Ning_Kcheng
Svět knihy
Rozhovor s Ningem Kchenem

Básník a vypravěč se ve mně vždycky prali

Ptá se Adam Borzič

U mě byl vztah poezie a vyprávění vždycky provázaný. Nešel jsem od básně k povídce a románu. Já vlastně začínal četbou narativní literatury, chtěl jsem psát povídky. Ale nedařilo se mi to, prostě ty mé pokusy nebyly dobré.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 11/2019

Před časem vám vyšla v češtině kniha Nebe nad Lhasou, která se odehrává v Tibetu, vím o vás, že jste v Tibetu nějakou dobu pobýval. Už název napovídá, že Tibet v románu nehraje roli jen nahodilé lokality, ostatně částečně se motiv točí kolem hledání kořenů, alespoň u jedné z postav. Mohl byste něco k tomu svému tibetskému pobytu říci? Proč jste měl vlastně potřebu se do Tibetu prostřednictvím románu vracet?

Cesta do Tibetu byl v prvé řadě splněný sen. Měl jsem představu o tom, že literatura a Tibet k sobě přirozeně patří. V osmdesátých letech jsem jako vysokoškolák miloval poezii, zkoušel jsem psát i povídky, ale byl jsem mladý, neměl jsem skoro žádné životní zkušenosti. Většina mých spolužáků byla tak o pět až deset let starších než já a to, co zažili v životě oni, ve mně vzbuzovalo respekt. Pocházeli sice taky z Pekingu, ale měli za sebou roky života v zaostalých, odlehlých venkovských oblastech, v Mandžusku, Mongolsku… Přestože to, co měli, byly vynucené a dost kruté zážitky, byla to cenná zkušenost, jejich život byl bohatý, můj jednoduchý. A literatura vyžaduje bohatý život. Takže když jsem dostudoval, chtěl jsem taky něco zažít, zažít to, co oni, nebo ještě něco víc. Tak jsem si vysnil Tibet. Myslel jsem, že v Tibetu si budu moct mnohem hlouběji sáhnout nejen do sebe, ale i do literatury.

A zažil jste to, o čem jste snil?

Zažil. Odjel jsem tam, prožil tam dva roky, to bylo v letech 1984 až 1986, byla to nezapomenutelná zkušenost. Pracoval jsem jako učitel na střední škole na předměstí Lhasy. To místo bylo kouzelné, tekla tam řeka, byly tam stráně, louky, mokřady a obrovský klášter, největší v Tibetu, klášter Däpung. A ta škola se ve skutečnosti nacházela právě tam, jak to popisuji v románu, právě mezi vesnicí a klášterem. A já si tam splnil sen odjet někam do neznáma zažít velké dobrodružství.

Pro západního čtenáře je Čína a Tibet součástí pojmu Dálný východ nebo Orient, ale i váš román ukazuje, že mezi nimi existují rozdíly a ty se mohly vyjevit. Myslím konkrétně na tu úžasně vtipnou scénu v románu, kterou miluju, jak se Wang Mo setká s příběhem smrti matky Velké Penpy. Jak jste se vy setkal s touto odlišností? S čím se tam mladý muž z Pekingu vlastně potkal?

Já jsem na ty odlišnosti poměrně citlivý a vlastně bych i mohl říct, že jsem do Tibetu odjel onu jinakost hledat. Na druhou stranu jsem viděl, že Tibeťané žijí životem stejným jako lidé v jiných krajích, třeba každodennost Tibeťanů se příliš neliší od každodennosti lidí jinde na světě. Tibeťané nejsou žádní Marťani a ani bychom se na ně tak dívat neměli. A v románu jsem se to pokusil vykreslit ze všech stran. Nejvíc mě zaujalo právě to, co mají jedinečné, nechával jsem si to od svých žáků vysvětlovat a snažil jsem se to pochopit. Rád jsem si s žáky povídal, diskutovali jsme o všem možném, to mě moc bavilo. A já zjišťoval, že ani jeden druhého o své pravdě nepřesvědčíme, každý jsme si trvali na svém. Ten příběh, který zmiňujete, se skutečně stal, to vyprávění je založeno na mé autentické zkušenosti, kdy mi žáci všichni do jednoho tvrdili, že na vlastní oči viděli ducha zemřelé matky, jak se vrátil rozloučit se naposledy s rodinou. Všichni, ne jedna dvě holky, všichni to viděli. Tady už nejde o mámení smyslů…

Byla to kolektivní zkušenost…

Ano, kolektivní zkušenost. Je to jazyk uložený v podvědomí nějakého společenství, kultury. A já jsem přesvědčen, že to je skutečně zakódováno v narativech, které si předáváme. Na to jsou konečně i důkazy, platí to pro všechna lidská společenství. Kdybychom se na sebe uměli podívat cizíma očima, zjistili bychom, že to platí i o nás. A je to pochopitelné. Protože ona potřeba identifikovat se s nějakým příběhem a ten pak žít, žít jeho variaci, ta je obecně platná pro celé lidstvo.

Prostřednictvím postavy francouzského vědce, biologa, se ve vašem románu dostává do hry ještě další kultura, ta západní. Je tam přítomna ve čtení, v odkazech, ale ona postava jako by ukazovala, že někdy je možné bytostně získat jinou zkušenost. Přejít na druhou stranu.

Postava Matthieua mi dovolila dostat do románu onu náboženskou složku. Tibet by bez tibetského buddhismu nebyl Tibetem. Jak to tam ale dostat přirozeně a vhodnou měrou? Příliš hlubinná pojednání nebo naopak jen povrchní generalizace by román buď zatěžovaly, nebo nedostatečně vyjadřovaly to, co buddhismus pro Tibet znamená. A právě postava cizince, který ze západní kultury přešel do té východní, mi pomohla tento problém vyřešit. Proč přešel na onu druhou stranu? Být tou postavou nějaký tibetský lama, asi by neuměl tak dobře pojmenovat to, co jsem chtěl, aby v románu zaznělo. A navíc existuje ta kniha rozhovorů mezi ním a jeho otcem, který v tom taky sehrál důležitou roli. Otec ještě podtrhává onu cizost a může klást prosté otázky, na něž existují velmi hluboké odpovědi, otázky, které navíc zajímají spoustu lidí. Rozhovor filozofa s mnichem mi prostě poskytl ideální optiku. I vy máte v názvu své sbírky zrcadla, ten rozhovor mi vlastně poskytl ono zrcadlo, které Západ v podstatě nastavuje Východu, Tibetu, přesně tibetskému buddhismu.

Váš román je psán výrazným básnickým jazykem. Jaká vlastně byla vaše cesta od poezie k románu?

U mě byl vztah poezie a vyprávění vždycky provázaný. Nešel jsem od básně k povídce a románu. Já vlastně začínal četbou narativní literatury, chtěl jsem psát povídky. Ale nedařilo se mi to, prostě ty mé pokusy nebyly dobré. Tehdy jsem si řekl, že nemám dost zkušeností, že prostě nevidím dost. A kdo vidí nejvíc? Básník. A v osmdesátých letech se najednou objevili básníci takzvané mlžné poezie, kteří udělali doslova revoluci v chápání jazyka a vyjádření, mám na mysli básníky, jako byli Pej Tao, Mang Kche a další. Začal jsem je číst a oni mě vtáhli do světa básnictví. Báseň je totiž přímá, důvtipná, mrštná, román je oproti básni tak trochu přihlouplý. Po čase jsem si ale uvědomil, že mě můj dávný sen vyprávět neopouští. Ani v básních jsem se od vypravěče nedokázal zcela odpoutat. Později jsem se vrátil k povídkám a románu. Básník a vypravěč se ve mně vždycky prali a pořád se perou. Máte pravdu, že poezie zanechává v mých románech výraznou stopu, to bezesporu.

Já myslím, že existuje typ básníka romanopisce, já mám osobně několik takových rád, třeba Jacka Kerouaca, Jeana Geneta… Ning Kchen možná taky patří k tomuto druhu autorů.

Je pravda, že poezii vděčím za mnohé. A fakt, že se básníkovi líbí můj román, to je taky splněný sen, neznám větší uznání, než když básník ocení román.

Váš román získal v Číně několik ocenění, měl u kritiky úspěch, přesto mi to nedá se nezeptat, nebyl vnímán dvousečně, provokativně? Je tam přeci jen motiv traumatu postavy Wanga, který odešel do Tibetu po masakru na Tchien-an-men, píše se tam o tibetské modernizaci, jsou tam odkazy na duchovní autory žijící v exilu… Nesetkal se s kritikou?

Ani ne. Literární vědci znají společenské poměry a vědí, co má zůstat mezi řádky, vyjádřené skrytě. Dobře vědí, kde leží hranice tabu a o čem se nemá mluvit. Zároveň ale chtějí, aby se o nich mluvilo právě v literatuře. Román má mnohem lepší možnosti dotýkat se tabu, otvírat tabu, pronikat na zakázaná území. Kritikové chtějí, aby vznikala zajímavá, troufalá díla. Jediný problém, o němž vím, nastal při nominaci na Mao Tunovu literární cenu. Tehdy se našlo dost porotců, kteří ostře vystoupili proti románu. Spor skončil kompromisem – kniha postoupila do finále, ale cenu získat nesměla.

V tomto ohledu bude západní čtenář číst váš román asi ještě trochu jinak, uvidíme, jaké budou ohlasy. Poslední otázka: jaký je váš vztah k české literatuře nebo kultuře?

K české literatuře mám silný a hluboký vztah. Česká díla jsem četl už v době svého literárního zrání, mám na mysli Osudy dobrého vojáka Švejka a samozřejmě Franze Kafku. Když jsem v osmdesátých letech četl Proměnu, byl to neuvěřitelný objev. Vyprávět příběh, na to jsem byl zvyklý, ale že je možné uchopit svět slovy způsobem, jakým to udělal Kafka, to mi doslova vyrazilo dech. Jak z nemožného udělat možné, a ne jen tak pro nic za nic, vytáhnout tím na světlo světa to, co bývá v životě skryto, ta důležitá tajemství. Kafka pro mě byl důležitý objev, četl jsem pak i Zámek, Proces, ten jeho způsob přemýšlení ve fikci ve mně zanechal hlubokou stopu. Říkal jsem si, že není možné, aby byl pražský spisovatel, že to určitě musel napsat Číňan, popsal Čínu přesně. Chci tím říct, že Kafka se pro mě někdy hodně na začátku dotkl něčeho zcela základního, podstaty. Druhé mé setkání s českou literaturou, později a v jiném kontextu, bylo s Milanem Kunderou a Václavem Havlem, ten jejich spor o způsob existence v totalitním režimu, je to otázka mnohem blíže naší žité realitě. A třetí výrazné setkání bylo pak s Bohumilem Hrabalem. Každý z těch autorů je zcela jiný. Hrabal uměl skvěle propojit spodní proudy a drobné detaily každodennosti se schopností abstraktního uvažování…

To je taky velký básník prózy, jako Ning Kchen…

Ó, děkuji! Hrabal je neuvěřitelně silný v maličkostech, drobnostech života, fyzického žití, které u něj má větší sílu než ten velký abstraktní narativ, kterým by mocní rádi drželi člověka pod kontrolou. V Číně o něm koluje anekdota, jak mu chtěli v pivovaru vystavět pomník a on nakonec souhlasil s pamětní destičkou, ale jen za podmínky, že bude ve výšce, kde na ni mohou močit psi. Každý čínský spisovatel teď touží jet do Nymburka podívat se na psy pomočenou pamětní desku Bohumila Hrabala.

Hrabal měl velmi rád taoismus, Lao-c’ byl jeden z jeho inspiračních zdrojů.

Ano? Máte pravdu, že v té anekdotě je vlastně přítomen taoistický přístup k životu. Takže další zrcadlo, vida. A víte, že vlastně díky Hrabalovi a vydání jeho díla v čínštině jsem se před lety seznámil se svou překladatelkou? Se značnou nadsázkou můžeme říct, že díky setkání s Hrabalem se můj román dostal do češtiny, do prvního cizího jazyka, a já jsem nesmírně rád, že je tím prvním jazykem zrovna čeština.

Přeložila Zuzana Li, foto Alžběta Diringerová.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil
  • Ning Kchen

    (1959) Pekingský spisovatel Ning Kchen byl jako kluk postrachem ulice, zápasníkem. Později se zamiloval do poezie, básně sám asi patnáct let psal. V druhé polovině osmdesátých let strávil několik let ...
    Profil

Souvisí

  • To díky tobě slyším, jak hedvábně šustí tráva za letního dne / a já v ní chutnám kapky potu z Whitmanova vousu, / to díky tobě věřím, že moře je bez konce,

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 1/2019
  • Ozvěny surrealismu
    Zdena TominováCesta za moře a jiné básně

    Milovat může jen námořník námořníka

    Reflektuje Adam Borzič

    Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 1/2019
  • Rozhovor s Janem Škrobem

    Není jeden jasně definovatelný svět

    Ptají se Adam Borzič a Lukáš Senft

    Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2018
  • Právě vychází
    Adam Borzič, Ondřej Slačálek, Olga Pavlova

    Proroci post-utopického radikalismu

    Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 15/2018