Sokol_portret
Rozhovor s Janem Sokolem

Také evropské vlastenectví potřebuje podporu

Ptají se Svatava Antošová a Lukáš Senft

Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 17/2018

Pane profesore, existuje nějaký odkaz první republiky, který má ještě dnes smysl připomínat?

Myslím, že z dědictví první republiky pořád žijeme – přitom vznikla ve velmi odlišných podmínkách, než jaké máme dnes. Věcí, které nám z doby jejího vzniku zbyly, je ale spousta. Jednou z nich jsou například instituce. První republika zdědila rakouské státní instituce – a to včetně úředníků –, a mohla se tedy chlubit velmi kvalitní státní správou. Když v roce 1918 vznikala, měl Masaryk k dispozici poměrně fungující stát a hospodářství, nicméně vstupoval do velmi choulostivé mezinárodní situace. Možná si to sám nechtěl přiznat, vždyť ve Světové revoluci o tom píše, jako by bylo vše v pořádku… Kdežto v roce 1989 to bylo obráceně: nefungující stát a hospodářství, ovšem velmi příznivá mezinárodní situace.

Přesto politici po roce 1989 zdůrazňovali, že chceme na první republiku navázat a obnovit s ní kontinuitu. Podařilo se nám to?

Tady nelze vynést jednoduchý soud, zda ano, nebo ne. Byli tu sice lidé, kteří se snažili vrátit do první republiky, ale nakonec se ukázalo, že to nejde. V parlamentu byla skupina mladých lidí, která chtěla zrušit všechna zemědělská družstva a vrátit půdu chalupníkům. Ztroskotalo to na tom, že už žádní chalupníci nebyli. Totéž se týká i církve. Myšlenka restitucí původně znamenala: vrátíme to tam, kde to bylo. Ale to není možné. My jsme chtě nechtě museli navazovat na to, co tady udělali komunisti. Nemyslím si, že za komunismu bylo všechno špatně – některé věci byly udělány docela dobře.

Například?

Například preventivní zdravotní péče nebo učňovské školství.

Podařilo se nám navázat na první republiku v otázce ústavnosti a právního státu?

Rakouský stát dobře fungoval a nemuselo se v něm skoro nic měnit, což je pro fungování institucí dost důležité. Lidé na ně byli zvyklí a změny, k nimž docházelo, vnímali jen jako drobnosti.

Po roce 1989 se ale muselo předělat téměř všecko, a dokonce několikrát. Nejdřív šlo o volný trh, pak o rozdělení státu, vybudování krajské samosprávy a tak dále. Jenže stát a právo fungují až od chvíle, kdy všichni vědí, jak fungují základní instituce, a umějí s nimi vycházet. Všichni nemusí být právníci ani ekonomové, ale musejí státu aspoň trochu rozumět, aby si třeba nemysleli, že ceny určuje vláda. Když různí populisté slibují, co všechno zařídí – třeba laciné bydlení nebo větší platy –, buď tomu sami nerozumějí, anebo nám chtějí něco nabulíkovat.

Za klíčové osobnosti, které měly vliv na utváření našeho státu, jsou považováni svatý Václav, Karel IV., František Palacký a T. G. Masaryk. Není to ale spíše jen jakési dodatečné hledání vývojové linie, která předcházela vzniku Československa? Vždyť to mohlo vzniknout až na základě nového dělení světa po první světové válce…

Ano, ale tohle je těžké rozseknout. Podle Jana Patočky máme dvojí české dějiny: ty velké, které končí Bílou horou, a pak ty malé, které začínají národním obrozením. Ale myslím si, že tenhle názor, jako kdyby mezi tím nebylo vůbec nic, jen prázdná mezera, je dnes už překonaný. Český živel, přinejmenším ten kulturní, přece existoval po celou dobu. Je ovšem pravda, že na předosvícenskou dobu je těžké navázat – až obrozenci otevřeli novou kapitolu. Ale při zakládání Československa měly české země (víc než Slováci) poměrně dlouhou politicko-kulturní tradici, kdy se mohlo říct: tohle všechno už známe a žijeme v tom po staletí. Historici právě tuto historickou oprávněnost státního útvaru dost často zdůrazňují.

Náš státní útvar sice byl oprávněný, ale vývoj v Evropě několikrát zpochybnil naši suverenitu – ať už to byl vleklý spor s Polskem o Těšínsko, zabrání Sudet, ztráta Podkarpatské Rusi, dvě okupace – německá a sovětská… Až jsme se nakonec rozdělili na dvě republiky. Myslíte si, že tohle drolení či ukrajování z naší státnosti může pokračovat?

Nemám křišťálovou kouli a stát se může jistě ledacos – zvlášť je-li dlouho mír. Lidé si pak myslí, že všechno je v podstatě jedno. V míru se státy spíše drolí, protože tu není přímé vnější ohrožení. Naopak cítí-li se ohroženy, dávají se dohromady.

Zdá se mi, že jste trochu spojili věci, které k sobě nepatří – okupace je přece něco docela jiného než drolení státu. Je ovšem pravda, že „versailleské“ hranice první republiky, zejména ta jižní slovenská, nebyly ničím samozřejmým. A objevila se ještě jiná starost, s níž si musel nový stát nějak poradit – německá menšina v pohraničí i ve městech. Dnes na vztah tehdejšího státu k oné menšině někteří nadávají, ale podle mého soudu to není spravedlivé. Prvorepubliková menšinová politika byla dost velkorysá, jenže ta menšina byla hodně vyspělá a sebevědomá.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Sokol

    (18. 4. 1936, Praha) je filosof, překladatel, vysokoškolský pedagog a publicista. Vyučil se zlatníkem, po dálkovém studiu matematiky na MFF UK pracoval jako programátor, později jako vedoucí výzkumný pracovník ve ...
    Profil
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • DSC_8220
    Rozhovor s Josefem Pánkem

    Nejsem žádný spisovatel

    Ptají se Vojtěch Němec a Lukáš Senft

    A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2018
  • Nad knihou
    Raději zešílet v divočině

    I ten šutr je lidská bytost

    Reflektuje Svatava Antošová

    Museli najít odvahu zřeknout se mnoha civilizačních vymožeností, oželet pohodlí a spokojit se jen s nejnutnějšími věcmi. Zato jim bylo umožněno dotknout se podstaty bytí… Ne, to není pohádka, ale kniha rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině(Prostor, 2018) s podtitulem Setkání s šumavskými samotáři.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 11/2018
  • Tato generace ale artikuluje prostý a zároveň nevyvratitelný požadavek: požadují život. Tahle „ufňukaná“ generace nyní přiměla fňukat generaci svých rodičů, protože jim chtějí vzít zabijácké hračky.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2018
  • Rozhovor s Marií Šťastnou

    Vypořádat se s malým zlem v sobě

    Ptá se Svatava Antošová

    Jsme frustrovaní, stáváme se zlými. A když se frustrace a zlost spojí s velkým byznysem nebo velkým ideálem, to je potom ten pravý mazec.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 9/2018