Milé čtenářstvo Tvaru,

léto se svými plachetnicemi, plážovými slunečníky, ledovými koktejly a tornády pomalu, ale jistě mizí v útrobách času a nastupuje podzim – doba, v níž se opět naplno roztáčí kola samsáry (pokud je ovšem tak jako vloni nepřibrzdí už třetí covidová vlna) a v níž opět po letním rozvolnění vše začíná získávat míru a řád. Změnu ročních dob vždy nejprve vycítím z ranního vzduchu, občas už několik dní před kalendářním nástupem. Ta první podzimní nadechnutí ve mně vždycky vyvolají vzpomínky na dětství a rané mládí. Vzduch je jiskřivější a chladivější, ale současně má v sobě cosi opojného, co s přibývajícím tlením zesiluje a občas mě to svede na nějakou toulku za školu. Nevím, jestli jsem dílo básníka a spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic v době dospívání objevil skutečně na podzim, ale dekadentní poezie si v podzimních kantilénách a sonátách libovala spatřujíc ve všem tom tlení a odcházení cosi slastného. Každopádně coby teenager jsem Karáska miloval, zvlášť jeho Vzpomínky a některé básně. Fascinovala mě i Moderní revue, která ve své době skutečně přinášela literaturu nejmodernější, jak o tom svědčí i číslo věnované osobnosti Oscara Wilda, které Karásek s Procházkou připravili měsíc po jeho uvěznění pro homosexualitu. Karásek sám je pak jedním z mála českých autorů, kteří se k menšinové sexuální orientaci ve svém díle přiznávali otevřeně. Zatímco u Březiny jen tušíme erotické dálavy a v Zeyerově díle se setkáváme s jemnými náznaky, Karásek měl odvahu v svých básních i prózách o jiné – tehdy ještě zakázané a trestané – lásce zpívat, a už za to mu patří můj velký dík (byť nad některými jeho románovými evokacemi homoerotického cítění jsem se občas musel pousmívat, ale to je jen dobová skvrnka na jeho díle).

A tak jsme coby poctu tomuto muži u příležitosti opětovného vydání jeho románu Gotická duše, který naleznete recenzovaný v rubrice Dvakrát, připravili skrovné tematické číslo. Navíc je to letos 150 let od jeho narození a 70 let od jeho úmrtí. Formou eseje se Karáskovi věnuje Aleš Kauer, který básníka zapojuje i do žel stále ještě probíhajících zápasů o důstojnost queer lidí. V rubrice Dokument pak najdete několik vizuálně kouzelných ukázek z korespondence mezi Karáskem a polským malířem Wlastimilem Hofmanem.

Z dalšího obsahu bych rád upozornil na rozhovor právě s Alešem Kauerem, básníkem, hudebníkem, nakladatelem a organizátorem literárního života, který je v širším smyslu slova důstojným Karáskovým dědicem. Také si nezapomeňte přečíst první bilanci Tvárnice, kterou připravil náš Kritik roku Boris Hokr. Už z ní je patrné, že příští Dílo roku bude zřejmě žánrově hodně odlišné od těch z předchozích ročníků. A proč ne?! Dále bych rád přivítal novou jazykozpytnou rubriku Zen tem, kde každý měsíc pro vás naši mistři Michal Škrabal a Václav Kahuda evokují z jiného úhlu nějaký ten jazykový kóan (anebo vás aspoň přetáhnou holí, až z vás začnou létat jiskry slov). Konečně bych rád upozornil na pozoruhodnou elegickou báseň Vikiho Shocka věnovanou památce Pavla Řezníčka.

Přeji vám živé čtení!