. Ale jí to evidentně vůbec nevadí. Holka s vlasy narůžovo a bundou, co končí nad pupíkem. Típá do telefonu: Ten mně tak vytočil, že se mi chce normálně brečet, a do toho ty debilní xmas. A smajlík smutnílek.

Trochu jim závidím tu relativní smířenost. Tu si budu muset ještě osvojit. Předsevzetí? Hlavou mi zní: ozvi se ozvi se ozvi se. To je vlastně povel, takový rozkaz, který je ještě důraznější tím, že následuje po větě: Nemohl jsem jinak. A může člověk vůbec kdy jinak? Myšlenky, ti neposední motýli, co pořád poletují sem a tam, se rázem zklidní. Už vystupuju, naposledy se podívám na jezevčíka a jeho smutné oči, které vidí svět takový, jaký je. Teď je potřeba koupit jízdenku, noviny a sušenky a klusat na nástupiště, čtvrtá kolej-jih. Sedám si do prázdného kupé, raduju se z té samoty a zároveň si říkám, jestli to není trochu asociální, vyhledávat pořád a všude samotu a ještě z ní mít takovou nadpozemskou radost.

Čtu si noviny, chvíli mě to baví, ale pak pocítím únavu a také takovou tu otravnou nedělní osamělost, co vylízá z kumbálu na vysavač a koště týden co týden. Po chvíli zase zaleze a posadí se zpátky na poličku vedle saponátů a té běžné osamělosti, co vychází ve dny ostatní. Tak raději koukám z okna, jím sušenky, zapiju je kolou. Myslím na to „ozvi se“ a taky na Aničku, ale na tu myslím vlastně pořád. A pak zase já něco nemůžu jinak. Nemůžu jinak než usnout.

Skoro přejedu zastávku, kde mám vystoupit. Scházím po schodech dolů do podchodu, kterým procházím, ale spíš se houpu, jsem ještě ve snách. A právě v tom podchodu se mi zpřítomní sen, který se mi právě ve vlaku zdál. Otvírám lednici, spousta zkaženého jídla, malinkatá soudečková rajčata prožraná plísní, pečená kachna prožraná červy. Ve spodní poličce určené na ovoce a zeleninu schoulená panenka, hadrová. S hlavou vklíněnou do těla, rozcuchaná, místo očí dva křížky.

To už ale stoupám po schodech zase nahoru, podchod končí. A tam čeká tatínek. Bere mi tašku s dárky a oblečením a dává mi pusu na tvář. Tak co novýho?, ptá se cestou k autu. Zatím nic, říkám. Zatím? zajímá ho. A mě vlastně taky, nevím, proč jsem to tak řekla. Radí to gestaltisté. Jedeme autem, v rádiu dohraje cajdák Petra Kotvalda a pak moderátorka popisuje, jak vyřešit, usnete-li večer u seriálu. Stačí si prý nasadit náramek se speciálně vyvinutým čipem, který zachytí jinou než běžnou tepovou frekvenci. Automaticky se zapne přehrávač, který vám prospanou každodenní dávku emocí nahraje. Zasmějeme se s tátou té kombinaci banálního obsahu a fatálního tónu, s jakým je tento vynález popisován. A pak rádio mlčí, nevíme proč. I my mlčíme.

Jdu do svého někdejšího dětského pokoje. Rozbaluju kufr a vyndávám dárky. Balím je pokaždé až tady doma, aby se papír nepomačkal. Ahoj, jaká byla cesta? Dáš si oběd? Musíš mít hlad. Ne, až potom. Stříhám lepicí pásku a stříbrnou stužku. Co je ti? Nic. Co se stalo? Po tváři se mi koulí slzy jako hráchy. Jde ke mně, pohladí mě po zádech. To bude dobrý. Jdu ti ohřát ten oběd. Dáš si i polívku? Tyhle věty by se myslím daly kanonizovat jako naše univerzální vyjádření lásky. Jinak než přes jídlo to většinou neumíme.

Dobalím dárky, naskládám je na sebe, pak zase přeskládám. Nejraději bych to protahovala donekonečna, ale z kuchyně se ozve volání a to znamená okamžitě nastoupit na apelplac. Přicházím do kuchyně, vláda starých a každou vteřinou čím dál starších pořádků, stvrzovaná tikáním prastarých pendlovek. Udělám další krok a v tu chvíli padám. Mdloby.

Probouzím se. Je tma. Nejdřív nevím, kde jsem, pak se rozkoukávám. Jsem doma. Tam, kde už vždycky budu doma. Nebo tomu tak navždy budu říkat. Jdu do obýváku. Táta tam spí u televize, ve které diskutují na téma „šťastné a veselé…“. Psychiatr s přehazovačkou na hlavě vypráví, že je špatně, když se lidé celé Vánoce přejídají a škvarky jí místo bonbónů. Dále říká, že v sobě máme bytostnou touhu po tom, být s někým. Moderátor, aby dostál své funkci rýpat a zpřesňovat odpovědi dotazovaných, říká: A jak to, že to tedy neděláme, když je to v nás? Táta sebou trhne a vytřeští na mě oči. Co se stalo? Nic. Vytřeštím na něj oči úplně stejně, jsem totiž po něm. Tys omdlela, víš to? Ne, nevím. Omdlelas a odnesl jsem tě do postele. Musíš mít hlad. V troubě je kuře. Jo ale zítra se narodí Jezulátko, asi teď nebudu teda jíst kuře, musím držet půst. No tak si dej chleba. Ohřívám si mlíko a sypu do něj větší než malé množství kakaa. Mažu si chleba máslem a vzpomenu si: ozvi se – nemohl jsem jinak. Jenže pořád nevím, jestli i já nemůžu jinak než se ozvat. Zrovna začíná pořad se psem-osobností Bohoušem, který si objednal celý jídelní lístek a všechno sežral. Hahaha. Tak já si jdu zase lehnout.

Ráno mě probudí zvonek. To nejspíš bude teta Vlasta s cukrovím nebo hajnej se stromkem, co já vím. Otočím se na druhý bok a zavírám oči. Dorííí, máš tu návštěvu. Kdo to proboha může být? Kdysi jsem se na Štědrý den scházela s jedním kamarádem. Oba jsme mívali obrovskou touhu nějak přetlouct to vánoční dopoledne. A nějak jsme na sebe v tomhle zbyli. Ale už se nevídáme, asi se oženil a staví baráček. Hodím na sebe župan přehozený přes židli u psacího stolu, který jsem kdysi dostala k Vánocům a nikdy si ho odsud nikam neodvezla. Nikde to zatím nestálo za to.

U dveří stojí Janek, v ruce má dárkovou tašku, ne, vlastně dvě. Ahoj, neodepsalas mi na zprávu, tak jsem si dělal starosti. Aha, stojím opřená o dveře a koukám do dáli. Tak pojď dál. Vytahuju z botníku papuče pro hosty, schválně mu nedám ty, co tu vždycky nosil. Janek se zouvá a sundává si kabát, který neznám. Musí být nový. Jdeme po schodech nahoru. Dáš si čaj? Jo, rád. Pojď se mnou do kuchyně. Nebo chceš počkat tady? Půjdu s tebou. Jdeme do kuchyně, kde máma vaří tradiční čočkovou polívku. Čočka symbolizuje zlaťáky. Stavím na čaj a poslouchám Jankovu konverzaci s mámou. Tady jsem vám něco donesl, firmě se daří, jo, nový zaměstnanci, spousty zakázek, nestíháme jako vždy, jo, jde to, jo, nový auto, žere to jako prase, ale krásně to přede, jo, večer u našich, jo, pak jde hrát na varhany do kostela jako každý rok. Snažím se telepaticky vodu v konvici popohnat, ať už proboha vře. Ale nejsem dobrý telepat, jak víme. Proto následuje další nuceně nenucená konverzace na téma života mé matky, přičemž opět lze vykřesat pouze odpovědi o jedné větě. Zalívám čaj, nesu podnos s vánočkou a hrnky a jdeme do pokoje.

Promiň, ještě jsem spala, je tu nepořádek jako vždycky. Odhazuju oblečení z křesla, kam si Janek sedá. A já naproti němu. Jak se máš?, dívá se mi zpříma do očí. Vem si vánočku, máchám čajovým sáčkem v jeho čaji, jako by to mělo mít nějaký metafyzický smysl. Pak toho nechám a máchám tím svým. Myslím, že ten čaj to zvládne i tak, říká. Já vím, asi jo. Mlčím a utahuju si župan, který se rozevírá. Janku, co se děje? Nevím, včera jsem na tebe celej den myslel. Ale to není nic novýho, já na tebe myslím pořád. Jen včera nějak víc. To bude těma Vánocema, dere se mi na jazyk, ale neřeknu to, mlčím. Hrozně mi chybíš. Vypadá jinak než minule, kdy byl vyhaslý, sešlý. Celý září, jako by v něco velkého doufal. Pořád hledá moje oči, ale neúspěšně, já se jim vyhýbám, rentgenuju vzorek koberce, který znám a s láskou nenávidím odjakživa. Víš, že to mezi náma skončilo, že to nejde. Ale třeba by to mohlo jít. Nemohlo. Ale mohlo. Nemohlo. A já se o tom už nechci znova bavit.

Potom ticho a pak Janek vyndá sáček s čajem, položí ho na talířek vedle. Nepřijde ti to šílený? Že už jsme byli rodina. Člověk se ani nenaděje a je zpátky ve svým dětským pokoji a spí do desíti jako kdysi v patnácti. A místo aby sám pekl vánočku, zase jí u televize tu babiččinu a vyčítá si, že máti nepomáhá loupat brambory na salát. Jo, je to hrozný, ale víš, tak to teď asi má být. Musíš se s tím smířit. Tohle je teď tvůj život. A já žiju zase ten svůj. Pak se mi zamží před očima. Najednou neslyším, nechci totiž nic slyšet. Janek mává rukama a něco říká, hněvá se na život, na to, co mu tam osud naskládal, a on to teď má prožít, ale zatím mu to nepřipadá zrovna osudové. Pronikne ke mně jen tohle moudro: Víš, mně někdy přijde, že jsme jen trochu líp oblečené opice, které už mají předepsané, co mají prožít, jenom to teď všechno musí obejít, ta stanoviště, souřadnice, průsečíky. A vlastně nic moc nemůžou ovlivnit.

Pak se mi zase zamží před očima a rozemží se mi až po chvíli. To už ležíme s Jankem v mé posteli, ještě teplé. Oba jsme nedočkaví, dychtiví, po starých, důvěrně známých dotecích a těch tělesných reakcích, které vyvolávají. Je to jako jít do pekárny někde, kde jste dřív bydleli, a koupit si tam koláč, který nikde jinde nemají. Tolik se vám po něm stýskalo, ale zároveň už jste někde jinde, v nějakém novém časoprostoru, kam tyhle koláče nepatří. Proderu se těmi pouty mezi námi, Janek si všimne mého náhlého zamrznutí a přestane mě líbat. Ležíme. Pamatuješ, jak jsme byli na dovolené v Řecku, leželi večer na pláži a pozorovali, jen pozorovali. Řekls mi tehdy, kéž by tahle chvíle trvala věčně. Nemůžu se na něj podívat. Jeho pohled ale cítím.