Jung
Psychologie
Adam Borzič

Psýché na knižním trhu

Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Drobná publicistika – Psýché na knižním trhu
Z čísla 2/2020

V naší nové rubrice k nám jednou za dva měsíce sestoupí Psýché oděná ve svých četných převlecích a odlescích. Její zrcadlení budeme sledovat na poli psychologie, psychoterapie, integrálních věd nebo současné spirituality. Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Nadace díla C. G. Junga (ed.): Umění C. G. Junga

Portál, Praha 2019

Z angličtiny přeložil Pavel Kolmačka

Otevírám tuto nádherně uchystanou a mimořádně dobře přeloženou knihu plnou obrazů, ale než mě pohltí její barvy, uvědomuji si, jak moc mě neklidné a hluboké dílo C. G. Junga provází po celý život. Inspirativní a současně místy iritující, většinou mě Jungovo myšlení fascinuje a místy vysloveně popouzí. Nepatřím mezi jeho oddané zasvěcené, ale souzním s ním kdesi v základní tónině, neboť cítím, že bytostně miloval duši a její svět. Vždy se ho ale ujímám, když je kritizován z levicových pozic (mně jinak spíše politicky blízkých). I jakýsi pud spravedlnosti mi velí obdivovat to nejlepší z tradicionalistického myšlení. Jung navíc obrátil pozornost západního člověka k zasutým duchovním obsahům, které osvícenství vytěsnilo. Právem v nich nalezl poklady. Konečně je mi blízký, protože jsem se kdysi přátelil s ženou, kterou jsem podezíral, že je jeho vtělením. (Její duše byla krásná a strašná.)

Publikace, kterou sestavili a napsali odborníci z Nadace díla C. G. Junga, nás uvádí do složitého labyrintu Jungova vztahu k umění, ať již se projevuje v jeho nejednoznačném hodnocení moderního umění, nebo v jeho vlastní výtvarné tvorbě, která je poměrně rozsáhlá a očividně pozoruhodná. Že Junga psychiatra-myslitele-mystika doplňuje i Jung umělec, kterého tato kniha kompaktně představuje, není nakonec – s ohledem na povahu jeho myšlení – ničím podivným. V zorném poli jeho myslitelského a badatelského zájmu se přece rozkládá původní obrazná říše – svět archetypů. Jung je v tomto smyslu následovníkem apollónských Řeků; rád vidí, nazírá, pozoruje. Současně v jeho tvůrčím naturelu přebývalo cosi dionýského a orfického, i proto se často dovolává Nietzscheho a Goetha jako svých svědků. Jakýsi tvůrčí neklid samotné duše.

Jungův zájem o svět umění je pochopitelně podřízen jeho myšlení, a tak umění nesleduje primárně v jeho estetické funkci, nýbrž se zajímá, jak „osvětluje“ kolektivní archetypy i vývoj individuální psýché. Své názory na umění shrnul studentovi filosofie Andreasu Hornovi v dopise z roku 1958:

Umění je bezpochyby velice komplexním vyjádřením lidské duše. Je především – tak jako u zvířat – výsledkem odpovídajících instinktů, jež – jako všechny instinkty – závisejí na vnějších a vnitřních podmínkách. U lidí se tento vyjadřuje ve formě archetypu. To je jeho vnitřní podmínka. Jeho vnější podmínka existuje ve vztahu umělce k jeho prostředí a v materiálech, jež má k dispozici jako prostředky vyjádření. Zda lze historický vývoj umění uspokojivě formulovat s ohledem na další manifestace individuálního vývoje, je otázka, na kterou mohou dát odpověď pouze samotné dějiny umění. To, zda je umění výrazem archetypů konstelovaných v konkrétních momentech běhu dějin, je otázka pro srovnávací psychologii.
(s. 22–23)

Je zřejmé, že Jungova víra v archetypální vesmír mu poněkud komplikovala vztah k modernímu umění, v němž mohl spatřovat a také spatřoval zhroucení nejen starých forem vědomí, ale i veškeré stability psychických obsahů. Toto atonální, abstraktní a antihierarchické umění ho spíše rozčilovalo a nalézal jeho korelát v psychických nemocech, především schizofrenii. Současně se jím ovšem vášnivě zabýval. (Je zajímavé, že Freud měl k modernímu umění spíše vlažný postoj.) O Picassovi a Joyceovi cosi objevného a místy i nesměle obdivného napsal (což vyplývá i z Joyceovy poznámky, že Jung „porozuměl“). Průsečíkem mezi Jungem a moderním uměním je svět tzv. primitivního umění, které si od počátku dvacátého století začalo získávat pozornost západního publika. Pokud ho díla Picassa a Duchampa znejišťovala, pak Dalího nadšeně pochválil jako umělce, který cosi „věděl o skrytém vývoji našeho vědomí za posledních tisíc let“.

Vedle tohoto vztahu k umění a zvláště k jeho moderní variantě se kniha věnuje především jeho vlastní tvorbě. Že je Jung nevšední umělec, to dokázala už jeho bohatě ilustrovaná slavná Červená kniha, která byla dokonce před několika lety vystavena na benátském Bienále. Jeho další dílo zahrnuje kresby, knižní ilustrace, akvarely, pastely, malby, náčrtky mandal a konečně i sochy ze dřeva a kamene. Kromě tužky, pera a akvarelu upřednostňoval Jung pomalé techniky, v nichž dílo pozvolna nabývá tvaru, například kvaš na papíře nebo pergamenu a později hlavně sochy a reliéfy. I to souvisí s meditativní povahou tohoto umění, které se stává nejen jakýmsi vizuálním komentářem k umělcovu duševnímu a duchovnímu vývoji, ale i jinou formou zakoušení numinózního vnitřního světa vtělovaného adekvátním jazykem, který si s nevědomím rozumí instinktivně. Neboť Freudovi i Jungovi vděčíme za myšlenku, že nevědomí komunikuje prostřednictvím obrazů. I díky jim dvěma je vztah mezi uměním a jeho léčivými obsahy v evropské kultuře opět zkoumán.

Tato výpravná publikace je opravdovým počinem, který toto znovuobjevení barvitě zpřítomňuje.

 

Thich Nhat Hanh: Cesta osvobození: dvacet jedna dní v plné přítomnosti

Alferia – Grada, Praha 2019

Z angličtiny přeložila Iva Prokopová

Kdo se alespoň trochu orientuje v současném buddhismu, ten ví, že kdykoli zazní jméno vietnamského zenového mnicha Thich Nhat Hanha, všem znalým se na tváři rozehraje něžný obdivný úsměv. Mezi následovníky dharmy panuje všeobecné přesvědčení, že pokud je někdo skutečně osvícená, či přesněji řečeno „probuzená“ bytost, pak je to tento čtyřiadevadesátiletý zakladatel tzv. angažovaného buddhismu, kterého kdysi navrhl Martin Luther King Jr. na Nobelovu cenu míru. S buddhismem si obvykle poněkud stereotypně spojujeme meditační klid a vyrovnanost, ale Thay, jak mu říkají jeho žáci, ve svém učení a životě ukázal, že buddhistická meditace vede k aktivnímu soucitnému jednání ve světě. K činnosti na poli sociálním i environmentálním – ostatně proto se této formě buddhismu říká „angažovaný“ a dnes představuje jeden z nejvlivnějších buddhistických proudů, prosazující se napříč jeho školami.

Jak důkladně náš zenový učitel zasadil svá semena míru, dokumentuje i skutečnost, že nejpočetnější náboženskou obcí mezi přívrženci radikálního klimatického hnutí Extinction Rebellion jsou právě buddhisté. Celý západní buddhismus je tedy pod vlivem tohoto mnicha s jiskřivě něžnýma očima. Ovšem tato společensko-ekologická angažovanost ve světě, tento radikálně nenásilný přístup ke světu má kořeny právě ve spiritualitě učitele, který proslul také coby mírový aktivista svou prací s uprchlíky a válečnými veterány z Vietnamu. V roce 1965 Thich Nhat Hanh založil řád Tiep Hien (řád Spolu-bytí), který má dnes více než čtyři sta členů a patří k němu též takzvané užší společenství, tvořené několika tisíci lidmi držícími se podobných zásad. Thay, žijící většinu života v exilu (teprve před rokem mu vietnamská vláda dovolila návrat do země), založil na Západě řadu klášterů a meditačních center, z nichž nejslavnějším je Plum Village ve Francii. V těchto centrech jsou i naprostým laikům (všech vyznání i těm bez vyznání) nabízeny programy zaměřené na rozvoj základních aspektů této spirituality: na bdělou přítomnost, která se projevuje v tiché meditaci i při chůzi, v pěstování vědomého jezení a úsměvu. A meditativního zkoumání utrpení i radosti. Nechybí také praxe rozvíjející laskavost a soucítění.

Publikace Cesta osvobození představuje unikátní záznam jednoho takového jednadvacetidenního soustředění vedeného Thayem v roce 1998 ve Vermontu. Kniha zachovává tón a styl meditačního soustředění, včetně zvuků zvonů, přestávek k meditaci a sezení pro otázky žáků a odpovědi mistra. Místy na nás kniha přímo vydechuje svůj lotosový mír. V jednotlivých kapitolách se seznamujeme se základními motivy, bez nichž je praxe dharmy nemyslitelná. Publikaci na každé stránce provází Thayův jemný a laskavý přístup k duchovnímu životu, který je ovšem současně radikální a míří ke kořenům našeho zmatečného ega, jež je v životě zdrojem utrpení. Oproti soft-spiritualitám a všelijakým ezo-kýčům přináší Cesta osvobození průvodce niternou cestou, která může inspirovat i nebuddhisty. Žít v souladu s dharmou, jak ukazuje Thay, znamená pěstovat vědomý soucitný život zasvěcený touze po osvobození všech cítících bytostí z utrpení, abych použil slavnou mahájánovou formulaci.

Coby básník nemůžu vynechat ani silný poetický element přítomný v rozpravách Thich Nhat Hanha, který je ostatně sám rovněž básníkem. Ať již vykládá vzájemnou závislost všech jevů tak, že nechává na prázdném papíře vyrůst strom, rozpohybovat mrak nebo rozzářit sluneční paprsky, ať již nechá dharmu padat z nebe jako bušící provázky vod, vždy je v jeho učení obsažen tento prvek pomíjivé krásy a zenové poezie. Setkání s učením tohoto vietnamského mistra pokládám za jedno z nejdůležitějších ve svém životě. Thay mě naučil soubytí.

 

Joseph Chilton Pearce: Magické dítě

O vývojových fázích, důležitosti vazby a volné hry pro rozvoj tvůrčího myšlení

Malvern, Praha 2019

Z angličtiny přeložila Kateřina Ctiborová

Nakladatelství Malvern, jehož záběr sahá od poezie přes filosofii a hermetismus až k dětským knihám, připravilo pro své čtenáře skvost z oblasti alternativně pojaté vývojové psychologie. Knihy o této sféře nauky o duši a výchově dětí mi byly vždycky trochu protivné. Nevím, zda je tomu tak proto, že jsem v hloubi duše stále dítětem, a tak jsem nerad vychováván. Nebo zda instinktivně správně tuším (nemaje zatím sám děti), že je to s tou výchovou všechno trochu naruby, že dítě spíš pokazí a porouchá. Nemám moc důvěry ve výchovu chlapců a dívek v Čechách, ještě stále je na můj vkus moc represivní a násilná (nesnáším lyrismus výprasků, na který někteří zoufalci vzpomínají i po letech!). Jako terapeut se s následky těchto „výchovných opatření“ musím neustále konfrontovat ve své praxi.

Magické dítě, jak už název napovídá, přistupuje k oblasti výchovy z hodně odlišných pozic. Joseph Chilton Pearce využil ve svém díle poznatky slavného švýcarského psychologa (původně biologa) Jeana Piageta. A básník ve mně se raduje, neboť autor využil jeho teorie vývoje k obraně magického myšlení, které v psychice dětí nalézáme zhruba do sedmi let. Ústřední otázka pedagogů a badatelů na poli vzdělávání a vývoje vždy zněla, jak to zařídit, aby se dítě svého magického myšlení vzdalo? Ale Pearce se tohoto rozmaru přírody vyzbrojit nás nutkáním hrát si a fantazírovat zastává i s ohledem na náš další vývoj v takzvaně dospělém věku. V magickém myšlení nevidí pouze podivný výstřelek evoluce, ale chápe ho jako konstitutivní prvek utváření naší osobnosti a především našeho vztahu ke světu.

Pearce totiž přírodě a dítěti věří. Je přesvědčen, že dítě přichází na svět a má jediný zájem: naučit se o světě vše, co se jen lze naučit. Hravost a imaginace jsou jeho hlavními prostředky poznávání, a nejsou-li kroceny, nýbrž konstruktivně podporovány, přispívají k jeho plnému rozvinutí:

Krůček po krůčku si dítě na povrchu hraje a konceptuální práce pod povrchem se posouvá blíže synergii, která se nakonec během adolescence rozvine v plné reverzibilní myšlení. Tato synergie se uskutečňuje současně s tím, jak se dítě učí výběru, když si vybírá z kontinua možností jako zdroje fantazijně herní reality. Dosud využívalo svou imaginaci a fantazii bez omezení, a tak to i mělo být. Teď když přibývá odměn a úspěchů z konkrétních operací, se jeho schopnost imaginace více posouvá směrem ke snaze o fyzické přežití a prosperování v tomto světě, vnějšek a vnitřek tímto způsobem více splývají.“
(s. 243)

Předčasná práce s abstrakty vede podle Pearce u dětí k rozbití životně důležité jednoty světa a já. Dávám mu za pravdu, následky tohoto raného rozštěpu vidíme kolem sebe dnes a denně. Ovládají nás lidé bez srdce a představivosti a chladnokrevná logika nás nevědomky posouvá až ke zničení života. Jednostranné racionalistické formování nás zbavuje úžasu z reality a vědomí provázanosti života s jeho tajemstvími, a tak ztrácíme vzácné živiny naší duše. Nakonec je podle Pearce třeba si uvědomit, že naše hravost se může obnovit uvědoměním, že člověk má z podstaty realitu přijímat. Člověk si hraje a Bůh pracuje.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil

Souvisí

  • IMG_8880-up2
    Rozhovor s Markem Pogačarem

    Poezie jako mina v jazyce

    Ptá se Adam Borzič

    A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 13/2019
  • Doteky terapie a umění
    Rozhovor s Danielou Vodáčkovou

    Ano, jsem básnířka

    Ptají se Adam Borzič a Olga Stehlíková

    Cítím blízkost ke směrům, kterým říkáme psychodynamické. To znamená, že se zabývají vnitřními silami a hybateli duše, které se pohybují na úrovni vědomí – nevědomí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2019
  • Bylo to velké magické srdce Života samého, které se rozbušilo ve Stromovce tak, že zvlhly stromy i oblaka, ale hlavně oči návštěvníků.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2019