Stojaté vody a malé pivo

Šla tam jen proto, že byl konec léta a ona měla pocit, že stálo za velké houby. Tak proč ten poslední den nepromrhat stejně jako ty předešlé? I když se snažila celé týdny něco dělat, protože kdy jindy než v teplých dnech by měla změnit svůj život a konečně začít něco dělat. Teď si ale malovala, že až přijdou sychravé dny, přinesou s sebou nový elán, který v parných měsících prostě chyběl. Bude se lépe dýchat a člověk konečně začne žít, nalhávala si Hanka. V létě se prostě jen přežívá, žije se v nějaké bublině nafouknuté vzpomínkami na dětství, chodí se k vodě a večer se sedí na zahradě nebo na terase a nechává se vše jen tak plynout. Na podzim se teprve začíná pracovat. A to měla Hanka v plánu. Ve svých pětačtyřiceti začít konečně něco dělat. Takhle si to říkala každé roční období už několik let. Je tomu přesně dvanáct let, kdy od ní odešel manžel. Jejich dceři bylo tenkrát třináct a dneska žije sama v jiném městě a je z ní produkční. Maká v létě v zimě, zatímco její matka pobírá invalidní důchod, protože je chabrus na psychiku. Vždy byla, ale s přibývajícím věkem je to čím dál méně romantické a ona si uvědomuje, že šance na vrácení se do normálního života se snižují.

Na léto měla jasné plány. Začít něco dělat. Ve vesničce, kde bydlela, mnoho možností neměla. Ale byla tu knihovna, restaurace a kadeřnický salon. Účesy jí nikdy nešly a vařit se sice naučila, ale věděla, že by nedokázala být v práci od rána do včera. Táhlo ji to do knihovny, ale jedna knihovnice tam byla, a když byla nemocná, zastoupila ji její neteř. Hanka snila o tom, že by něco vyráběla. Doma a když by zrovna měla sílu. Snažila se plést svetry nebo vyrábět náramky přátelství, ale jeden svetr pletla dva týdny a říkala si, že by ho mohla prodat za osm stovek, ale nakonec ho dala jedné své přítelkyni k Vánocům a náramky jí šly sice více od ruky, ale byly tak obyčejné, že si nebyla jistá, jestli by je někdo koupil za více než dvacku. A hlavně… kde by je prodávala a jak by se o nich kdo dozvěděl? Udělala si i webovou stránku, se kterou jí pomohl jeden známý a zpočátku z toho byla nadšená, ale když se po několika dnech dívala na stránku, která nebyla ani nápaditá, ani profesionální a kde dominovala fotka z jejího obyváku, ve kterém na starém gauči měla vyskládaných deset náramků, chápala, proč to nikoho nezajímá. Tohle léto si říkala, že to přijde, že se v ní zrodí nějaký nápad a ona konečně využije svoji citlivou duši, která ji jinak v běžném životě zrazovala, ale nenapadlo ji nic, a dokonce nebyla schopna ani vyšperkovat malou zahradu, na které chtěla vysázet růže do úhledného kruhu.

A protože už se léto schylovalo ke konci, bylo stejně jedno, jak tento den stráví, a proto se rozhodla, že ho promarní sezením u domácích koláčů na Dni občanů při poslechu dechovky a pozorování všech, tedy mladých, kteří přišli z jákesi recese opít se pivem za lidovou cenu, a starých, kterým je jedno, jestli sedí doma nebo si vyjdou do společnosti, aby se dozvěděli, že jejich sousedy trápí stejné neduhy jako je.

Dívala se na paní Johanovou, která tu žila celý svůj život a Hanka si jí všimla hned první den, co se sem s manželem přestěhovali. Bylo jí tenkrát něco málo přes dvacet, měli malou dceru a domek, do kterého se přestěhovali, byl na rozpadnutí. Paní Johanová šla zrovna kolem, když vystupovali z auta, a Hance připadala jako duch vesnice, který tady velí. To, jak šla sebejistě v tom svém stařeckém kroku, a i dnes, když je jí více než osmdesát, má chůzi pevnou jako nějaká indiánská babička, ke které si chodí všichni pro radu, a které se neodváží nikdo odporovat. Paní Johanová pila kafe a Hanka věděla, že dnes těch kafí vypije ještě nejmíň pět, protože káva pro ni byl nápoj, který si dopřávala s gustem a dávala si ho všude, kam se jen vrtla. S klidnými pohyby míchala lžičkou horké kafe a vůně z něj ji obklopovala pokaždé, když ji Hanka potkala.

Vedle ní seděla její sousedka, vdova, i když na to ještě nemá věk, ale jejímu manželovi ještě nebylo ani čtyřicet, když se vyboural v autě, tohle Hanka věděla, protože ji vdova občas navštěvovala, ale nikdy nebyla tak živelná jako dnes odpoledne, kdy, jak si Hanka všimla, vyprávěla u piva něco velmi niterného, protože se skláněla směrem k jednomu muži, kterého Hanka znala málo, a potkávala ho jen vpodvečer, kdy vycházel ze železnou pravidelností na procházky, i když už byla tma, jinak si jednou za týden sedl na kolo a jel do vedlejší vesnice nakoupit a Hanka se jednou zeptala vdovy, proč nenakupuje u místního obchodníka, ale ona jen pokrčila rameny a řekla, že jsou věci, které se nedají jen tak říct a Hanka pochopila, že není ta, které by mohli svěřit tajemství o místním sváru.

V momentě, kdy si Hanka pomyslela, že mezi vdovou a tím mužem je něco víc než přátelství, si všimla místního mladíka, který vykřikl něco nesrozumitelného a dívky okolo něj se zasmály. Hanka mladíka znala, a i když on za to nemohl, neměla ho ráda, neměla ho ráda, protože když ji opouštěl manžel a ona se šla projít, potkala ho, viděla ho, jak sedí na lavičce, byl ještě malé pískle, a možná právě proto si v něm Hanka ztělesnila to nepřekonatelné a bující mládí, které jí uteklo a kvůli němuž šel manžel o dům dál.

A pak si všimla mladé maminky, která si zrovna připalovala cigaretu, zatímco její dítě sedělo na pískovišti, a pak kolem nich prošel starý muž, opravdu starý, Hanka se sice nikdy nedozvěděla, kolik mu je let, ale říkalo se o něm, že ten něco pamatuje, a jí se vždy mihlo myslí, že musí pamatovat druhou světovou, což bylo možné, protože by mu klidně mohlo být přes devadesát a říkala si, jak kolem nich chodí hotový poklad, a zatímco se dívky smějí tomu, co jim řekl ten mladík, tak vůbec netuší, a pravděpodobně by jim bylo ukradené, že vedle nich je něco hodně vzácného, někdo, kdo by mohl říct „schovával jsem parašutistu“ nebo „byl jsem kolaborant a pak jsem si to fakt vyžral“. Nebo by mohl říct „nic se tu nedělo, jen bylo všeho málo“. Nicméně Hance přišlo vzrušující, že tady sedí někdo, kdo mohl potkat gestapáka, kdo se mohl třást strachy, že ho vezme s sebou na výslech, kdo sedí tady, kde se pije jen pivo a řeší se, proč se místní fara prodala chlápkovi, který si tam jezdí jak na chalupu a neudělalo se z ní místo prospěšné pro všechny.

Hanka si dala pivo, ačkoli nepije. Alkohol neměla osm let, od té doby, co bere antidepresiva. Ale dnes si je nevzala a koupila si malé pivo. Neví, co to s ní udělá. Neví, co s ní udělá to, že je takhle mezi lidmi, neví, co s ní udělá ten čas, kdy tady jen tak sedí a už se vzdává všeho, co by mohla v životě, nebo alespoň letos v létě udělat.

Neví, co s ní udělá to, že bude pozorovat všechny okolo. I ty šťastné, i ty nešťastné. Ale je jí jasné, že oni všichni mají své životy, a nikdo z nich netuší, že se Hanka těší na podzim, protože doufá, že přinese něco nového do jejího života, že nahradí to, že se nestalo nic během léta, ale také nikdo netuší, že ten starý chlapík, který žil za druhé světové, dnes v noci zavře oči a už je neotevře, a že jedna z holek, co se smála vtípku mladíka, ho dnes pozve k sobě do pokoje, a jiná holka bude usínat s úsměvem na tváři, protože bude mít mylný dojem, že na toho mladíka udělala dojem a že i on šel domů s pocitem zamilovanosti, a že ten mladík nakonec za pár měsíců odjede do města, kde se nešťastně ožení, a to dítě na pískovišti dostane přespříští rok tak silný zápal plic, že bude muset do školy nastoupit až další rok, a díky tomu potká svou budoucí ženu na přelomu roku, který bude slavit se svými vysokoškolskými spolužáky, se kterými by se pravděpodobně nesešel, kdyby nebylo zápalu plic v dětství.

A Hanka nemohla tušit, že její život půjde dál, i když by dnes na setkání občanů nešla. I když se mylně domnívala, že ji tohle odpoledne inspirovalo k dalším nápadům, o kterých si bude pár dní myslet, že ji posunou někam dál. A už vůbec netuší, že se svých antidepresiv nikdy nezbaví a už si nikdy nedá malé pivo.

Podzimní láska

Je fakt vedro. Přesně takové jako loni, pomyslela si Veronika, když se dívala na dvojici, která ležela u řeky a opalovala se. Ještě předtím, než se ulice malého městečka promění v našedlé mlhavé stíny, které už nebudou znamenat nic, protože tohle město je tak malé, že s příchodem podzimu se uzavře do sebe a trpělivě vyčká až do dalšího léta, kdy se otevře kemp, jedna ze dvou zajímavých atrakcí, protože skýtá možnost seznámení se s někým jiným než s několika málo chlapci, co tu žijí.

A ta druhá atrakce je řeka. Protože Veronika už odmalička ráda plave. Dvojice chce nachytat bronz. To je Veronice jasné, ale v těchto končinách se jím chlubit nebudou. Budou chodit do barů a kina a po večerech se milovat. O tomhle Veronika sní. O lásce. Jako její kamarádka Julie, která k řece nechodí, ale promenáduje se kolem kempu a předstírá jakýkoli důvod k zastavení se. Většinou jí něco spadne a ona se pro to zvedne, lehce, pomalu, tak, aby si aspoň někdo všiml, proč má na sobě minisukni nebo hluboký výstřih. Někdy jde Veronika s ní, ale ví, že je to bláhovost. Že jí by si málokdo všiml, protože je příliš hubená a nevýrazná. A také si není jistá, co by v takové chvíli, kdyby se jí tedy povedlo někoho učarovat, měla dělat. Má šestnáct let a je panna se vším všudy. Nepolíbená a bez jediné vyhlídky na rande.

Julii se už podařilo z kempu oblbnout tři dospělé chlapy a jednoho kluka. Ale v každém případě to skončilo jen tím jedním a Veronika nikdy nepochopila, jestli jí jde právě o to jedno nebo doufá, že se nějaký ten chlapík do ní zamiluje, sbalí si stan, naloží ji do svého karavanu a ona bude coby teenagerka, hledaná a bez vzdělání, žít v nějakém jedna plus jedna a mít k večeři párky. Protože takhle si Veronika představuje ty chlápky, co se ubytovávají v jejich zapadlém městečku a spí s Julií. Julie také už spala s Martinem, Vaškem a Igorem. To jsou tři krasavci z městečka. Pak už není z čeho vybírat. Je tady ještě Tomáš, se kterým občas Veronika zajde na kopec a dívají se dolů na jejich nudné životy, ale jako randění to Veronika nebere. Tomáš není krasavec, a podle všeho je panic taky se vším všudy. Kromě toho jí nikdy neřekl, že je hezká, ale řekl jí „vyzáblino, půjč mi pade“.

S Tomášem mají společné jen to, že nikoho nemají. Plavání Tomáše nebere, a tak je tady Veronika sama. Ten kluk z té dvojice ohrnul své partnerce plavky, aby si líp opálila zadek, a rozepnul jí podprsenku. Oba leželi na zádech a jen se dívali na řeku a chytali bronz a Veronika jen čekala, kdy nastoupí do auta zaparkovaného kousek od řeky a odjedou do lepšího světa, než je tenhle. Jenže holka se náhle zvedla, zapnula si plavky a řekla „tohle je ráj“. Veronika si na chvíli představila, že by se do té holky převtělila, odjela by s tím klukem a ta holka by si žila v tomhle ráji.

A Veronika by vyčkávala podzim, jaký ještě nezažila, trávila by večery v opravdovém městě, kde je hluk z ulic slyšet ještě dlouho do noci a při otevřeném okně by oni dva seděli v kuchyni a popíjeli by víno. A ona by mu vyprávěla o Julii a o tom, jak chodí kolem kempu a žalostně si přeje lásku. Venku by začalo padat listí a v nedalekém baru by začínal hrát DJ a Veronika by si oblékla džínovou bundu a se svým přítelem by vyšli ven, do toho živého podzimu, který se nestává stínem léta, ale žije si vlastním životem a chodili by z baru do baru a do kina a na večeře.

Ta holka popošla k řece a namočila si do ní nohu. „Nevykoupeme se?“ podívala se na něj a on se jen líně přetočil na záda a řekl, že možná později. Holka vlezla do řeky a plavala na druhou stranu. On tam ležel na zádech se zavřenýma očima a Veronika k němu šla blíž a mlčky se na něj dívala a říkala si, že ten podzim s ním by byl fajn. Jenže najednou přišel mohutný mrak jako předzvěst nejen deště, ale i přicházejícího podzimu. Veronika se vrátila na svůj ručník. Holka doplavala zpět, vylezla z vody a oblékla se. On seděl na dece a plácl ji po zadku. „Končí idyla, jedem,“ složil deku a vzal ji do podpaždí. „Nebudeš se převlíkat?“ Zakroutila hlavou. „Převleču se na benzince, mám hlad a potřebuji na záchod.“ Pak oba sedli do auta a odjeli. Veronika si ještě představila, jak tam ta holka sedí v mokrých plavkách a jak někde staví u benzinky, kde si dávají bagetu, zatímco sem se vplížil podzim a vše utichlo.