Michal Šanda

Krákora (náčrt povídky)

Muž usrkl bourbon a nechal po stěně sklenky na jazyk sklouznout kostku ledu.

Beletrie – Próza
revue Ravt 2/2016

Motto:

„Na lačný žaludek je každý kufr těžký.“

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Čtyři steaky pět set gramů, medium. Čtyřikrát fazolové lusky na slanině. Jako obvykle. Číšník ani nemusel ke stolu nosit jídelní lístky. Pro jistotu si ale ověřil: „Omáčku švestkovou?“„Víte co, já mimořádně zkusím pepřovou.“ Podle hlasu to byl on, kdo po telefonu zamlouvá rezervaci. První úterý v měsíci, stůl pro čtyři na jméno Krákora. Vlasy i vousy mu prokvétají šedinami. Ostatní dva muži mají hlavu vyholenou strojkem, aby zamaskovali rozrůstající se pleš. Ona má vlasy skoro pokaždé jinak obarvené, dneska je na blond.

„Třikrát švestka, jednou pepřová.“

„A čtyřikrát americké brambory.“

„Hlavně nám ale co nejdřív doneste pivo, já mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít.“

Číšník odešel s objednávkami do kuchyně. Ve dveřích zaslechl, jak ona říká:

„Prosím tě, co teda Krákora?“

„Mně volal předevčírem, že ho kardiolog poslal na cétéčko.“

„On má něco se srdcem?“

„Jako my všichni.“

„Nebuď cynickej.“

„Doktorům se něco nezdálo podle krevních testů. Srdce má v cajku, našli mu ale trhlinku na močáku, takže po svátkách nastupuje do špitálu.“

„Snad to nebude nic vážnýho.“

„Myslíš jako rak?“

„Třeba.“

„Nechme toho. Na zdraví!“

Na křísnutí půllitrů symbolicky pokynula ve vzduchu šedou rulandou. Příšerná semetrika, ječák má jako cirkulárka. Chudáci hosté u okolních stolů. Bylo vidět, jak se po ní ohlížejí, když spustila: „Musela jsem na chatě udělat novou střechu. Na jaře mi ji pomlátily kroupy, to vy vlastně nevíte, no to vám byl cajmrsk. Bouřka, blesky křižovaly oblohu a já si jenom říkala, ať některej z nich neuhodí do ořešáku na dvoře. Místo toho ale přišlo krupobití. Krákora se nabídnul, že mi střechu přeloží. Já blbá se mu ještě peču s bublaninou. V sobotu ráno na tu střechu vylez, sundal z ní tašky, a že prej si skákne do trafiky pro cigára, než mu zavřou. U nás trafikantka v sobotu zavírá už v jedenáct. A už jsem ho do večera neviděla. Chápete to?“

„Předpokládám, že´s potom Krákorovi dala sodu. Dávat chlapům sodu způsobem jako to umíš ty, to nedovede nikdo jinej na světě.“

„Moje žena taky na Krákoru trpí.“

„Já trpím! A trpím kvůli Krákorovi. Copak krucinál nechápeš ten rozdíl?“

„Nekřič! Se mi zdá, že máš drobet naváto.“

„Máš dobrej postřeh, byli jsme s Krákorou v Blatničce.“

„Já ti nic nevyčítám, jenom nekřič.“

„Já že křičím?“

Číšníkovi byl z téhle čtveřice nejméně sympatický. Jak si teatrálně dal prst na rty. Pokaždé před sebe ostentativně pohodí obrovský svazek klíčů, diář a mobil a potom není kam na stůl položit talíře.

„Už se nám to nese!“

„Nád-he-ra.“

„Tenhle náš úterek je pro mne nejkrásnější den v měsíci. To je bašta! Masíčko se jenom rozplývá na jazyku, to by bylo něco pro Krákoru.“

„A to víte, jak přišel o zuby?“

„Nevíme.“

„Povídej, přeháněj.“

„Jeli jsme s Krákorou z Ostravy. Do vlaku jsme si koupili flašku fernetu, a jak jsme tak popíjeli, začal si Krákora stěžovat, že má paradentózu a že ho bude zubař stát majlant.“

„Oči z hlavy.“

„Jo, přesně, oči z hlavy, to je Krákorovo.“

„Dostal jsem echo, že Krákora gambluje na automatech a považoval jsem to za habaďůru, aby ze mne vytáhnul prašule, což jsem mu i řek. On se dopálil a otevřel pusu a vyrval si přední zuby. Jenom tak prstama, a jak byl nacamranej, vytrhal si zuby až na stoličky všechny! Jako po honu na výřadu bažanty je sázel do řady vedle sebe na sedačku.“

„Jsi nechutnej.“

„Já? Snad Krákora, ne?“

„Co ta pepřová omáčka, jaká je?“

„Úža!“

„Rozplývá se to na jazyku a přitom to má kůrčičku, to mi řekněte, jak to dělaj.“

„Na to se zeptej Krákory.“

„Brnkni mu.“

„A máš na něj číslo?“

„608 552 186. Nebo je na začátku sedmička a na konci dvojka.“

„Ha, ha!“

Z tohoto náčrtu se může následně rozvětvit řada dialogů. Jejich témata jsou bezbřehá, v úvahu připadá i turnaj v šipkách v sokolovně v Černošicích. Podstatné je, že ve všech tak či onak figuruje Krákora. V číšníkovi roste zvědavost. Zeptat se přímo by bylo neprofesionální, náhoda ale přeje připraveným. Jeden z mužů se po odchodu ostatních zdrží a objedná si ještě drink. Bourbon na ledu. Číšník využije situace. Následuje poněkud teatrální monolog:

„Vy se máte! Přinejmenším tu zvědavost vám závidím. Mne už nepřekvapí nic. My čtyři se známe až hanebně dlouho a za tu dobu jsme si napáchali navzájem poměrně dost prasáren – to by bylo na dlouhý vyprávění, a do toho je vám ostatně prd, vás přece zajímá Krákora. Léta jsme se neviděli, až loni na pohřbu naší spolužačky. Jak jsme tak s věncema a kyticema kráčeli ve smutečním špalíru hřbitovem, všiml jsem si náhrobku – v porcelánovém oválku, v jakém bývá na starých hrobech kabinetka nebožtíka, byla černobílá fotka statného býka. A proto chodíme sem k vám do steakhousu. O starých křivdách ovšem nesmí padnout slovo. Debužírujeme, a abychom měli téma k hovoru, vymýšlíme si historky o Krákorovi.“

Muž usrkl bourbon a nechal po stěně sklenky na jazyk sklouznout kostku ledu.

JONATHAN KRÁKORA

1835–1906

mistr řezník z Brázdimi

S gustem zabíjel i žil.

Chviličku.
Načítá se.
  • Michal Šanda

    (1965), básník a prozaik. Vystudoval Gymnázium Jana Nerudy. Za normalizace vystřídal řadu manuálních zaměstnání, od roku 1991 je zaměstnán v Institutu umění – Divadelním ústavu jako archivář. Je autorem řady ...
    Profil

Souvisí

  • Petr Borkovec

    Catollica

    Porce kaštanů dostávali kupující do kornoutů umotaných z Corriere della Sera – a dávky byly obrovské a těžké jako kmeny akátů, jako svařený rám, jako plát, jako chřestot řešeta.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 20/2016
  • Ivana Myšková

    Štítivost

    Hynek je zvyklý věci ukončovat rázně a znervózní, když nemůže. Od té doby, co žije s Alenou, nemůže už celkem pravidelně a o to je nervóznější. Ten pes měl zůstat se starými věcmi ve starém nebo se měl nechat utratit, je prosinec a mrzne, teď už nevystrčí ty své ucourané paty a pořád se tu courá, Hynek už nestačí dokupovat kapsle. Tohle zvíře jenom stojí, obtěžuje, trpí. A oni to musí mít denně před očima.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 3/2016
  • Peter Getting

    Kopáči a tma

    Melanchólia doby, svedectvá zažltnutých pergamenov, strúchnivené kosti zložené v kúte ako stopy po večnej snahe kamsi sa dohrabať; koľkí už žialili nad týmito cestami-necestami; dnes je všetko ešte ťažšie, také ťažké, že až nemožné, nemožné, a predsa prípustné…

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 3/2016