Museli najít odvahu zřeknout se mnoha civilizačních vymožeností, oželet pohodlí a spokojit se jen s nejnutnějšími věcmi. Zato jim bylo umožněno dotknout se podstaty bytí… Ne, to není pohádka, ale kniha rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině(Prostor, 2018) s podtitulem Setkání s šumavskými samotáři.
Prostor
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.
Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou. To zřejmě vedlo i k jednomu z konfliktů, o němž se autor také zmiňuje a který mě osobně ještě po letech šokuje.
Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).
Jestli kniha Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky na něco apeluje, pak na to, abychom se měli na pozoru před každým, kdo by chtěl demokratické instituce (z)řídit jako firmu…
I napadalo mě při četbě: jak se s touto „symbiózou“ modelky a farářky asi popasoval polský čtenář? Ale pak jsem se zastyděla a uvědomila si, že mě Surosz svou knihou vlastně dostal…
Pravd je ovšem méně než pravdiček. Ty druhé se sbírají snáze a může se za ně považovat prakticky cokoliv.