Když chtěl Czesław Miłosz v jedné své básni vyjevit protiklad mezi svým pojetím poezie coby vášnivé honby za skutečností a poezií založenou na klasicistním principu, užil obrazu řemeslníka v japonském císařství, který skládá verše o luně v úplňku a rozkvetlé višni. Polský velikán pochopitelně znal kvality opravdového japonského básnictví, o čemž svědčí i skutečnost, že se v jedné z jeho knih objevují i básně ve formě haiku, ale obraz tradiční japonské poezie mu posloužil coby odstrašující příklad formalizované poezie, zkamenělé ve svých pravidlech a dokonale odcizené od reality.

Svět tradiční japonské lyriky (ve formě pětiverší waka, neboli „japonských básní“) se nám skutečně může jevit jako estetizace dobových dvorských kratochvílí, vždyť většina starých japonských básníků a básnířek k císařskému dvoru náležela. Poezie měla od nejranějších dob své císařské sbírky, své soutěže, dokonce i úřady. A opravdu poezie v dávném Japonsku sehrávala roli komunikačního prostředku a byla jedním z hlavních projevů vzdělanosti a vybrané kultury. Nejenže patřila k základním dovednostem, jež museli ovládat ti, kdo aspirovali na pozice ve státních úřadech, ale současně byla prostředkem každodenního společenského styku. Básněním se vyjadřovaly nejen touhy osobní a milostné, ale básně sloužily i jako výraz bažení po vyšších společenských postech, jejich prostřednictvím se blahopřálo či kondolovalo, zkrátka poezie byla v tomto kontextu dokonale užitým uměním. A přece, když čteme překlady toho nejlepšího, co se z klasické japonské lyriky dochovalo, není to úplná pravda.

V nakladatelství DharmaGaia vyšla letos unikátní antologie sta klasických básní, jež se ocitly v císařských sbírkách a které sestavil jeden z členů legendárního úřednického a současně básnického rodu Fudžiwarů, rodu, který dominoval japonské politice i poezii po několik staletí – Fudžiwara no Teika (1164–1241). Jak se dozvídáme v mimořádně obsáhlé a obsahově nesmírně poučné studii překladatelky Heleny Honcoopové, první kvalifikaci ortodoxní linie japonského básnictví vynalezl jiný příslušník tohoto rodu, Fudžiwara no Kintó, který na přelomu 10. a 11. století stanovil estetická kritéria vzývající jednotu mezi obsahem a formou. Fudžiwarovská reforma básnictví z něj mj. natrvalo vyloučila rýmy nebo užití homonym a synonym. Tuto hlavní linii nezměnili ani pozdější inovátoři japonské lyriky jako Sone no Jošitada nebo Minamoto no Šunrai. Klasická lyrika měla být už trvale minimalistická, melancholická a subjektivní.

Onen pozdější Fudžiwara byl nejen významným básníkem své doby, ale především nedostižnou kritickou autoritou v oblasti poezie a sestavil výbor sta básní, kterým se v japonské poezii dostalo kanonického postavení. Obliba jeho sbírky byla tak veliká, že se kaligrafické listy s básněmi staly běžnou součástí věna a později vznikla dodnes v Japonsku populární desková hra, která obsahuje na kartičkách vždy druhý verš z básní této sbírky.

Teikův výběr měl pochopitelně i politickou dimenzi a vytvořil hierarchii příznivou pro svůj staroslavný rod. Mezi představiteli poezie v průběhu šesti století najdeme císaře, vysoké státní úředníky, buddhistické duchovní autority i představitele významných rodů a dále skupinu jeho oblíbených básnířek. Císařské básně ji symbolicky otevírají i uzavírají.

Tematicky zahrnuje sbírka předně básně z okruhu přírodní lyriky, jež japonskému básnictví tradičně dominují. Od básníků se vyžadovala důvěrná znalost přírodních jevů, nicméně některé prvky se natolik ustálily, že se v mnoha básních opakují – například jaro začíná tajícím sněhem a vrcholí rozkvetlou sakurou. A přece básníci i pod tímto jhem přísného symbolického řádu byli schopni vytvářet magicky působivé verše. Jako příklad bych uvedl pro mě jednu z nejkrásnějších básní sbírky:

Sami bozi
v bájném věku neviděli
to, co já –
jak tu řeka Tatta proudí
rudým listím oděná.
Ariwara no Narihira, 825–880

Hned za přírodní lyrikou nalezneme verše milostné. I láska má ovšem svá básnická pravidla, převládá ta zhrzená nebo také utajovaná. Navíc se láska v japonském básnictví zrcadlí v koloběhu ročních dob, takže se přírodní a milostné motivy přirozeně proplétají jako těla na lůžku. Ale i v těchto přísných kulisách dokážou některé autorky a někteří autoři vytvořit nesmírně realistický a současně vášnivý obraz lásky. Jako příklad uvedu báseň, která mě nadchla a jejíž vnitřní dikce zní až překvapivě moderně. Podle komentátorů jde o báseň vyjadřující pocity ženy po prvním milostném setkání a jedna moderní básnířka ve 20. století podle básně nazvala svoji sbírku Rozcuchané vlasy:

Budeš mě ještě chtít?
Vůbec se v tobě nevyznám.
Dnes ráno mám
černé vlasy rozcuchané
jak myšlenky ve své hlavě.
Dvorní dáma Horikawa, činná kolem poloviny 12. století

Konečně třetí podobu lyriky, kterou nalezneme v Teikově výběru, lze označit jako reflexivní anebo meditativní, neboť jejími tématy jsou například loučení, stáří, nemoc, smrt a pochopitelně také svět v zrcadle buddhistické či šintoistické tradice. Následující báseň vysoce postaveného buddhistického duchovního mě prodchla prožitkem soucitu i smutku, jež k učení dharmy neodmyslitelně patří:

Rukávy kutny
duchovní černí zbarvené
do šíře rozevírám,
abych v nich schoval smutný svět,
na nějž se z výše hory dívám.
Arcibiskup Džien, 1155–1225

Českého čtenáře, který má alespoň základní religionistické vzdělání, musí zarazit, že hodnost buddhistického duchovního překládá Hana Honcoopová slovem arcibiskup. A právem. Je to vlastně jediná vada na kráse této úchvatné knihy, která je vpravdě unikátním překladatelským i nakladatelským počinem. Převádění křesťanských pojmů (arcibiskup, abatyše) do buddhistického kontextu je ovšem krajně nevhodné, i když pojem opat se pro vrcholné představitele klášterů vžil i v odborné literatuře. Pomine-li tento drobný nedostatek, je tato kniha událostí. Velmi zasvěceně nás uvádí do básnictví, jehož kulturní a duchovní kontext je nám zcela vzdálený, ale jehož půvaby nás mohou i v překladu unést, jako vítr unáší javorový list na rozbouřenou řeku. Vedle úvodních zasvěcených studií, které vykládají nejen dějiny tohoto básnictví, ale právě tak i základy japonských poetických principů, najdeme u každé ze sta básní její výklad, historický kontext, originální znění a medailonek autora. Každá je navíc doplněna nádhernou tradiční ilustrací vztahující se k autorům či básním. Pro nás, kdo milujeme japonskou estetiku, je tato kniha výtvarný skvost, nehledě na její vzácný básnický obsah.

V naší přeindividualizované éře, která se někdy až nápadně začíná podobat slavné scéně ze Života Brianova, kde dav křičí „všichni jsme individuality“, působí japonská lyrika svojí kompaktností a jemnou odstíněností jako zjevení. Číst ji dnes znamená vydat se na osvěžující cestu do jiných časů, kdy příroda a kultura byly ještě jedním. A jakkoli její elegantní jednoduchost nelze napodobit (většina západních pokusů o haiku silně pokulhává – čest výjimkám, jako byl božský Jack Kerouac), některé její principy ve svém díle plodně uplatnili i básníci tak moderní jako Ezra Pound či Ernesto Cardenal.