Italský germanista Claudio Magris (1939) v Habsburském mýtu v moderní rakouské literatuře (Barrister & Principal ‒ Triáda 2001, s. 276) napsal, že rakouský spisovatel

Heimito von Doderer si […] uložil nadmíru obtížný úkol pokračovat ve vyprávění tam, kde ho Musil přerušil, a znovuobjevit – skrze‚ hlubinu let‘, jež dělí pohádkovou císařskou a královskou Vídeň od neklidné Vídně poválečné, jež rozbila stan v Dodererových románech ‒ klima a rytmus starého c. a k. Rakouska.

Magris nepochybně naráží na slavný román rakouského prozaika Roberta Musila (1880‒1942) Muž bez vlastností (1930‒1943), kde je oním titulním protagonistou Ulrich vyznačující se pasivitou a odmítající se účastnit dění v bezprostřední skutečnosti. Tím se do jisté míry podobá hlavnímu hrdinovi Strudlhofských schodů Melzerovi, jehož významná pozice ve fikčním světě Dodererova románu je avizována podtitulem Melzer a hlubina let. Rozměrný opus není prvním dílem Heimita von Doderera (1896‒1966) přeloženým do češtiny. Mladá fronta vydala roku 1969 román Merovejci aneb Totální rodina v překladu Viléma Opatrného, Odeon pak v roce 1975 román Vodopád v přetlumočení Jitky Fučíkové.

Merovejci aneb Totální rodina (1962)

Merovejci tematizují velikášskou touhu po moci, činí tak však formou grotesky a subverzivní nadsázky. Již v názvu upoutá aluze na středověkou dynastii, příběh Childerika III. a jeho snahy po rodinné totalitě je ovšem navzdory mnohým archaizujícím atributům přenesen do měšťanského života podunajské monarchie. Autoritativní panovník se rozhodne posilovat svou nadvládu četnými manželstvími, a to i s ženami ze širšího příbuzenstva. Kumulace rodinných hodností následně vede ke ztotalizování rodiny. Vnějškovou manifestaci Childerikovy nadutosti představují jeho důmyslně pěstované a upravované husté vousy, jež různým způsobem bují na mnoha částech jeho obličeje.

Nosným motivem románu je léčba zuřivosti. Té se zde snaží zbavit řada mužských postav a nechybí mezi nimi ani Childerik. Metody terapie jsou různé, patří mezi ně rytmizovaný pochod s řízným hudebním doprovodem, paličkování a políčkování hlav zuřivých, nasazování kleští na nos, pytlíkový vpich či chýška zuřivosti. Léčebné procedury jsou zobrazovány ve své komice; v jednom případě derytmizace pochodujících elementů způsobí zuřivost a následnou živelnou bitku pacientů. Próza je plná karnevalových situací, jež mi nejednou připomněly momenty z děl Rabelaise a Gombrowicze a jejichž řetězení zesiluje humorný ráz celého příběhu.

Mlácení je v rodině Childerika, pána z Bartenbruchu, příznačným jevem a stává se „často jakýmsi průkazním materiálem nebo argumentem“ (s. 63). Jako násilník se projevuje i Schnippeldilderik, Childerikův syn a lovec žen. Proti jeho otci se nakonec zformuje opoziční síla Karlovců a pán z Bartenbruchu je v den svých šedesátých narozenin oholen a vykleštěn. Tímto aktem je zlomena totalita rodiny jako nárok a Childerik, který pochopil svou potupu znamenající abdikaci, se následně stěhuje ze svého sídla do malého bytu, přičemž společnost mu nadále dělá jen jeho věrný trpaslík Wänzrödl. Zuřivosti se však nezbavil a vztek si vybíjí pohlavkováním paní Eygenerové, své sousedky, ovšem utrpěnou újmu jí vždy řádně kompenzuje tučným finančním obnosem.

V díle se objevuje postava doktora Döblingera, jakéhosi autorova alter ega, jehož prostřednictvím Doderer ironizuje románové dění a navazuje kontakt se čtenářem. Také jeho nechává s gustem zpráskat. Döblingerovo šklíbení předznamenává Childerikův pád, což si mocipán zřetelně uvědomuje. Epilog je koncipován jako setkání Döblingera s Mr. Aldershotem, anglickým svobodným mládencem, komentujícím nesouhlasně konec příběhu a označujícím celou knihu za ohromnou pitomost, s čímž doktor vyjadřuje souhlas.

Merovejci v konečném účinu vyznívají jako groteska par excellence, dokládají autorovu humoristickou invenci, schopnost aranžovat komické situace, vystihnout pitvornou stránku lidské mocichtivosti a parodovat pseudovědecké experimenty. V oblasti černého humoru a tematizované absurdity patří Dodererův román k nejlepším, jež si můžeme v českém překladu přečíst.

Vodopád (1963)

V románu Vodopád vsadil Doderer na spojení anglického elementu podnikatelské rodiny Claytonových a měšťanského prostředí Vídně v kulisách rakousko-uherské monarchie. Vyprávění je rámováno prostředím slovinských vodopádů Slunjčice, kde se v úvodu ocitají na svatební cestě novomanželé Robert a Harrieta Claytonovi a kde na konci nachází smrt jejich syn Donald.

Přednostou kanceláře a neocenitelným pomocníkem anglických průmyslníků ve firmě Clayton & Powers se stává rakouský selfmademan Josef Chwostik, který se rozhodnutím vstoupit do ambiciózního podniku probudil k novému životu. Nechává ordinérní minulost za sebou, pořizuje si novou garderobu a přestěhuje se do měšťansky solidního bytu. Chwostikův pronikavý intelekt, projevující se například také ve schopnosti naučit se mnoha cizím jazykům, jeho spolehlivost, konejšivý klid a takt způsobují, že je s ním lidem dobře a svěřují se mu rovněž se záležitostmi soukromého charakteru. Takovou představuje i vztah Donalda s emancipovanou inženýrkou Monikou Bachlerovou, kterou mladíkova pasivita, přehnaná zdrženlivost a netečnost vhání do náruče jeho ovdovělého otce.

Dodererův román upoutává pozorností k detailům, nabývajícím mnohdy až symbolické platnosti. Próza polemizuje s utkvělou představou, že ryzost bývá ukryta výhradně pod jevovým povrchem; ukazuje se, že tomu tak není. Podstata se totiž může vyjevit také v drobných gestech, prchavých momentech, ve zdánlivě nenápadných situacích, rituálech a každodenní kultivovanosti jako životní formě. Nejen těmito aspekty se Vodopád řadí k dílům tematizujícím měšťanskou epochu, byť dobou svého vydání se z jistého úhlu pohledu může jevit již jako anachronismus. Koncentruje se v něm ovšem jistá noblesa jako životní reflex a zároveň nadčasová hodnota, v čemž se román podobá knihám maďarského spisovatele Sándora Máraiho (1900‒1989), pro něhož měla reflexe mizejícího měšťanského světa existenciální, terapeutický, až sebezáchovný význam.

Vodopád představuje dovedně rytmizovanou prózu, demonstrující mnohostrannost života. Setkáváme se tu na jedné straně s podnikatelskou dravostí a vysokými ambicemi, na straně druhé s mlčenlivou důstojností postav, z nichž některé fungují jako „svrchovaně diskrétní konzervy lásky“ (s. 330). Dodererova schopnost jemně psychologicky prokreslit jednotlivé aktéry, a to i epizodní, je obdivuhodná. Jeho román v sobě nese znatelnou racionální substanci, nechybí v něm ovšem ani subtilní pasáže lyrické zasněnosti.

Strudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let (1951)

Rovněž Strudlhofské schody se převážně odehrávají ve Vídni, kam je ostatně situuje již titul. Přivádějí na scénu velkou řadu postav, většinu z nich vztahově propojených. Rozděleny jsou do čtyř obsáhlých částí a zasazeny do doby před první světovou válkou i po ní – do roku 1911 a 1925. Major Melzer, protagonista, je člověkem bez osobitosti, a proto ideálním odkladištěm pro historky a problémy ostatních. Charakterizuje ho jistá zabedněnost, ale přitom opatrnost, aby si příliš nezadal s věcmi, které přesahují jeho chápání, jejichž potenciální nebezpečí pro sebe samého však intuitivně cítí. Překážku představuje i jeho propastná skromnost, zabraňující mu autenticky se otevřít světu a blízkým lidem ve svém okolí. Ambivalentně na něj působí Strudlhofské schody. Na jedné straně svou architektonickou dokonalostí prohlubují jeho starostlivost ve vlastním opevňování se, na straně druhé jejich podmanivý genius loci prolamuje val jeho obranných mechanismů a vede k dílčím procitáním a prozřením, k jeho zbystřeným vhledům do esence života:

Major si tehdy vůbec neuvědomoval, že v poslední době začal rozvíjet bedlivost, jež značně, ba skoro nebezpečně přesahovala povětšině jen průměrné osvětlení okolního života: A to možná o to více, o co méně pro sebe ještě hledal nějaké východisko… mimoto se rovněž, aniž by to sám považoval za nápadné, ustavičně zabýval všemi věcmi, které tu přicházely v úvahu. Žil takříkajíc kolem Strudlhofských schodů, nejen místně, také vnitřně, ba v stále užších kruzích, skoro již vírech.
s. 648−649

Po většinu románu vyznačuje majora Melzera mentální strnulost, bezmyšlenkovitost, nesamostatnost: „[…] nikdy nikam nešel, nýbrž vždy jen někam přibyl.“ (s. 86) Jeho uvíznutí v minulosti, v době předválečné, je pociťováno jeho vídeňskými přáteli jako nepatřičné, svou roli ale jistě hraje důstojníkova traumatická vojenská zkušenost první světové války, byť zde není explicitně ani frekventovaně tematizována. Melzerova opatrnost a pasivita ve vztahu k ženám, kdy svou nerozhodností prováhá ten správný okamžik k tomu, aby dotyčnou získal, se vine takřka celým dílem. K proměně dochází v závěru, kdy ho k iniciativě probudí vitální dívka Thea Rokitzerová, jejíž dráždivou krásou a vroucností je major fascinován.

Komplexní zobrazení mezilidských vztahů

Z množství postav Dodererova opusu se jako velmi výrazná jeví rodina von Stangelerů. Sourozenci René a Etelka se ocitají ve vztahových peripetiích. Reného si drží od těla Grete Siebenscheinová, přestože ho miluje, skrytě jím také pohrdá a on si v její přítomnosti připadá podivně stísněn. Jejich láska nabývá kontur strategického milostného a mocenského souboje, zatímco Etelka svého manžela, konzula Stephana Grauermanna, bezostyšně podvádí s mnoha muži, aby nakonec spáchala v Budapešti, kde se svým mužem žije, sebevraždu.

Doderer zobrazuje milostné, přátelské a profesní vztahy v jejich komplexnosti. Strudlhofské schody mají promyšlenou kompozici, v níž se všechny čtyři části a jednotlivé figury motivicky provazují a naznačené momenty i události se v pozdějším dění ozřejmují, aniž by autor směřoval k doslovnosti. Román je rozklenut mezi modernistickou nejistotou a unikavostí a realistickými postupy opírajícími se o bravuru v deskripci i psychologickém ponoru. Těmito aspekty připomene texty německého nobelisty Thomase Manna (1875‒1955). Na autora Buddenbrookových (1901) nechává vzpomenout i široký společenský záběr, panoramatický pohled na měšťanskou společnost, byť Mann se soustředí na odlišné období, vymezené lety 1835‒1876.

Co se týče milostných a partnerských svazků, Doderer se koncentruje na momenty či proces prozření a osvobození. Jak v rovině uvědomění si lásky k blízké bytosti (Melzer a Thea Rokitzerová), tak rovněž ve směru opačném, ve vyvázání se ze vztahu, který již není vnímán jako perspektivní a přinášel by spíše potíže (konzul Fraunholzer a jeho touha po návratu k jeho manželce Mädi poté, co prohlédl Etelčinu promiskuitu). O spisovatelově schopnosti nuancovat svědčí aranžování Reného poměru ke Gretě tak, že teprve až když se osvobodí z její tísnivě pociťované převahy, může se před dvojicí otevřít perspektiva vzájemného štěstí.

Měšťanská kultura, identita a autenticita

Strudlhofské schody předestírají detailní obraz měšťanské kultury, čtenář má tak příležitost se setkat „s onou kulturou zdrženlivosti, kterou je ve Vídni možno vždy znova nalézt u měšťanů se starými a dobře zavedenými obchody“ (s. 453). A nutno dodat, že se tato skutečnost nevztahuje výhradně ke sféře obchodní, nýbrž i k mnoha postavám románu, pro něž rozvážnost a decentnost představují měšťanské ctnosti, bez nichž by se u sebe ani druhých neobešly. K těmto přednostem patří také diskrétnost, k jejímuž udržení je však mnohdy nutné mít na svou stranu nakloněné domovnice, neboť znepřátelit si je představuje velkou nepříjemnost – tento motiv se objevuje také ve Vodopádu, kde nabývá o poznání satiričtějších kontur. Ke konstantám líčení rakouského světa pod vlivem „habsburského mýtu“ náleží také pedanterie, jež se tu nejvýrazněji projevuje u vrchního rady Julia Zihala, podle něhož „by si bylo možno řídit služební hodiny“ (s. 312). Nicméně vedle úsměvného rozměru puntičkářství, pojmenovaného zde trefně jako „nižší zihalismus“ (s. 602), skýtá nebezpečí, že dovede „formu k vítězství nad obsahem“ (s. 603), a tím tedy vnějškově vyprázdněný dekor k triumfu nad přirozeností a lidskostí.

Dodererův román nastoluje otázku identity člověka a autenticity lidské existence. Jedna z postav konstatuje, že nikdo

nemůže pověřit vnějším životem výlučně nějakou masku a zůstat za ní nedílně sám sebou. Nad takovouto průrvou by se most skutečnosti, který spojuje vnitřek a vnějšek, zřítil
s. 237.

Vyprázdněné rituály a zautomatizovaná gesta stojí v protikladu ke skutečnému prožívání a odevzdání se činorodému, pestrému životu i s jeho zákrutami a překvapeními. Identita je ve Strudlhofských schodech evokována také v rozverných souvislostech. Jedná se o tabákovou aféru (podvod s režijními cigaretami), v níž jsou angažováni rytmistr Eulenfeld, protřelý hochštapler, a „duplicitní uličnice“
(s. 538), dvojčata Edita a Mimi. Policejní vyšetřování nakonec vyzní doztracena, a tak nad celou kauzou zůstane jen komický opar a rytmistrova šibalská průpovídka:

Radši umřít než žít bez švindlu.
s. 534

Rakouský spisovatel tedy uměl svůj myšlenkově závažný román rovněž humorně odlehčit. Byl mistrem jazyka, jeho výstižné postřehy nejednou tíhnou k aforismu a paradoxu. Překlad Ondřeje Sekala tyto přednosti dovedně nasvítil. Díky jeho citlivému přetlumočení, na němž pracoval několik let, si mohou tento klenot rakouské literatury přečíst také čeští čtenáři. Jak Sekal uvádí v doslovu, román Strudlhofské schody, vydaný poprvé v roce 1951, „byl prvním opravdovým úspěchem tehdy již čtyřiapadesátiletého autora“ (s. 785). Heimito von Doderer se dočkal také nominace na Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení tří jeho dosud do češtiny přeložených děl mohu konstatovat, že by si ji býval velmi zasloužil.