Marek TorčíkRozložíš paměť

Rozložíš paměť je především román o odpuštění

Reflektuje Zuzana Kultánová

I přestože vám Torčík naservíroval víceméně přehlídku beznaděje, cítíte, že postavy chtějí milovat, on nakonec i ten děda prosí za odpuštění a i té upracované matce, kterou sužují migrény, věříte, že svého syna miluje, jen už nechce čelit další „nenormálnosti“, jako jsou jeho homosexualita nebo vztah s „cigánem“.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 2/2024

Prozaický debut Marka Torčíka (1993) Rozložíš paměť vzbudil velká očekávání. Autofikce, která líčí dospívání gaye na českém maloměstě, nám slibuje něco jako českého Édouarda Louise nebo Oceana Vuonga. Ale bylo by škoda vnímat Torčíka jako pouhého následovníka těchto autorů, přestože své inspirační zdroje nezapře. Ačkoli by nás autofikční text kvůli svíravé sociální situaci mohl svádět k tomu, číst ho pouze politicky (i proto, že jsme tak zvyklí číst zmíněné autory), je to především próza o odpuštění a smíření.

Torčík líčí šikanu, dysfunkční rodinu a první velkou lásku. Ale také nám předkládá strach, zbabělost, spoluzávislost a nezřídka zkouší náš soucit. Próza, kterou bychom mohli chápat spíše jako velmi literární a estetizované memoáry, přináší svědectví o bezútěšném životě lidí, které v Americe nazývají white trash, a připomíná, že každá doba má své neviditelné poražené a že politické a osobní volby jdou často ruku v ruce.

Nicméně přestože autor lokalizoval děj do Přerova a pojmenoval po sobě postavu, po celou dobu jsem si kladla otázku, jestli to k autofikci stačí a zda je to nutné, když chcete podat intenzivní svědectví o životní, sociální, genderové nebo politické zkušenosti určité skupiny lidí. V případě Torčíka se totiž jedná spíše o sociální román, který příliš nepřekvapí dějem ani postavami, okořeněný žurnalistickými vstupy; komentuje chování aktérů, kteří podléhají politické manipulaci kvůli svým osobním i politickým traumatům, ale text není tak naléhavý, jak byste u autofikce, která má ambice odkrýt slepá místa společnosti, čekali. Chybí totiž nějaká jednotící idea. Pádnost textu navíc oslabuje několik dalších faktorů: Marek si zachovává odstup, jeho vývoj je nulový, emoce potlačené. Text je tematicky příliš široce rozkročený a postava se schovává za du-formu. Dochází tak k zvláštní depersonalizaci a autor operuje s literárně nespolehlivými vzpomínkami, které sráží věrohodnost výpovědi. Text také zatěžuje velké množství vztahových linek.

Když se podíváme na velká jména na zadní obálce, víme, že například Édouard Louis se stává sám hlavní postavou a středobodem vyprávění a slovy marketingu vám podává jasnou message, kterou žádným způsobem nezpochybňuje. Stejně tak například Annie Ernauxová se svou pamětí pracuje tak, že ji má zpochybnit teprve čtenář. Stejným způsobem čtete i Knausgårda, kterému ve výsledku věříte všechno a nic, přesto je svou simulací každodennosti přesvědčivý.

Jistý narcismus, charisma a čitelný životní postoj je to, co se nám většinou na autofikcích líbí. A pak už je jedno, jestli postavy líčí cestu ze sociálního pekla, anebo své milostné vzplanutí. Autofikční texty mají taktéž společné to, že se drží jednoho tématu nebo myšlenky a skutečnost zpodobňují téměř bezpříznakovým jazykem. Marek Torčík je jiný. Je hodně poetický a ve výsledku vám toho o sobě moc neřekne.

Hlavními hrdiny románu jsou Marek, charismatický Rom Marian, dále tu máme upracovanou matku, která žije v existenční tísni a stará se o svého otce-alkoholika, a babičku, jež od svého manžela utekla a její roli manželky a uklízečky zvratků převzala dobrovolně dcera. Velmi dobře vykreslený aspekt spoluzávislosti celé rodiny ukazuje, jak podobná traumata křiví charaktery, jak bolest znehybňuje a jak je těžké vymanit se z celé situace, zvlášť když do toho vstupují faktory zvenčí; dluhy, místo, kde žijete, vzdělání, vaše vlastní úzkosti, a nakonec i představa, že to z principu ani jinak být nemůže, protože každá změna všechno ještě ztíží.

Torčíkovi se podařilo tyto lidi popsat velmi věrohodně a zachytit prostý fakt, že to, že jste traumatizovaní, z vás nedělá lepší lidi. Naopak, znecitlivíte. Jistě bychom mohli ze spousty věcí obvinit kapitalismus a totalitu, které v životě postav sehrávají zásadní roli a mají neoddiskutovatelný vliv na to, v jakém životním rámci se aktéři pohybují, ale také tu máme špatné volby, opakované vzorce a děděné šílenství. Lidé v této knize se mění jen velmi málo a jakási sebereflexe přichází až v okamžiku smrti. Každý se potácí ve svém krunýři bolesti.

Sám vypravěč Marek ožívá jenom ve vztahu s Marianem. Jejich love story pokládám za nejkrásnější a nejsilnější linku celého příběhu, vlastně je to román v románu, který by vydal na samostatnou knížku. Právě Marian navíc Marka nasvěcuje a přibližuje nám jej.

I přestože vám Torčík naservíroval víceméně přehlídku beznaděje, cítíte, že postavy chtějí milovat, on nakonec i ten děda prosí za odpuštění a i té upracované matce, kterou sužují migrény, věříte, že svého syna miluje, jen už nechce čelit další „nenormálnosti“, jako jsou jeho homosexualita nebo vztah s „cigánem“. Právě tyto záblesky světla a naděje vás přimějí knihu dočíst. I když se všemi protagonisty nesouhlasíte téměř v každém okamžiku, máte chuť je nakonec obejmout. Dobře to vystihuje jedna věta z knihy:

Děda je v podstatě dobrý člověk. Ne proto, jaký je, ale proto, čí je.

Síla tohoto románu spočívá v optice, se kterou Marek nazírá na své blízké. Je to román bolesti, v němž úlevu mnohdy najdete až ve smrti. Nebo v lásce, kterou zradíte – ale už nesmažete, že tu byla a že vás na okamžik proměnila. A nasměrovala k odvaze.

Chviličku.
Načítá se.
  • Marek Torčík

    (1993, Přerov) žije v Praze, kde studuje v Ústavu anglofonních literatur a kultur. Je autorem básnické sbírky rhizomy (Šimon Ryšavý, 2016), básně i prózu publikoval rovněž časopisecky.
    Profil
  • Zuzana Kultánová

    (1986) debutovala románem Augustin Zimmermann (Kniha Zlín, 2016; Cena Jiřího Ortena za 2017). V současnosti připravuje k vydání román Zpíváš, jako bys plakala (nakl. Paseka). Pracuje jako pedagožka a knižní redaktorka. Žije v Praze.
    Profil

Souvisí

  • Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2024
  • 02_z_kultanova
    Rozhovor se Zuzanou Kultánovou

    Redaktor má autora přimět, ať to tam fakt vypálí

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2021
  • zastavuju čas, aby se slovo narodilo / za přízniva, / za průměrného počasí, / mírného větru.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 17/2018
  • Zuzana Kultánová

    Hnízda kukaček

    Rudé batole se na znamení souhlasu rozkřičí. Hoko, opakuje a tahá se olepenou buclatou ručičkou za lem trika. Andrea si vybaví otřesné zprávy o uvařených kojencích, které někdo nechal v rozpáleném autě.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 8/2018