Thomas Stearns EliotKřesťan – kritik – básník

Staronové setkání s velikánem

Reflektuje Adam Borzič

Eliotovo promýšlení tradice v literárním i společenském kontextu je impozantní, i když dílčí momenty nás mohou zarážet, včetně náznaku antisemitismu (ten se vyskytuje i v jeho poezii, Eliot ovšem nikdy nedospěl k fašismu jako jeho přítel Pound).

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 13/2020

Básnické i kritické dílo T. S. Eliota patří k mému mládí. Mé básnické dospívání bylo ve znamení tohoto melancholického milovníka tradice, jehož Pustina se právem stala revolucí v dějinách poezie. Vedle oné velké skladby, na jejíž definitivní verzi se podílel Ezra Pound, mě v oněch dávných devadesátkách mocně zasáhly Eliotovy eseje O básnictví a básnících, jež vyšly v roce 1991 v překladu Martina Hilského. Zapůsobily na mě tak silně, že dodnes umím nazpaměť některé verše, jež Eliot v knize citoval (např. Yeatsovy, Shakespearovy, Byronovy, Kingovy). Především jsem se ale díky těmto esejům na­učil básnicky myslet. Esej „Tradice a individuální talent“ mě naučil pojímat dějiny literatury jako kontinuální proud, jehož znalost je pro autora nezbytná. Zvláště jsem oceňoval jeho důraz na vytváření vlastního kánonu, čtení tradice, ovšem nikoli svévolné. Blízký mi byl i Eliotův důraz na dílo, a ne na osobu autora, stejně jako jeho představa, že poezie osobnost a emoce nevyjadřuje, nýbrž přesahuje a tím se stává univerzální řečí (slavný „objektivní korelát“). I společenské funkci poezie jsem pod mistrovým vedením rozuměl výhradně jako péči o jazyk, byť dnes ji pojímám šíře.

A co všechno mě tyto eseje naučily o jednotlivých autorech? Do smrti budu díky Eliotovi pochybovat o celistvosti Hamleta, zato ovšem budu vždy obdivovat hudební kompozici některých míst v Romeovi a Julii. Rozervaného Byrona si budu asi už navždy cenit jako mistra břitké satiry. A samozřejmě bude v mé básnické výbavě figurovat metafyzické básnictví 17. století, zvláště pro onu jednotu intelektuál­ního a emočního, onu jedinečnou „celistvou sensibilitu“, které se Eliot tolik kořil a na niž navazoval. A pochopitelně mě Eliot naučil vnímat krásu a smysl klasických děl minulosti, především milovat největšího evropského básníka – Danta, který pro něj představoval kýžený vzor básnické dokonalosti, i díky svému smyslu pro celek společnosti a díky souladu s univerzální stavbou katolického křesťanství. (Je ovšem příznačné, že Eliot v Dantovi zcela přehlížel heretické motivy.)

Tyto eseje o jednotlivých autorech i tématech, jež zahrnoval už Hilského výbor, nalezne současný čtenář i v novém souboru Eliotovy kritické tvorby, nazvaném Křesťan – kritik – básník, a návdavkem se mu dostane ještě celé řady dalších esejistických a kritických textů, které dosud v českém překladu neměl k dispozici. Vedle původního překladatele Eliotova esejistického díla Martina Hilského výbor uspořádali a texty přeložili Petr Onufer a Martin Pokorný (ten knihu opatřil zasvěceným doslovem). Už tato skutečnost činí z robustního svazku kandidáta na Literu za nakladatelský počin (a možná i překladatelský). Navíc je třeba si uvědomit, že jakkoli Eliotovo působení na angloamerickou kritiku je už desítky let za zenitem, ve své době bylo jeho kritické dílo pro tuto literaturu stěžejní.

Velmi oceňuji, že se v knize dostalo prostoru i Eliotově nábožensky orientované esejistice. Eliot náležel ke katolickému křídlu anglikánské církve (to se v oné době vyznačovalo důrazem na krásu a obřadnost liturgie, tradiční věrouku, ale rovněž specifickým, leč výrazně sociálním myšlením) a počínaje skladbou „Popeleční středa“ se náboženské a mystické motivy objevují i v jeho poezii (ve velmi jemné, koncentrované formě i ve slavných Čtyřech kvartetech). Nicméně Eliotovi bylo jakékoliv devocionální básnění proti srsti, jelikož častěji vyjadřuje to, v co „básník chce věřit, a nikoli věří“. Eliot sice usiloval o jednotu křesťanství, kultury a společnosti, nikoli však povrchně a přímočaře.

Jak dokládá esej „Křesťanská idea společnosti“, Eliotův konzervativismus či tradicionalismus nelze rozhodně chápat v intencích dnešních „obránců křesťanského světa“, kteří tradici zneužívají. Je mnohem pronikavější a hlubší:

Je však třeba mít na paměti, že sebelíp uspořádaná křesťanská společnost bude omezena nutností harmonizovat pozemský a duchovní život: pozemské a duchovní nebude nikdy ztotožněno. Vždy bude existovat podvojná loajalita vůči státu a církvi, vůči krajanům a spolukřesťanům v celém světě

Když komentuje anglickou společnost tváří v tvář fašismu a komunismu, zaznívají u něj otázky příznačné pro to nejlepší z konzervativního myšlení:

Byla si naše společnost, jež nikdy nezapochybovala o své nadřazenosti a čestnosti, tolik jista svými nereflektovanými předpoklady, stála na něčem trvalejším, než je asambláž bank, pojišťoven, a měla nějaké zásadnější přesvědčení, než je přesvědčení o složeném úročení a správě dividend?

Eliotovo promýšlení tradice v literárním i společenském kontextu je impozantní, i když dílčí momenty nás mohou zarážet, včetně náznaku antisemitismu (ten se vyskytuje i v jeho poezii, Eliot ovšem nikdy nedospěl k fašismu jako jeho přítel Pound). Za skutečně objevný pokládám z této družiny textů esej o anglikánském biskupovi Lancelotu Andrewsovi, jehož prózu a kazatelské umění Eliot hodnotí mnohem výše než náboženské texty největšího anglického metafyzického básníka Johna Donna.

Vrátíme-li se k literatuře, s radostí vítám zařazení textů o Ezrovi Poundovi, Jamesu Joyceovi a Virginii Woolfové, které mi v prvním Hilského výboru chyběly. Vzhledem k tomu, že tito autoři spolu s Eliotem tvoří páteř angloamerického modernismu, je zajímavé číst hodnocení jejich tvorby z pera jejich velkého kolegy a souputníka. Takto například postihne Poundovo zacházení s básnickou tradicí v prvním textu knihy „Poznámky k básním Ezry Pounda“:

Podstatné není to, že vynaložením důvtipu a námahy pronikl do ducha provensálštiny, čínštiny nebo anglosaštiny, nýbrž že vytvořil – zčásti překladem, zčásti nově – mistrovské kusy založené na postřehnutí vztahu těchto epoch a jazyků k přítomnosti, na pochopení, proč ony mají, co my chceme; a toto povědomí vztahu v sobě obnáší systematickou synopsi celého běhu evropské poezie počínaje Homérem.

Druhý poundovský esej ve výboru byl napsán roku 1946, po bezmála třiceti letech. Jeho styl je kapku osobnější, současně se více soustředí na Poundovo kritické dílo. Pound je zde pro Eliota příkladem „oddanosti básnickému umění“, jakou v této době připisuje dále pouze Valérymu a Yeatsovi. I to je zajímavý komentář k poezii dvacátého století; jiná perspektiva, než na jakou jsme u nás zvyklí.

Překvapivý, nečekaně sociologizující pohled volí Eliot, když mluví o Woolfové. Její osobnost i dílo totiž vykládá na pozadí vztahu k londýnské literární elitě, aniž by samozřejmě popíral jejího tvůrčího génia. V textu „Odys­seus, řád a mýtus“ Eliot pro změnu rozehrává strunku antropologickou, či spíše religionistickou, ostatně s Joycem ho pojí cit pro mýtus. Joyceovo literární objevitelství je dle Eliota srovnatelné s velkým vědeckým objevem, jeho práce s časem, spojování mytického a archaického s přítomností, to vše má obdobu i v Eliotově Pustině. Myslím, že Eliot si při vší své skromnosti uvědomoval, že on sám v poezii učinil obdobný převrat jako Joyce v románu.

Probírám se tímto svazkem a pociťuji slastnou ambivalenci. Na jedné straně se raduji, že se s tím starým přítelem v saku opět setkávám a poznávám ty stránky jeho díla, které jsem dosud neznal anebo znal jen povrchně. Současně cítím, že ona léta, kdy jsem s Eliotem toužil pít koňak, jsou nenávratně pryč. Přes všechnu fascinaci je mi po takřka dvaceti letech od mého tradicionalistického třeštění Eliotův konzervativismus spíše protivný. Ani jeho klasicistní náhled na tradici (byť s přibývajícím věkem u něj tento důraz slábl) nesdílím v celém rozsahu, jakkoli se spolu s ním stále domnívám, že básníci a spisovatelé by měli číst své předchůdce a hledat v minulosti to cenné – pro radost i poučení. Navíc přirozeně na některých místech tohoto opusu vysvítá, že Eliot náleží v určitých aspektech svého myšlení výhradně své době, pro jejíž duchovní zákruty už nemusíme mít smysl.

A přece, přes všechny tyto výhrady, je dobré se s tímto velikánem setkat. V naší digitální epoše, kdy je naše pozornost nepřetržitě rozrušována a svádí nás k mělkým závěrům i povrchním emocím, nás toto hluboké a přesné myšlení může inspirovat. A jakkoli si nemusíme a vlastně ani nemůžeme klást stejné otázky jako Eliot, můžeme u něj obdivovat schopnost hledat pravdu kriticky, poctivě a odvážně, nadto s jiskřivou elegancí velkého slovesného umělce, jehož esejistika představuje racionálnější pól jeho gigantického díla. A nejen obdivovat – můžeme se to od něj dokonce i učit.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Michalem Tallem

    Vesmír vnímam predovšetkým ako hlas

    Ptá se Adam Borzič

    Po všetkých apokalyptických a pesimistických vyjadreniach v tomto rozhovore to bude znieť možno prekvapivo, ale: som optimista. O apokalypse píšem odjakživa: obe moje doteraz vydané knihy končia básnickým obrazom apokalypsy, tretia sa po apokalypse odohráva dokonca celá. Napriek tomu som skôr apokalyptický romantik.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2020
  • Developed using darktable 3.0.0
    Rozhovor s Emmou Kauscem

    Jsem ráda vážná…

    Ptá se Adam Borzič

    Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že pro mnoho queer intelektuálů někdy Susan Sontagová představovala takový orientační bod, je pro velké množství lidí prvním odrazovým můstkem.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2020
  • Psychologie
    Adam Borzič

    Psýché na knižním trhu

    Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

    Drobná publicistika – Psýché na knižním trhu
    Z čísla 2/2020