Paní Nightingaleová. Sen

Listopad. Šla jsem do tmavého kopce, cestu lemovaly vysoké železné ploty a podél ní rostly obrovské stromy. Hledala jsem porodní bábu, paní Nightingaleovou. Přicupitala bosá holčička s šátkem na hlavě, vložila mi do dlaně svou studenou ruku a ukázala mi cestu.

V obchodě se smíšeným zbožím se svítilo. Krásná, plavá a rozčilená mladá žena mě poslala nahoru a doprava.

„Měla jste mi věřit!“ řekla holčička a zaryla mi nehty do dlaně.

Před námi se tyčila vysoká zeď s prázdnou vývěsní tabulí. Byl to ten dům. V nízkém pokoji seděla u stolu stará babizna, na kolenou špinavou žlutočernou deku a na hlavě šedý šátek. Na stole sklenice zavařených cibulí a vidlička. Požádala jsem ji, aby šla se mnou k rodičce. Je chatrného zdraví, její nejstarší dceři je jednatřicet a má nemocné srdce. „Pojďte hned se mnou, prosím.“

„Má nějaké srůsty?“ zamumlala babizna, nabrala si cibuli, snědla ji a poškrabala se na nose.

„Ach, ano,“ – složila jsem ruce na prsa – „hodně, hodně a několikanásobných.“

„Tak to je špatné, moc špatné,“ odvětila bába a přitáhla si deku. Pod jejím okrajem jsem zahlédla kárované pantofle. „Ale nikam nepůjdu. Ve čtyři hodiny mám případ.“

Vtom vešla zdravá, hubená mladá žena s rancem. Posadila se vedle porodní báby a řekla, že „Jinnie už porodila“. Rychle rozbalila ranec a do klína jí spadlo novorozeně s kulatýma očima. Holčička vedle mě měla radost, byla celá rozechvělá. „Musí …“ Odmlčela se, aby našla slušné odborné slovo označující mytí… „projít očistou pomocí sklenice anglické vody,“ řekla, „ale ještě není všechno venku.“

Paní Nightingaleová mě poslala za svou přítelkyní, madam Légerovou; prý bydlí v řadovém domku na kopci, před kterým svítí růžové světlo. Šla jsem tam. Domky na svahu měly v měsíčním světle bílou a šedomodrou barvu a podél cesty rostly tmavé borovice. Uviděla jsem pronikavé růžové světlo. Najednou se za mnou ozvalo chřestění. Byla to ta holčička, sotva popadala dech a v náručí nesla ohromnou černou tašku. „Paní Nightingaleová vzkazuje, že jste si zapomněla tohle.“

Takže ta porodní bába jsem byla já. Šla jsem zamyšleně dál: „Půjdu se na tu nebohou dušinku podívat. Ale ještě si chvíli počká.“

Et in Arcadia Ego

Sedět před malým ohněm, mít ruce v klíně a oči zavřené – znovu si za víčky přestavovat všechnu tu roztančenou krásu dne a cítit plamen na krku stejně, jako když ti Skřítek držel pod bradou pryskyřník a ty sis myslela, že ten žlutý flíček už už cítíš … dýchání přináší takovou radost, až se bojíš nadechnout – jako by ti na prsou mával křídly motýl. Pořád cítit chuť teplého slunečního světla, jež se rozpouští v ústech, bílou voskovou vůni v polích narcisů a divokou kořeněnou vůni rozmarýnu, který rostl v malých trsech na červených skalách u břehu moře…

Vychází měsíc, ale nad mořem a oblohou se pořád vznáší líný den. Na moři plavou růžové tečky nezralých třešní a oblohou letí žluté světlo jako křídla kanárků. Kmeny palem jsou náramně houževnaté a mohutné. Nepoddajné zelené kytice na jejich vrcholcích sahají až do večerního nebe a mezi nimi je vidět vysoké a štíhlé modré gumovníky s listy ve tvaru půlměsíce a se svěšenými modrofialovými větvemi. Nad horou za vesnicí visí měsíc. Psi o něm vědí a začínají výt a štěkat. Rybáři vytahují lodě a přitom na sebe křičí a hvízdají, u břehu si ještě mutujícími hlasy zpívá pár mladíků a je slyšet křik dětí, malých dětí s hořícími tvářemi a pískem mezi prsty na nohou, které s sebou odnášejí do postele…

Jsem unavená, příjemně unavená. Myslíš, že i kopretiny jsou příjemně unavené, když se na noc zavírají a padá na ně rosa?

Smrt

15. prosince. Když jsem si šla lehnout, uvědomila jsem si, co mě přinutilo „se vzdát“. Snaha zůstat bdělá i s tím srdcem, které neslouží. Nemluvě o plicích. Moje zoufalství prostě pominulo – ano, prostě. Bylo krásné počasí. Každé ráno přišlo slunce, na zeď nakreslilo pár čtverců zlatého světla a já se rozhlížela kolem postele až k nebi, které se tolik podobalo hedvábí. Den se pomaličku otvíral jako květina a lpěl na slunci, než se zase za hodně dlouho pomaličku zavřel. Smutek po domově se rozplynul. Nejenže jsem už nechtěla být v Anglii, ale zamilovala jsem si Itálii i svou představu o ní: slunce – třebaže bylo velké horko, tak vždycky to slunce – a jakousi nedotčenost, v níž jsem se ráda koupala.

Celé ty dva roky jsem byla posedlá strachem ze smrti. Sílil a rostl, až vyrostl do obrovských rozměrů, a snad kvůli němu jsem byla tak ulpívavá. Před deseti dny pominul a už mi na tom nezáleží. Jsem úplně klidná… Život buď trvá, nebo končí.

Musím si zapsat jeden sen. První noc jsem šla spát, tedy: po prvním dnu stráveném v posteli jsem šla spát. Najednou jsem měla pocit, že mi praská celé tělo. Prasklo naráz –­ jako při zemětřesení – a rozbilo se jako sklo. Dlouho jsem se strašlivě třásla – chvěla se ve mně mícha, chvěly se kosti a každičká moje částečka. Znělo to jako slabý, neurčitý hluk a měla jsem pocit, že to rozbité sklo proměnlivě, nazelenale pableskuje. Když jsem se probudila, myslela jsem, že bylo silné zemětřesení. Jenže všude byl klid. Pomalu mi začalo svítat – byla jsem přesvědčená, že v tom snu jsem zemřela. Budu žít dál – možná měsíce, možná týdny, dny nebo hodiny. Ale čas už není. V tom snu jsem zemřela. Zbavila jsem se ducha, který je nepřítelem smrti, chvěje se a nechce ustoupit. Dnes (18. prosince 1919) jsem mrtvá žena a je mi to jedno. Ostatní by mohlo utěšit, že i jim to jednou bude jedno, ale nebudou tomu věřit o nic víc než předtím já. Jak pevně se mě život držel! Jak jsem ho zbožňovala a děsila se smrti!

…