Snovostí se to v těchto básních jen hemží, je to snovost nezneklidňující, spíš okouzlující, potěšující a ponoukající k dalšímu snění. Je to takové jemné čaro!

Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.

Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.

Nejistota, s  níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k  druhému.

Eliotovo promýšlení tradice v literárním i společenském kontextu je impozantní, i když dílčí momenty nás mohou zarážet, včetně náznaku antisemitismu (ten se vyskytuje i v jeho poezii, Eliot ovšem nikdy nedospěl k fašismu jako jeho přítel Pound).