Devátého prosince by býval oslavil sté narozeniny Karel Hrubý, historik a sociolog, předseda exilové sociální demokracie či představitel Společnosti pro vědy a umění. Výročí se sice nedočkalo výraznější připomínky, ovšem jednak se ho Hrubý málem sám dožil (zemřel v létě 2021) a jednak byl v posledních letech poměrně dost vidět tak jako tak. Zájem zřejmě oživil obsáhlý rozhovor s Tomášem Hermannem, který vyšel v publikaci Homines Scientiarum I (2015), a následná Hermannova spolupráce na vzpomínkách na léta politického vězení Mohlo to být horší (2017) a souboru studií Cesty komunistickou diktaturou (2018). Po předkládaných pamětech loni následovala ještě další důležitá edice, a to korespondence s teologem Karlem Skalickým Úkolů nad hlavu. Dopisy z let 1975–1999 (2023), připravená Zdeňkem A. Emingerem.

Vzpomínková kniha Věřil jsem v budoucnost se dotýká celého dlouhého života Karla Hrubého, a částečně se tak prolíná s pozoruhodným pětiapůlhodinovým vyprávěním, které Hrubý nahrál v roce 2019 pro Paměť národa. Vyplatí se přitom věnovat pozornost obému, protože i přes podobnou osnovu vede Hrubý v obou případech vzpomínky po trochu jiných cestách a mnohde ilustruje události odlišnými detaily – a jeho plynulé živé vyprávění nakonec dokládá, že má události vlastního života a jeho okolností pečlivě zvážené a zhodnocené.

První zhruba polovina knihy tak sleduje vyrůstání v Plzni, masarykovskou první republiku, protektorát, studia v Praze a dvacet let totalitní moci, následně se těžiště posouvá k přesunu do Švýcarska a exilovým aktivitám. V polistopadových částech pak chybí větší důraz na osobní život, jaký byl v předešlých částech pevnou součástí – jde v tom ovšem o postupný odklon, který se mi zdá v rekapitulačních publikacích poměrně častý.

Už pohled do rejstříku, ve kterém má s manželkou, synem a Stalinem nejobsáhlejší heslo, naznačuje celoživotní Hrubého zabývání se Masarykem. Pro

otevřenost projevu, která nikomu nesvazovala jazyk zákazy nebo strachem jako později
s. 29

považuje první republiku vzdor nedostatkům za šťastné období, masarykovské inspirace ho provázely i studiem filosofie (disertaci o Masarykovi jako literárním kritikovi obhájil se štěstím ještě v roce 1949) a držely se ho i v exilu, kde například uspořádal velkou masarykovskou konferenci. Manželka se synem mu pak byli oporami i v letech, kdy byl zatčen za napsanou analýzu komunistické moci či kdy se ukázal jako nevyhnutelný exil – po amnestii se Hrubý chvíli účastnil snah o obnovení sociální demokracie, záhy po srpnu ovšem s rodinou rozšířil českou komunitu ve Švýcarsku.

Když Karel Hrubý obsáhle popisuje činnost exilové sociální demokracie a její následnou (a ne úplně zdárnou) transformaci do obnovující se domácí strany, vytváří tím cenné svědectví, které v mnohém připomíná a doplňuje vzpomínkové knihy spřízněných exilových politiků, zejména Vítězství i prohry Václava Holuba – na nichž se Hrubý redakčně podílel a napsal k nim předmluvu (1997) – nebo Mezi demokracií a diktaturou Jaroslava Krejčího (2000). Sociální demokrat otevřený různým prostředím byl Hrubý takříkajíc celým životem – pocházel z dělnického prostředí, ke studiu filosofie si přivydělával hraním fotbalu za plzeňskou Viktorku, následně učiteloval, po letech kriminálu sedm let pracoval jako soustružník a brusič, a když přijel do exilu, místo aby čekal na akademické místo, ucházel se o manuální profese (byť se shodou náhod okamžitě uchytil s kompetencí sociologa ve farmaceutické společnosti).

I díky onomu prolínání různých sfér, ve kterých se pohyboval, zachycuje Karel Hrubý spíš svět, v němž lidé řeší vlastní dilemata a strasti, místo aby se výrazněji uchyloval k dějinným zobecňováním. Nabízí průhledy do historie každodennosti a detaily přibližující různá období a předkládá je povětšinou bez většího dramatizování a zveličování událostí, ačkoli je jejich napjatost mnohdy zřejmá. Pokud něco v popisech Hrubého aktivit postrádám, pak zejména větší důraz na Proměny, odbyté zde dvěma stranami, mimořádný exilový kulturní časopis, jejž Karel Hrubý několik let řídil a jehož důležitost zmiňuje i Skalický v úvodu ke korespondenci – a to tím spíš, že v oné krátké zmínce Hrubý naznačuje, že se Proměnám dosud věnovalo málo reflexe.

Méně zaujatě lze zmínit dílčí nesrovnalosti stran kompozice knihy. Předně není moc zřejmé, jak vůbec vznikala: dle nakladatelské anotace kladl Petr Zídek otázky, které byly z následné verze vypuštěny. Zprvu se vyskytují i nejistoty, jež naznačují spíš mluvený záznam (Hrubý zmiňuje Nerudovu hru, o níž tuší – bez opravené předložky –, že „se jmenovala Francesca de Rimini“ – s. 130; jinde zase zmiňuje, že psal „do sborníku, který se jmenuje, myslím, Exilová kniha mého srdce“ – s. 85), později uvozuje text stylem „píšu“ či „rozepisuji se“. V závěrečných pasážích s hojnými citacemi a různými výčty je pak psaní za strojem ještě zřetelnější.

Zmatek vnáší například shrnutí interlakenské konference, ve kterém se o Karlu Hrubém píše ve třetí osobě, avšak dle všeho v tom jde o začlenění jiných autorových poznámek – jako když se slohově vymykající pasáže o historiku Františku Grausovi přebírají, ovšem beze zmínky, z dvacet let staré studie, přetištěné v Cestách komunistickou diktaturou. Příliš jasná pak není ani role editorek či jazykové redaktorky – a ani znatelné množství překlepů a nepozorností takovému počtu spolutvůrců neodpovídá.

Důležité je to především kvůli tomu, že čtenář nezískává odpověď na to, nakolik je verze pamětí osobní selekcí Karla Hrubého, rekonstruujícího svůj osobní příběh a komentujícího činnost s vlastními důrazy, a nakolik jde naopak o oblasti, které za důležité považuje někdo zvnějšku – což samozřejmě nemusí být nijak na škodu, ale jde zkrátka o trochu jinou perspektivu. I forma zápisu, poměrně strohá a nevýbojná, jako by se pak odchylovala například od „usmířeného vzpomínání na komunistický kriminál“ Mohlo to být horší, představujícího téměř literární dílo se zlomy a kontrasty, časovou dynamikou a přímými řečmi, pointami a gradacemi.

Už názvy zmiňovaných publikací – Mohlo to být horší, Věřil jsem v budoucnost, Úkolů nad hlavu – vypovídají o odhodlanosti a vědomí povinností. Pozoruhodné je v nich i to, že z Karla Hrubého nikde nečiší pocit ukřivděnosti z vystěhování nebo znemožnění práce, ale vždy jde o hledání toho, jak se z vlastních možností zapojit do díla a jak napomáhat spravedlivějšímu uspořádání, kterak o tom svědčí jeho zapojení do různých organizací i písemný odkaz. Zájemci o Hrubého bibliografii nechť ovšem sáhnou po Cestách komunistickou diktaturou, kde se nachází mnohem úplnější a detailnější soupis, než jaký trochu nešikovně – neboť pouze výběrově a jen s důrazem na texty vydané po roce 1989 – předkládá vzpomínková práce. Ze vzpomínek i bibliografie pak vyplývá nasazení, s jakým Karel Hrubý i po devadesátém roce života stále sledoval a angažovaně komentoval společenské dění doma i v Evropě, ačkoli se domů natrvalo nevrátil.

Pokud jde o druhou polovinu života Karla Hrubého, vztahuje se na něj rozlišení exilu a emigrace, které zdůrazňoval například Erazim Kohák – zatímco emigrace znamená opuštění vlasti kvůli vlastnímu prospěchu, „za lepším bydlením či vlídnějšími sousedy“, exil představuje zejména příležitost, jak nadále pracovat a sloužit z místa, odkud přikládat ruku k dílu lze, i když to člověk draze platí přetržením většiny vazeb. Možná příznačně se „Exil“ nazývá celá čtvrtá část, jež sleduje Hrubého osudy od roku 1968 téměř do současnosti.

Karel Hrubý se knihou nijak nesnažil vytvořit pomník vlastních zásluh, avšak připouští, že když dostal čestné občanství města Plzně a Václav Havel mu udělil Řád T. G. Masaryka, neostýchal se je přijmout. „Bylo, myslím,“ přiznává a vzpomínky to dosvědčují, „přece jen za co.“ (s. 224)