Svaly z bočního oltáře v kostele svatého Mikuláše na Piazza delle Sirene se mi i po letech občas zatínají a rozsvěcují před očima. Oltářní obraz je velice temný (temný je celý kostel) a rozzářená horní končetina je to jediné, čeho si návštěvník zprvu všimne. Zírá na svalnaté rameno, paži a předloktí (odkud se jen to silné světlo, osvětlující bicepsy bere?), které stojí, visí, vznášejí se na černočerném pozadí jako strašidelná relikvie. A přesně v okamžiku, kdy začne pochybovat, že svalstvo je namalované, kdy se mu před očima vysune třetí rozměr a kdy jasně spatří, že svit vychází ze samotné svalové hmoty, to přijde! Utkvělá pozornost náhodného hosta tiše vybuchne a on rychle rozpoznává pozadí malby. Nedočkavě sbírá všechny postavy a věci, v něž se proměnila tma tmoucí – a dokud sbírka není úplná, ani se odtud nehne. Je tady sám, nemá nic jiného na práci, tak co.

Ale po chvilce je to rutina: svaly náleží lodníkovi (bílá košile, ohrnutá, rozhalená, červený šátek na hlavě), který ze všech sil svírá pádlo. Je tím posledním, kdo se ještě pokouší zachránit loď v bouři. Lodice se naklání, jeho stejně statný druh vztahuje ruku k dítěti, které je už mimo palubu, a z úst mu tryskají prameny vody, zatímco jeho matku (jakoby pod dítětem) už si vzaly mdloby a i řeka si ji bere. Vyřezávaná lodní záď je vysoko zdvižena a hlava mrtvého chlapce (zabil se úderem o některou z hlavic) s ní barevně splývá. Kompozice je dramatická a připomíná tvar kouře, který vychází z velkého ohně, a tam, kde dým řídne, se slétají andělé (dvouletí chlapci i teenageři) a obklopují svatého Mikuláše, který pohledem posiluje toho jediného zabírajícího lodníka. Světec se ale zároveň tváří trochu rezignovaně, myslí už také na to, co bude všechno třeba zařídit, až celá posádka ztichne pod říční hladinou. Andělé okolo ilustrují jeho nerozhodné rozpoložení: jedni pozorují zkázu a hrozí se jí, druzí už mají oči v sloup a pokojný výraz. Modlí se ti i ti.

Hřib se posmíval černému lanýži. Jenom se na sebe podívej, říkal, jsi scvrklý, umouněný a páchneš tak příšerně, že musíš žít pod zemí. Vychází z tebe takový smrad, že tam, kde se ukrýváš, si dávají dostaveníčko psi, prasnice a mouchy z celé Romagni. To já si žiju pěkně na zeleném místečku, chvíli na slunci, chvíli v příjemném stínu, mám kolem sebe svěží trávu, mnoho pestrých květů a nedaleko ode mě se vine potůček vytékající ze sousedního lesa. Na štíhlé jedli nade mnou cvrlikají cikády, štěbetá různobarevné ptactvo, pronikavě zpívá slavík a větve nedalekých oliv mu procítěně přizvukují. Jsem navíc krasavec k pohledání – noha jak vláčný sýr, klobouk roven lýtku vstřícného toskánského jinocha. Čím by ses mi chtěl, ty ubožáku, rovnat? Lanýž mu z hloubi země odpověděl: „Až tě, ty nadutče, chudí lidé najdou a vydloubnou ze země – a to nebude trvat dlouho – hodí tě do polévky a sprostě uvaří spolu s dvaceti tobě podobnými chvástaly a snědí k chudému obědu, na který vzápětí zapomenou. Kdežto mě bude dlouho hledat bohatý lanýžník se svým psem starobylého plemene a až mě objeví a vykope, prodá mě za mnoho eur na svátečním trhu; a sluhové zámožného kupce mě budou týdny krájet na nejtenčí plátky – na plátky tenké jako křídlo vážky – a předkládat nevařeného vzácným hostům při nákladných hostinách jako nejvybranější pochoutku. Tak budu v přepychu žít po mnoho měsíců, zatímco ty dávno budeš potravou hnusných hovniválů u cesty, která vede podél neúrodného bramborového pole.“ Bajka – napsaná lehkou rukou na Festa del tartuffo nero v pobřežním městečku Cattolica nedaleko Rimini – poučuje, že nemáme nikým pohrdat, neboť v životě nic není takové, aby to vzápětí nemohlo být právě opačné. Také se hodí na ty, kteří se bláhově domnívají, že výmluvností jsou nadáni pouze lidé. Nikoliv – ačkoli Zeus prohlásil něco v tom smyslu, jako obvykle lhal, a potají daroval řeč také lanýžům a hřibům. Bedly ponechal němé.

Naší průvodkyní je paní Francesca Foscolo, která sice pochází z Marradi, ale Cattolica, krásné město moře a fontán, jak ho nazývá, jí dávno „přirostlo k srdci“, „A moje srdce, pane Pietro, je věrné.“ Rád jí to věřím – její srdce si představuju jako pobřežní skalisko, na němž ulpívají přebohaté trsy fialových slávek a jiných škeblí, jejichž jména neznám. To ona měla nápad s kaštanovým posvícením na předměstí. „Jestli chcete něco vědět o naší nádherné Romagni, a to vy chcete, musíte na kaštanovou sagru.“ Tahle její věta mě (spolu s jejím rodištěm), přiznám se, rozladila, protože nápadně připomínala jeden starý monolog forliveského profesora literatury a filosofie Santeho Caviny, otce mé ženy. Monolog patřil mně (pokud tedy monolog, a otcův obzvlášť, může vůbec někomu patřit). „Podívej se, Pietro,“ začal u večeře, „jestli chceš něco vědět o naší zemi, a to ty chceš, pojeď se mnou do Marradi. Jako básník bys rozhodně měl navštívit rodiště básníka Dina Campany, protože poezie není to, co si dnešní básníci myslí, poezie je žitá zkušenost a filosofie, a pro příklady nemusíme chodit daleko. Třeba Majakovskij za revoluce nebo Campana v Marradi. Rozumíš?“ Následovala hodinová (vzhledem ke zbývajícím básníkům světa patřičně jedovatá) chvála života a díla Dina Campany a Vladimira Majakovského.

Otec mé ženy je milý muž, to ano. Obyčejně sedí v kuchyni a těší se dějinami filosofie a matematiky. Mezitím zabrousí k Joyceovi a Proustovi, což jsou jediní literáti, tvrdí, kteří občas píší o něčem jiném než o sobě. Jakmile kdokoli z rodiny vkročí do kuchyně, je nemilosrdně a nadlouho vtažen do přednášky o Mikuláši Kusánském, poezii rovnic nebo všech těch pitomostech, kterými obtěžuje náš svět svatý Umberto Eco. Otci mé ženy je srdečně jedno, zda tyhle věci rozebírá přede mnou nebo před naší Isabelou, které je deset. Dodávám, že otec je skoro slepý. Už několik let nemůže číst, a tak když říkám, že se těší filosofií a matematikou a literaturou, nemyslím tím knihy. Sedí v kuchyni s tím, co má v hlavě. Někdy poslouchá italské rádio a tipuje skladatele (většinou správně). Když četl a psal, bývalo to lepší. Překládal Joyceovy Plačky nad Finneganem do romaňolštiny, což – není divu – vyžadovalo chvíle mlčení. Nebyly dlouhé, ale byly. To je historie. Do kuchyně nechodíme.

Odbočili jsme. Ale vlastně je to dobře, protože kaštanové posvícení ve Fananu poblíž Cattoliky s Franceskou Foscolo po boku nedopadlo slavně. Za hodinu jsem se u jednoho stánku opil těžkým kaštanovým likérem do té míry, že se lepkavé srdce paní Francesky proměnilo v holý nehostinný útes a že si z celé sagry pamatuju jen dva venkovany, kteří pekli a prodávali pečené kaštany vedle stánku s čarovnou kaštanovou tinkturou. Ti dva a jejich posvícenský podnik v každém případě zasluhují pár řádek: na oheň, který rozdělali rovnou na dlažbě, přikládali (spíš nakládali) akátové kmeny a silné větve, nic jiného; nad ohniště vrazili jakýsi železný zrezivělý rám (asi součást vyřazeného zemědělského stroje), na němž se na řetězech klimbal obrovský, taky zrezlý, kovový plát s ledabyle ohnutými okraji a probitým dnem. Rozmáchlá kovářská práce – a ano, celé jejich místo připomínalo kovárnu a kaštanoví kováři co chvíli popadli okraj mohutného řešeta (ruce v dlouhých kožených rukavicích) a vší silou s ním zarumplovali, aby se nakrojené kaštany (taky obří) bezchybně propékaly. Rachot střídala tišší práce: starci opatrně vybírali propečené kusy a vkládali je do truhlice na prádlo, kterou vyložili huňatými přikrývkami. Rozpukané plody, z nichž stoupal dým, pečlivě přikrývali starými hadry a rychle přivírali dřevěné víko. Porce kaštanů dostávali kupující do kornoutů umotaných z Corriere della Sera – a dávky byly obrovské a těžké jako kmeny akátů, jako svařený rám, jako plát, jako chřestot řešeta. Vonělo to, jak by ne – a staříci rozkrajovali další a další nádherné kaštany, které – tohle jsem vážně neřekl? – brali z hromady, jen tak vyklopené na kamenný chodník vedle ohniště.