Doma vše jako obvykle.  Každý pohyb mých rodičů důvěrně znám. Brali se ve dvaceti. Důsledky toho pociťuji celý život. Ale i oni byli mladí, i oni si to představovali jinak. I oni si pořídili děti plní naděje v nový začátek. Věřili, že jejich životy se konečně zaplní láskou. Zaslechla jsem v duchu matčina slova: Co já vím, co se mi na něm tenkrát tak líbilo. Byl vtipný, pořád se smál, z ničeho si nic nedělal. Tys bývala taky veselé dítě, dodávala matka vždycky trochu nespokojeně. Lidi si tě pletli s klukem. Vážně, vypadala jsi jako kluk. Stříhala jsem ti vlasy, aby zhoustly, měla jsi pár chlupů na hlavě. Měla jsi takový rošťácký pohled, vždycky jsi takhle koukala z pod čepice… Předváděla, jak koukám z pod čepice, a vypadala trochu dojemně. Vždycky byla při těch řečech jakoby překvapená, kam zmizelo to batole, které kdysi znala a které po určitý čas neznalo samo sebe. Nepamatuju si, že bys měla někdy špatnou náladu, pokrčila vždy na závěr svých vzpomínek rameny, jakože to všechno, včetně mé věčně dobré nálady, je už dávno pryč.

Šla na mě zase rýma, dětský pokoj se mi houpal pod nohama, šklebily se na mě zpoza rohů dětské představy a strachy. Bůhvíproč jsem si vzpomněla na sestřinu historku, kterou mi kdysi vyprávěla.
Bylo jí asi pět, když se znenadání vzbudila z jakéhosi znepokojivého snu. Posadila se na postel a spatřila mě v kuchyňských dveřích, odkud šlo vidět do obýváku na televizi. Andreo, oslovila mě, já nic. Posadila se na postel, volala na mě a pak, když vstala, že půjde za mnou, ze zvyku zvedla hlavu k hornímu patru palandy, kde jsem spokojeně spala. Byla jsi tam i tam, šeptala mi pak druhý den rozrušeně. Vážně? Chtěla jsem slyšet tu historku pořád dokola. Bála jsem se, svěřovala se mi s vyvalenýma očima. Mně to připadalo jako nejsenzačnější příběh na světě.

Historka mě vyděsí. Všechno se mi zdá divné – jsem vůbec doma? Možná jsem se už dávno někde zapomněla, napadne mě. Moje jedna polovina tiše spí na dětské posteli a ta druhá se toulá světem ztracená.

Je mi z toho úzko a kolem nikdo, kdo by mě potěšil. Jako zdálky vnímám matčino sekýrování, sestra s kýmsi volá. Tvoje prsty se po mě natahují jako odnikud, křečovitě je sevřu. Napsala jsem Davidovi: Mohli jsme být spolu na Vánoce, kdybys chtěl. Neodepsal. Vynadala jsem mu do debilů. Nemáš žádné svědomí, dodávala jsem vzápětí. Když nereagoval, slíbila jsem mu, že ho prokleju. Když budu chtít, uhranu tě a chcípneš někde jako kotě. Odepsal mi, že bych se měla jít léčit do blázince, kam odjakživa patřím.

Hodiny se nekonečně vlekly. Můj rodný dům se mi zdál ponurý, Vánoce zbytečné, Havlova smrt mě nechávala chladnou. Sestra mi lezla na nervy, stejně jako proleželá válenda, na níž jsem spávala celé dětství. Otráveně jsem přemýšlela, kdy budu moct co nejdřív odjet.  Chvíli jsem myslela na příběh, který jsi mi o sobě vyprávěl, i přesto, že jsi ho jistě opakoval každé několikrát, zdál se mi něčím velmi lidský. Uvažovala jsem, co se doopravdy dělo mezi tebou a matkou a jestli to má nějakou souvislost s tím, že máš očividně rád destruktivní vztahy. Bylo mi to líto. Mýtus milující matky je jen mýtus, říkala jsem si. Ale co já vím o matkách. Každopádně jedno je jisté: matka nemusí být dobrý člověk.

Ve městě jsem si prohlížela muže v tvém věku, byl to samý moravský ochmelka s bambulí místo nosu a chytráckýma očima, a s nevolí jsem si uvědomila, že po čtyřicítce už je všechno v prdeli a ty nemáš nic. Bez ustání mi chodily od tebe mejly. Dával sis na nich záležet. Cítila jsem, že s tím nechci mít nic společného, zároveň jsem si říkala, že by bylo pěkné, kdybych ti mohla ukázat svoje rodné město. Jen tak. Nevím, proč jsem měla tu potřebu. Za sto let se tu nic nezměnilo, to by se ti možná líbilo.

Trochu mi zvedla náladu návštěva dědy. Nekonečně dlouho zdobil stromek, ještě dýl vysával, nakonec hodiny připevňoval vánoční světelné koule, které nešly nikdy rozmotat a pak skládal betlém pod stromek. Byla jsem s ním v tom starosvětském pokoji s tmavým nábytkem, který hrozně zvlhl a sledovala jeho metodické pohyby, nabízel mi cukroví jako dítěti a řekl, ať si pustím televizi. To bylo na Štědrý den, vracela jsem se ztichlou ulicí domů, na nebi už zářila první hvězda. Šla jsem okolo židáku, vypáleného židovského kopcovitého hřbitova, kde jsem jako děti sáňkovali. Byl lemován starobylými městskými hradbami, které jsme zdolávali. Měli jsem tam kuchyňky, úkryty, ale i hladomorny. Doma už bylo všechno připraveno.

Jako každý rok četl před večeří otec příběh o narození Ježíše. Zdál se mi tentokrát nebývale temný. Vykupitelství se mi jevilo jako nevděčná, zbytečná úloha. Prohlížela jsem si setru, která byla duchem jinde a poslouchala jsem otcův monotónní hlas.

Viděla jsem Marii s Josefem, jak se plahočí pod černočernou klenbou, opuštění, s temnou předzvěstí chvátají do Betléma, Maria sevřená úzkostí, těžké břicho ji táhne k zemi, jako by už věděla, jakou bolest jí její syn přinese, modlí se, aby jí nepraskla plodová voda. Možná ale ne, možná se skoro vznáší v jakémsi šíleném duchovním mystickém tripu, v hlavě se jí přehrávají okamžiky s andělem, který ji přišel zvěstovat tu slávu, možná necítí nic jen cestu pod nohama. Možná už nemá v hlavě nic, vznešené prázdno, ale v břiše spasitele. A nakonec, když porodí kdesi na seně dívá se do očí dítěte, z něhož vytéká smolka, dítě křičí, mává ručičkama, chce se přisát. Tohle že je spasitel? Zatímco je ukrytá kdesi chlévě a pokouší se kojit, bolí to, na klenbě visí obrovská hvězda, pastýři k ní pohlížejí s hrůzou, strachy bez sebe, že přišel konec světa, ovce poděšeně bečí a dupou kopýtky. Boží oko na nebi už se blíží, už shlíží, tak už je to tady, je po nás, a pak andělé.  Před sebou mám pastýře s vytřeštěnýma očima, to by byl hezký expresionistický obraz vyvedený v odstínech modré, bílé a černé. A malý Ježíš pláče a pak se bojí, když má jít na smrt.

Jedla jsem rybí polévku, smradlavého kapra a říkala si, že naše životy jsou pořád otravně stejné. Psali jsme si intenzivně a takhle daleko od tebe se mi to nejevilo tak nebezpečné. I přesto jsem dál brečela. Kvůli Davidovi. Kvůli tomu, že jsem všichni ve skutečnosti sirotci.

Mejlů přibývalo. Nebavíme se o tom, co děláš, to je zvláštní. Jsi s rodiči, Richarde? Tak to jsi tragéd. Proklínám se za svou existenci. Nikam nepatřím, nikdo nejsem, říkám si, když vidím počínání mých zbědovaných rodičů, odmítám i tu tvou, jsi jen další komplikace, nic víc. Ne nepřijdu nikam dřív, zapomeň, odepisuju ti. Pak asi stokrát se potěším tvými obratnými větami. Na nový rok ti krotce popřeju, nezasloužíš si takové zacházení. Ani nevím proč, zeptám se tě, jestli bys zvládl souložit deset hodin v kuse. Napíšeš mi drze, že to není problém. Ukážeš mi to hned, jak přijedu. Dáš mi, co proto.

Ukázka z rukopisu Zpíváš, jako bys plakala (vyjde v létě 2022, Paseka). 

Foto (c) Lukáš Houdek: Slavkovský les.