Dosud poslední, šestá sbírka Martina Stöhra je živoucím paradoxem. Už jen ten název a grafická úprava! Obojí tak minimalistické, prozaické, úsporné. A uvnitř? Pravda, v knize není mnoho básní a ani to v drtivé většině případů nejsou básně dlouhé. A přece je to kniha neuvěřitelně barvitá, plodivě snivá, vytříbeně lyrická. Neskutečně hravá a poetická! A pak je tu vlastní paradox psaní – melancholie života a živé melancholie ve slovech a za slovy, čouhající každé básni z kapes. A jak slastně!

Zdá se, že básník Stöhr odhodil všechny zábrany a napsal tyhle verše přímo do brněnského větru, jako by mu sedly samy na slinu. Možná je jen vyplivnul na lžičku a pak zjistil, že ten flusanec je širý a slaný jako moře. Tak nekonečný. Stöhrova poslední sbírka ve mně i po několikerém čtení zvoní vesmírem. A přitom je tak intimní, tak civilní, tak ledabylá. Jen tak nahozená a současně plná tajemství, ovšem bez patosu. Tyhle básně nepotřebují moc komentářů, člověk má chuť poslat ke všem rohatým všechnu chytristiku, veškeré plané přemítání. Studiem anatomie nepřimějeme slepice, aby nesla vejce, jak seznal Eliot. A tady se snáší ve velkém, vejce skleněná, vejce orfická, vejce kropenatá. Takže psát o téhle sbírce je vlastně trochu nemožné a možná trochu zbytečné, a činím-li tak přesto, tak jen abych z plna hrdla vyjádřil, jak moc jsem si tuhle lyriku užil, jak si ji užívám, jak mě baví, těší, obšťastňuje. Takhle se dnes mají psát básně! Už dost vynálezů! Jen vydechnout na malou chvíli život. Psát jen tak!

Stöhr se nás potutelně ptá ústy Jiřího Valy:

nezapomněli jste si koupit
lístky do divadla radost?

Tahle poezie si totiž tyhle lístky předplatila. Je to radostné psaní, i když se tu hodně bilancuje, vzpomínkami poletuje a někdy přímo smutkem pluje, stejně je to tak přítomné a načechrané psaní, tak lehounké a přitom závažné, jen jak je třeba, jako závaží vezdejšího světa. Považte, jak hypnoticky Stöhr dumá třeba nad svým někdejším bytím katolického básníka v básni „Boží les“:

Když ztichlým domem protéká stesk podvečera
Vzpomenu si, že jsem býval katolický básník
Zjistím, že mi anděl zkázy vrátil popelníček
přerovnal knihovnu a pečlivě vyplel sazeničky
U dveří zazvoní pošťák se stříbrnou brašnou…

Čirá poezie! Anebo báseň z jiného melancholického krmítka, kterou musím ocitovat celou, protože je čisťounká jak dětská slza:

Zapálil jsem si cigaretu
v nádherném poledni
v slunečním předjaří
v krmítku městské zahrady
se popelil ptáček
vzlétl a zmizel
viděl jsem to v oblaku
obětního kouře
ten prostý obraz
nikdy jsem nenapsal
tak krásnou báseň
nežil jsem co bylo
ale co by mohlo být
jenom bílé plátno
táhlý teskný tón.

A je to!

A jak snová je tahle užitá lyrika. Vždyť v posledním verši poslední básně přímo stojí: „Vzkřísí mne smích ze snu“. Snovostí se to v těchto básních jen hemží, je to snovost nezneklidňující, spíš okouzlující, potěšující a ponoukající k dalšímu snění. Je to takové jemné čaro! Považte:

Když tatínek nemůže spát
sedí mu na prsou veliký
černý a zlatý motýl,

nebo

Dva muži za sklem
pomalu nesli rafie
od měsíčních hodin,

a ještě třeba

na konci farské zahrady
pálí její pralinkové šaty
komorník tam tiše stojí
na podnose babylonskou věž,

a ještě

Konečně sněží Syn mi říká svůj sen

Jsem v něm had Peče mně v troubě

Nejsem živý Mrtvý ne Tak uprostřed.

Spíš než surrealismus je to trochu dada a ještě spíš poetismus, takový soudobý, zcela nekonceptuální poetismus. Ale to jsou jen přihrádky, klece. A z těchto básní králíci utekli, protože rádi mluví!

Sbírka je to přátelská. Řada básní je někomu připsána, k někomu hovoří, o někom rozpráví. V těchto básních se vlastně dost klábosí, hojně se citují útržky vět z dávných konverzací, historek a všemožných i nemožných situací, ale všechno to ožívá, protože to klábosení je ve skrytu virtuózní klaviatura odposlouchaná uchem ve tvaru obří lastury. Jaký rytmus má třeba báseň „Omluv mne, že nepřijdu: k rukám Petra H.“, jak ta odsýpá, jak houká, jak funí, jak se čepýří a naparuje! Tuhle omluvu bych na místě P. H. přijal.

Co závěrem říct, co napsat, aby se nelhalo? Před pár dny na mě na Facebooku vykoukly moje vlastní verše. A jakkoli to může vypadat, že je to výron nejsprostšího narcismu, potěšilo mě, že si Tereza Semotamová přišpendlila na nástěnku právě tahle slova:

tahle chytrá doba, kdy nikdo nic neví,
nějak zoufale potřebuje,
abychom se odvážili něhy a poezie.

V téhle chytré době možná básníkům nezbývá než psát poezii tak, jak jim zobák narost. Přímo! Otevřeně! Jen tak! A pak se občas může přihodit zázrak. Třeba čistokrevný zázrak Užité lyriky! Snad se bývalí i současní katoličtí básníci neurazí, ale tenhle Stöhrův zázrak bych nevyměnil za všechny plačící voskové Madony světa! (Leda že by o nich Martin Stöhr něco napsal.)