Alarmující stav životního prostředí, o němž ekologové hovoří už přes třicet let, ovšem širší veřejnost začal zajímat teprve poslední roky a který se především projevuje klimatickými změnami a masovým vymíráním živočišných druhů, vyžaduje komplexní civilizační proměnu, jejíž obrysy zatím jen tušíme. Zcela souzním s Gretou Thunbergovou, že změnit se musí opravdu vše. Bylo by ovšem bláhové se domnívat, že stačí jen reakce technického a technologického typu. Jistě, musíme snižovat škodlivé emise, ale v dlouhodobém horizontu potřebujeme radikální změnu celkového vztahu k živému světu.

Západní kultura je chycená v pasti dualismu již od antiky, svět je v její optice rozdělen na duši a matérii. Je příznačné, že kultura, která vše dobré postulovala za hranicemi živého vesmíru, dospěla k drtivé nadvládě nad přírodou a k odcizení vesmíru. Novodobý materialismus, jak si povšiml i legendární český filosof a biolog Zdeněk Neubauer, nemá s láskou a úctou k matérii nic společného. Ve skutečnosti potvrdil dominanci manipulativního rozumu, byť už ho nechápal jako dar z duchovních sfér. Ve svém jádru ale zůstal tento rozum vůči živé hmotě nepřátelský. Pochopitelně, nelze milovat to, co nemá duši. Těžko lze pečovat o svět, kterému jsme upřeli jakoukoli duchovní identitu. Platónský dualismus byl v evropských dějinách navíc doplněn augustiniánskou verzí křesťanství s jejím odporem k tělesnosti a sexualitě. A to – i přes krásu středověké mystiky na Západě – převládlo. Po porážce renesance, která ještě uctívala Duši světa, reformace dokončí projekt desakralizace světa a následné osvícenectví sice člověka emancipuje, ovšem za cenu násilí vůči přírodě, kterého si ve svých úvahách povšiml i Adorno.

Bez duše Země zemře

Jsem přesvědčený, že velká krize života, jíž se dnes účastníme, je do velké míry plodem této zaslepené dualistické duchovnosti, která živému světu odňala veškerou magii, jakýkoliv posvátný rozměr. Jakkoli lze s velkými sympatiemi sledovat současného papeže Františka, který se snaží kráčet ve šlépějích svého velkého jmenovce, jenž proslul láskou nejen ke slunci a měsíci, ale i ke všemu živému, křesťanství chycené v pasti oddělujícího teismu nedokáže inspirovat současného člověka k proměně kultury. Je až příliš ztotožněné s mentalitou oddělení, která dominuje našemu světu. I proto dnes řada duchovních hledačů pátrá za jeho hranicemi či na jeho okrajích a přichází s pozoruhodnými formami spirituality, která přírodu a duši, tělesné a duchovní neoddělují. Své inspirace taková duchovnost nachází v dálněvýchodních tradicích, ať už jimi jsou zen či tantrický buddhismus, nebo taoismus, ale současně se obrací i k živým spiritualitám původních obyvatel, u nichž si všímá radikální inklinace k celistvosti. Právě původní obyvatelé jsou dnes v souvislosti s požáry v Amazonii často zmiňováni i samotnými klimatickými aktivisty a vědci. Naomi Kleinová před časem napsala, že je nutné podpořit původní obyvatele v jejich právu na půdu i vlastní kulturu, neboť je zřejmé, že právě pod jejich správou se ekosystémům daří. Přední osobnosti původních obyvatel jsou si této své role vědomi. Takto k nám promlouvá náčelník Raoni Metuktire:

Musíte změnit způsob, kterým žijete, protože jste ztraceni, protože jste ztratili svou cestu. Tam, kam dnes jdete, je jen destrukce a smrt. Abyste mohli žít, musíte si vážit světa, musíte si vážit stromů, rostlin, zvířat, řek a samotné země. Protože všechny tyto věci mají ducha, všechny tyto věci jsou duše – a bez duše Země zemře, déšť přestane padat a rostliny, které nás živí, zvadnou a zemřou také.

Zdá se, že někteří současní duchovní učitelé jsou si tohoto obratu, k němuž nás ekolog a šaman Metuktire volá, vědomi. Rád bych se nyní stručně podíval na tři současné duchovní učitele, kteří čerpají z výše zmíněných impulsů, ale současně je jim cizí jednoznačná náboženská příslušnost. Tato nová zelená spiritualita hraničí s celostní filosofií a eko-psychologií, šamanismem a mystikou, současně se ovšem nezříká angažovanosti a občanské odpovědnosti. V jistém smyslu je to aktivistická spiritualita. Pro mne coby básníka je pak pozoruhodné, jak mohutně se tato nová spiritualita odvolává na poezii a básnické vidění. Není náhoda, že i básnictví bylo v dualistickém světě vykazováno do vyhnanství. A není ani trochu nahodilé, že v evropské mytologii reprezentuje postavu básníka Orfeus, šamanská figura par excelence, komunikující s celým živým světem, jak poznamenává Mircea Eliade.

Příběh spolubytí

Prvního z našeho trojlístku, Charlese Eisensteina, už čtenáři Tvaru znají. Částečně nám jej představil kulturolog a překladatel Jiří Zemánek, který se propagaci jeho díla neúnavně věnuje, ukázkami z jeho dvou posledních děl, z nichž to první, Krásnější svět je možný (Maitrea, 2018), vyšlo česky v překladu Hany Bernardové. Filosoficky a matematicky vzdělaného Eisensteina zanesly větry života už po studiích do jihovýchodní Asie, kde se naučil čínsky a kde načerpal řadu podnětů pro své myšlení z barvitého a synkretického prostředí Hongkongu a Tchaj-wanu. Ústřední Eisensteinův pojem spolubytí je ostatně převzatý z buddhismu, v této formě jej poprvé použil velký vietnamský zenový mistr Thich Nhat Hanh, jedna z největších duchovních autorit světového buddhismu. Spolubytí je radikální interpretací Buddhovy nauky o ne-já. Zjednodušeně řečeno znamená, že všechny jevy v celém vesmíru jsou vzájemně natolik propojené, že nelze o žádném z nich říci, že by měl jakoukoli samostatnou existenci, jakékoli separátní já. Každá věc je složená z jiných a všechny se vzájemně podmiňují.

Eisenstein tuto myšlenku přijímá jako východisko pro svoji rozsáhlou vizi civilizační proměny. Na rozdíl od buddhismu, alespoň toho klasického, nevidí ovšem cíl života ve vystoupení nad koloběh existence (osvícení), ale možností, jak moudře a šťastně obývat tuto planetu, je pro něj spolubytí. V jeho vizi pracují radikální ekologičtí aktivisté i duchovně hledající na tomtéž úkolu: učinit svět krásným místem, kterým už z podstaty je. Podle Eisensteina je krásnější svět možný, ale to, co této vizi překáží, je mentalita odcizení – oddělení. Ekonomicky se projevuje jako bezuzdný kapitalismus drancující přírodní zdroje a vykořisťující lidské bytosti, epistemologicky jako věda bez smyslu pro tajemství a propojení života, se svým chladným a neúčastným pozorováním, na kulturní rovině jako extremismus ducha, zahrnující z jedné strany náboženské fundamentalismy a z druhé neplodné snění hnutí New Age. Vůči náboženství v jeho dosavadní formě je také kritický. Idea transcendence oddělené od světa je podle něj opět příběhem oddělení. Posvátné hledá Eisenstein uprostřed tohoto světa s jeho horami a řekami, s jeho stromy a květinami, s jeho zvířaty a lidmi, s jeho bytostnou vzájemností. Zde, ve světě, se totiž odehrává zázrak existence. Propojeného života. Spolubytí.

Eisenstein si je vědom neúnosnosti současného kapitalismu, jeho brutality a nebezpečí pro přírodu a lidstvo. Ovšem i vůči levicovým radikálům a ekologům vznáší kritické výhrady, i oni se totiž uzavírají do svých skupin a oddělují se od celku světa, navíc je jejich materialistická argumentace často součástí problému, který je třeba překročit. Eisenstein také odmítá apokalyptický puritanismus a ideologii permanentního boje, která čas od času prostupuje ekologickým hnutím:

Buďme obezřetní k jakkoliv revoluci, která není prostoupena prvkem hry, oslavy, mystéria a humoru. Pokud je to primárně pochmurný boj, pak to vůbec nemusí být revoluce. Tím neříkám, že nikdy neexistují chvíle, kdy je třeba bojovat, ale pojímání transformace především na základě boje ji redukuje na něco ze starého světa. Znehodnocuje to ostatní části procesu: uzrávání, skrytost, zvnitřnění, dýchání, prázdnotu, pozorování, naslouchání, vyživování, přemítání, hravé zkoumání, nevědění. Nejsou to právě tyto věci, které bychom mohli na této Zemi používat trochu víc?

Nejprovokativnější na Eisensteinově koncepci se zdají být dvě skutečnosti: jeho odmítání číst klimatický příběh „vědecky“. Dokud přepočítáváme svět dle abstraktní míry (oxid uhličitý v ovzduší, jednotky ppm apod.), jež má vyčíslit rozměry jeho znečištění, zůstáváme stále v pasti oddělení. Svět je třeba chránit, protože ho milujeme. Protože cítíme jeho zranění. Jinak z této krize nevybředneme. Druhou provokací je jeho až mystický optimismus, příběh spolubytí podle něj už dávno začal. A protože každý aspekt reality ovlivňuje ty ostatní, přes všechny hrozivé skutečnosti dneška vidí Eisenstein budoucnost nadějně. Zda je to jen jeho pedagogická pomůcka na cestě ke kultuře spolubytí, nebo vizionářova jistota, lze jen obtížně určit. Kéž by ovšem měl pravdu.

Příroda a duše

Je-li Eisenstein klasicky vzdělaným filosofem, který zběhnul k mystickému aktivismu, je náš druhý hrdina zelené spirituality, Bill Plotkin, akademicky vzdělaným psychologem, který se stal průvodcem divočinou, radikálním eko-terapeutem a hlubinným vizionářským myslitelem. Abychom porozuměli jeho vidění, musíme více prozkoumat jeho biografii. Jak nám ve své knize Soulcraft: síla duše vypráví, kariéra profesora psychologie na newyorské univerzitě a klasického psychoterapeuta ho přestala kolem třiceti uspokojovat. Symbolicky k rozhodnutí opustit svoji dráhu dospěl během jedné zimní horolezecké výpravy. Když stanul na vrcholku hory, bez varování zakusil směsici zármutku a naděje a pochopil, že skutečně není určen k akademické cestě. Od tohoto bodu zlomu začne Plotkin hledat odpovědi v přírodě, téměř rok a půl se toulá Amerikou a zkoumá, kdo vlastně je a co má v životě dělat. V této době si začne dopisovat se dvěma kolegy z Kalifornie, kteří se zabývají prostředkováním rituálů v divočině, a jimi inspirován se rozhodne odejít do pustiny, aby po vzoru původních obyvatel hledal svoji vizi. Vybere si jednu z nejdrsnějších částí Colorado Front Range. A po několika dnech zakotví na loučce přilepené k horskému úbočí.

Na tomto místě se rozhodne zůstat, postit se, meditovat a hledat odpovědi, kam směřovat. Plotkin během těchto dnů v divočině zažívá hlubokou samotu, strach, zoufalství nad svou budoucností. Trápí ho, že po opuštění kariéry nenáleží k žádnému společenství, a není si jistý, zda je schopen navazovat vztahy. Pobyt plný hladu a vnitřních pochyb, ale rovněž snů a meditačních prožitků jednoty s přírodním světem nakonec Plotkina dovede k jeho vizi. Tu ovšem prostředkuje divoká příroda kolem něj:

Stal jsem se ostře bdělým, mé smysly byly mimořádně vnímavé a srdce doširoka otevřené. Nechal jsem divokou přírodu, aby mě naplnila svými rytmy, a zamiloval jsem se. Během dne mou pozornost přitahoval mohutný smrk, stojící o samotě u jezera. Po určité chvíli jsem odhalil, že tento smrk je zenový mnich, oblečený v prostém modrozeleném rouchu, hlavu měl pokrytou kapucí. […] Mnich stál velmi klidně zády ke mně a čelem k jezeru. Tu a tam lehkým pohybem pozdravil bobry a jeho gesto bylo opětováno plácáním ocasů. Pak se mnich otočil doleva a nataženou rukou ukázal k porostu menších smrčků. Tam, mezi tmavě zelenými větvemi, jsem dokázal rozeznat čilé pohyby žlutého motýla. V třepotavé spirále se ke mně blížil. Přilétl přímo ke mně. Křídlem se dotkl mého obličeje a v týž okamžik vyslovil mé jméno: ‚Splétač kokonů‘.

Tak se zrodila Plotkinova vize jiné terapie a psychologie uprostřed divoké přírody. Pochopil, že mnich a motýl jej iniciovali k cestě, kde se příroda a duše vzájemně proplétají a zrcadlí, a že je jeho úkolem tuto jednotu duševního a přírodního prostředkovat lidskému společenství. Od klasické psychoterapie se Plotkin posunul k tzv. soulcraftu. K metodě pobytů v divočině, kde lidé objevují svoji duši a její potenciál v souladu s přírodou. Za tímto účelem využívá Plotkin ve své práci jak poznatky z tradiční terapie, tak techniky psychodramatu, půstu, rituálu, meditace, transu, vypravěčství a poezie. Plotkin je velkým milovníkem Rilka, Yeatse, Dereka Walcotta i řady dalších básníků a četba poezie tvoří integrální složku jeho dílen duše.

Plotkin si uvědomuje svoji eko-terapeutickou práci v kontextu dnešní environmentální krize. Je autorem provokativního a obsáhlého díla z oblasti vývojové psychologie Příroda a lidská duše (Maitrea, 2013). Jeho cílem je vytvořit nikoli psychologii průměrného vývoje člověka, ale ekopsychologii lidského zrání. Měřítkem zdraví vývoje jedince a společnosti je mu soulad s přírodou a schopnost tvořit zdravou komunitu. Svoji psychologickou a terapeutickou práci pojímá jako přínos ke globálnímu úsilí o vytvoření životaschopného partnerství mezi lidstvem a Zemí. Jeho vývojový model představuje bázi pro odklon od výchovy a kultury zaměřené egocentricky směrem k ekocentrické civilizaci. Pro Plotkina je klíčovou otázkou, zda se naše doba stane Velkým koncem, nebo Velkým obratem? Jeho pojetí lidského zrání zahrnuje důslednou znalost a zkušenost přírody, zájem o její dynamiku, ale právě tak i cit pro poezii a umění, které jsou přírodní zkušenosti ve svém výrazivu nejblíže. Specifickým aspektem této cesty je spirituální dimenze světa, kterou Plotkin hledá za hranicemi tradičních náboženství, inspirován spíše mystikou než doktrínami.

Umění kairomancie

Třetí pozoruhodnou postavou současné eko-spirituality je australský básník a šaman Robert Moss, který v dětství prodělal třikrát zkušenost blízké smrti. Díky přátelství s původními australskými obyvateli poznal kulturu lidí, kteří mají v úctě snění. To z bývalého profesora starověkých dějin na Australské národní univerzitě udělalo originálního učitele aktivního snění a každodenní poezie. Podle Mosse jsou třemi nejdůležitějšími věcmi na světě naše sny, náhody a fantazie. Ze zkoumaných autorů je Moss nejméně teoretikem a nejvíce praktikem, jeho knihy se také nejvíce blíží populární duchovní literatuře. To ovšem jeho knihám neubírá na půvabu a jeho spiritualitě na hloubce! Mossův svět je ve svých základech šamanský, je to svět, který s námi neustále mluví a v němž se snová realita ustavičně proplétá s realitou bdělou.

Moss provokativně tvrdí, že je třeba brát sny doslovněji a vnější události pojímat symboličtěji; takové vědomí nám umožní snít léčivý sen světa, což je v tradicích původních obyvatel podstatný úkol. Mossovy hravé techniky vědomí zahrnují pouliční tarot, kdy světu klademe otázku a všímáme si neobvyklých a zajímavých situací během dne, jejichž prostřednictvím nám Duše světa odpovídá. Jindy máme umožnit světu, aby nám sám pomohl položit si ty správné otázky prohlubující naši existenci. Máme si psát tajnou knihu, dbát rad policových skřítků, věštit z náhodně otevřených knih i mraků, pracovat s vnitřními zvukovými stopami (to jsou ty nevyžádané popěvky, které nás zničehonic přepadnou), pochopitelně si všímat přeřeknutí a především věnovat se pečlivě a kreativně snům. Své umění nazývá kairomancií – uměním výkladu správného okamžiku. Jeho smyslem je udržet si poetické zdraví a žít v souladu s duší přírody.

Jak taková léčba probíhá, popisuje Moss ve své knize Věštby na každý den (Maitrea, 2017):

Pokud se potřebujete zbavit něčeho, co vás hodně tíží, můžete jít do lesa a procházet se v něm, ale ne jako kachna (jak chodí běloši), ale spíš jako holub, kdy jsou palce u nohou mírně vytočeny dovnitř, abyste neklopýtli o kořeny či kameny. Jakmile jste ponořeni do své podstaty natolik hluboko, abyste slyšeli, že všechno umí mluvit a zároveň naslouchat, můžete říct, co máte na srdci. Všechno musí ven. Možná se ozve plácnutí ocasu, kterým dá bobr najevo, že vás slyšel. Nebo vám slétne do dlaně list. Nebo bude svět kolem vás nezvykle tichý, jako by zatajil dech. […] Stačí ponořit ruku do moře nebo ji přiložit na kůru stromu či na zem a vyjádřit lásku, vděčnost a uznání živému světu kolem nás. Tento každodenní rituál je (stejně jako snění) přínosem pro nás a pro všechny naše vztahy. ‚Věci mají svůj vlastní život,‘ říká cikán v románu Sto roků samoty. ‚Jen je třeba probudit jejich duši.‘

Eisensteina, Plotkina i Mosse vnímám jako inspirativní duchovní učitele naší doby, kteří pojímají svět jako živý a tajemný celek, jehož nezbytnou součástí je i krása a poezie. Bylo by sprosté a nepoctivé je zařazovat do sterilního konzumního šuplíku nesoucího nápis „ezo“. Nejsou ani lacinými ezoteriky, ani fantasty z oblasti New Age. Spíše jsou milovníky přírody a duše, průkopníky staronové citlivosti, vizionáři světa, který je od základů solidární, propojený a oduševnělý. Jejich spiritualita je radikálně pozemská. Všichni tři ovšem tuší spolu s Rilkem, že Země touží neviditelně povstat v nás.