Allene,
poprvé Ti píšu přímo, to víš, berlínští přátelé si na tebe vzpomněli,
jak jsi u nás v Praze na jaře 1965 vyřvával opojený svým Májovým královstvím,
jak jsi rozdmýchal prastarou poezii, a 100 000 Čechů si vybralo tvé jméno,
a chtějí ode mě pár slov, jenže oni nemůžou vědět, jak často my dva
spolu mluvíme pod žlutým melounem na noční obloze,
v měsíčních zahradách paměti,
tak často od toho zářivého dne, kdy jsem poprvé četl Kvílení,
bože, bylo mi zrovna sedmnáct, a z nás se stali přátelé v poezii
na celý život.
Byla to doba mé první velké lásky, já i on jsme byli básnici,
a oba jsme tě milovali,
byl jsi tolikrát u našeho milování, dost často jsi nás z té ohmatané knížky
šmíroval,
a nám se líbilo dělat před tebou všechny ty věci, o kterých jsme se
styděli mluvit.
Spolu, nevinní jako tvoje světlem duše ochmýřené slunečnice,
jsme tě viděli naživo, psal se rok 1996, bylo to rok před tvojí smrtí,
tvoje poslední evropské vystoupení – to byl můj Majáles, můj Máj!
Doprovázel tě takový mladičký básník v šedivém saku a bílé košili,
jeho verše za moc nestály, asi to byl tvůj milenec,
nebo jste spolu studovali Dharmu, ale ten večer mé oko – srdce
patřilo jen tobě, byls můj král, když jsi krákoral to své Howl – Howl,
a když jsi začal zpívat kaddiš pro ubohou, dávno mrtvou Naomi,
zlomil se ti hlas, drhnul, tekly z něj staré slzy, nové slzy,
pořád to byly slzy, to nešlo nijak zahrát,
a pro mě & Petra to byl tehdy jasný vzkaz,
že básník musí milovat celý život, celý život mírnit bolest žití,
protože vše ostatní je opilá němohra,
jak jsi ráčil jednou napsat. Je to zvláštní, vzpomínat na tebe,
a uvědomovat si, že jsi v mém životě tak živý,
– i tolik let po svém vstupu do nirvány.

A vidíš, kosmos tomuhle novému setkání přeje,
před pár dny na mě vykoukla odněkud z Facebooku
(to je taková dnešní divná vymoženost, milý Allene)
báseň Julie Vinograd o jednom tvém selhání z lásky k lidem,
báseň, při které se vždycky rozbrečím.
Ta báseň je o válce, a vidíš, ani tolik let
po tvém vstupu do nirvány se nic nemění,
protože kapitalisti mají pořád ta svoje proužkovaná saka
a svůj do kůže vrostlý cynismus,
a komunisti v Číně budují pořád těžký průmysl,
a pořád se tu konspiruje proti Životu, pořád umírají lidé
a květiny a hvězdy a noci a vody a živočišné druhy,
pořád se tu zakazuje milovat a žít a snít,
jen je to všechno nějak rafinovanější, takže se od nás chce
takový lehce ironický odstup, taková ta prodloužená chytrost,
můj básníku, noblesní póza těch, kteří vědí,
i když nevíme vůbec nic. A já, když už ti píšu těch pár slov,
na přání berlínských přátel, chci poděkovat, že jsi mě naučil
několika jednoduchým dovednostem,
které se mi v téhle době dost osvědčily:

To díky tobě slyším, jak hedvábně šustí tráva za letního dne
a já v ní chutnám kapky potu z Whitmanova vousu,
to díky tobě věřím, že moře je bez konce,
a přece po něm můžeš poslat příteli nezapečetěnou zprávu,
to díky tobě se nebojím otevírat srdce jako dům, jako stodolu, jako kredenc,
a všechno vždycky rovnou vyndám na stůl, položím to rovnou na dlaň světa,
a vím, že je to komické, vypadám jako tvůj Ignu, když se zrovna podobá Busteru
Keatonovi nebo Charlie Chaplinovi, trochu se za to stydím, vždycky se třesu,
jako když mi někdo přejíždí jazykem po zádech až k zadku, je to tak nahé
a vždycky se ten okamžik chvěje, tahle otevřenost, to je v naší době Allene,
vážně na palici,
jenže já jsem díky tobě pochopil, že bez ní je všechno jen morbidní groteska,
něco úplně šíleného, plného smrti,
a tak si nemůžu pomoct.

No tak vidíš, můj učiteli, berlínští přátelé chtějí pořádnou performanci,
asi bych se měl svlíknout, ty bys to udělal, jenže já jsem stydlivý hoch
se závažím katolické výchovy,
a tak tu mudruju o našem vztahu, o všech těch letech s tvojí poezií,
a všechna ta zpívající slunce v poklopcích, všechny ty slanou něhou sálající sny
na téhle vydrancované Zemi, znít můžou tak nějak do prázdna. A to právě nechci.
Ale stejně je to zázrak, že si lidé potřebují připomenout,
jak sis nasadil tu bláznovskou korunu z lesklého papíru a lepenky
a pak se nechal vykopnout státní policií, protože si pár klukům
vykouřil ptáka. Asi to souvisí s tím, že tahle chytrá doba,
kdy nikdo nic neví, nějak zoufale potřebuje,
abychom se odvážili něhy a poezie.

A za tvoji něhu a poezii díky, Allene!
Pozdravuj tam v nirváně kamarády beatniky
& ctihodného Chögyama Trungpu!
Tvůj Adam

1. května 2018, Berlín