Vydal jsi novou sbírku Reál. Vnímáš v ní nějaký posun od své prvotiny?

Možná příliš sebevědomá odpověď zní, že mám pocit, že to, co v prvotině fungovalo, se mi podařilo udržet a rozvinout. A co mi nepřipadalo jako správná cesta, to jsem opustil. Přijde mi, že Reál je čistší, radikálnější, ostřejší a v něčem naopak vyváženější.

V čem spočívá ta radikalizace?

V prvotině jsou dva texty založené na spontánním toku asociací, který vychází i ze surrealistických technik psaní. Tenhle postup jsem v Reálu uvolnil v podstatě úplně. Pak jsem s tímto uvolněním dále pracoval, i s editorem Jonášem Hájkem, který mi s texty hodně pomohl. Ale celkově mi v poezii přijde důležité se necenzurovat, nedělat kompromisy. A v Reálu se mi to podařilo asi ještě výrazněji: zavrhnout zažité představy, jak má vypadat poezie, a prorazit si cestu i za cenu toho, že to budou věci, které budou působit v kontextu poezie zvláštně – jako například odkazy na science fiction.

Chytnu se toho sci-fi. Jedna z rovin, která je ve sbírce patrná a pro mě jako čtenáře fascinující, jsou dystopické krajiny, které líčíš. Občas má člověk pocit, že se ocitl v děsuplné fantazii nebo počítačové hře, odkud je potřeba uniknout, zachránit se. Jsou tam podivné autoritativní režimy, které hrdinům hrozí vyhlazením. Odkud se ta dystopická imaginace bere? Přece jenom, když se podívám po Česku, tak přes všechny hrůzy – od Zemana až po exekutory – takovou dystopickou krajinu nepřipomíná…

Jedno z hlavních témat, které jsem ohledával v Reálu, je napětí mezi realitou a fikcí. A fikci teď používám jako ad hoc termín, který mě napadl pro fantasy a science fiction v tom smyslu, že je to literatura, která líčí jiné světy, než je ten náš. Jsem přesvědčený o tom, že i v takových žánrech se odráží to, co prožíváme v realitě, jinak by to pro čtenáře nebylo zajímavé. A zároveň mi přijde důležité, že hranice mezi realitou a fikcí je relativní. Ty jsi říkal, že dystopické krajiny jsou vzdálené tomu, jak to vypadá tady v České republice, ale když se podíváš třeba do severních Čech do povrchových dolů nebo do Slezska, kde jsou opuštěné důlní struktury, zrušené továrny, opuštěné komplexy – to je něco, co působí jako vize apokalyptické budoucnosti, ale zároveň to už teď existuje v našem světě. Stejně tak autoritářské režimy – i když to v českém kontextu může působit přehnaně, tak ve světě se mohou dít i horší věci než to, co na člověka dýchne z Reálu. Pro mě je důležitá i určitá globální perspektiva. To, o čem píšu a co mě zajímá, není jen odraz toho, co se děje u nás. Přijde mi důležité stejnou citlivost uplatňovat i na dění ve vzdálených částech světa.

Je pravda, že mě při čtení Reálu a při pohledu na volby v Brazílii přišel na mysl Ginsbergův verš, že básníci vidí očima andělskýma, to jest rychleji – jako kdybys předpověděl nástup toho hrůzného molochu, který přichází do Brazílie. Lze tvoji knihu číst jako civilizační varování?

Určitě jo. Není to vědomá rovina. Ale je to pravda v tom smyslu, že ve vyhrocené podobě se tam odráží určité tendence, které vidíme u nás a především ve světě. Pokud se svět bude vyvíjet stejným nebo podobným směrem, jakým se vyvíjí, tak dnešní hyperbola se může ukázat jako každodenní život. Téma, které v Reálu není, ale na které se zaměřuji v textech, které píšu nyní, jsou klimatické změny – teprve v posledních letech a měsících dochází k tomu, že si na vlastním těle uvědomujeme, že ke globálním změnám klimatu opravdu dochází. Donedávna to byly abstraktní obavy lidí, kteří té problematice rozumí, ale najednou se z toho stává něco, co se dotýká nás všech. A to jsou proměny, které by poezie měla zachycovat.

Dystopickou linií probleskuje fantaskní rovina, jakýsi magický realismus, který tvou poezii sytí. K tomu jsi měl náběhy už ve své prvotině, ale tady se mi zdá, jako bys to ještě zvýraznil.

Myslím, že je to jedna z rovin, kde jsem se přestal bát, rezignoval jsem na vnitřní cenzuru a vycházel jsem jen z toho, co jsem v tu chvíli chtěl psát. Nedá se o tom ale mluvit úplně obecně: zase se vracíme k napětí mezi realitou a fikcí. Věnoval jsem se tomu z různých úhlů a jedním z nich je právě hranice náboženské imaginace, kterou hodně lidí vnímá jako legitimní, včetně mě, ale od ní jsem se schválně odrážel do různých „extrémů“: objevují se tam víly, skřítci a tak dále. Linie, z níž to vychází, je tato: pokud považujeme náboženství za něco legitimního, proč se neposunout dál a nezaměřit se třeba na bytosti lesa, které jsou běžně vnímané jako fiktivní a fantaskní? V textech to má další funkce, ale co mě vedlo k tomu, že jsem se nebál hrát si s věcmi z počítačových her, fantasy a pohádek, byla právě otázka, kde je ta hranice: čemu je legitimní věřit a čemu ne a zda je taková hranice vůbec důležitá. A pro mě je pointa Reálu, že tyto hranice se dají opustit, aniž by člověk musel rezignovat na pravdu v hlubším smyslu.

Bavíme se o fikci a realitě. Mezitím je ještě spojník: reprezentace reality. A jedním z hlavních médií, které nám realitu prezentuje, je internet. Někdo ho zatracuje jako zdroj digitální demence, jiní v něm vidí možnosti emancipace, ale mě by zajímalo, zda používáš internet jako básnický nástroj?

Asi bych neřekl, že jej používám jako básnický nástroj. Ale virtuální prostředí v nejširším smyslu – a internet je jeho součástí – je pro mě plnohodnotný zdroj inspirace. Můj přístup je takový, že co se odehrává ve virtuálním prostoru, má stejnou platnost jako to, co se odehrává ve fyzickém prostoru. Je to další rovina reality, ve které žijeme. Myslím, že v současnosti to platí rozhodně a do budoucna bude platit možná ještě víc.