Nad knihou
Arnošt NovákTmavozelený svět

Jak to bylo s tou šlehačkou na dortu?

Reflektuje Svatava Antošová

Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou. To zřejmě vedlo i k jednomu z konfliktů, o němž se autor také zmiňuje a který mě osobně ještě po letech šokuje.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 8/2018

Kdy a proč vznikala v Československu radikální ekologická hnutí, proti čemu a jakým způsobem bojovala a co bylo příčinou jejich pozdější deradikalizace? A proč se z „vynálezců“, kteří zprvu hledali alternativy k nově se formující kapitalistické společnosti, postavené na ekonomickém růstu a konzumu, stali nakonec její „údržbáři“? To mapuje kniha Arnošta Nováka Tmavozelený svět (Slon, 2017) s podtitulem Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989.

Dovolíte-li, začnu, jak bývá občas mým zvykem, trochu odjinud. V první půli 90. let minulého století jsem pracovala jako redaktorka v Českém rozhlase v Ústí nad Labem a do mé gesce patřila ekologická témata. Jedním z nich byl i boj o záchranu severočeské obce Libkovice, která měla být zbourána kvůli těžbě hnědého uhlí. Jezdila jsem s rozhlasovým mikrofonem na většinu akcí, jež měly prostřednictvím médií upozornit na bezprostřední ohrožení obce a získat podporu veřejnosti proti jejímu vymazání z mapy. Součástí jedné takové akce byl i happening; spočíval v tom, že zbývající, dosud nezbořené domy dostaly každý své číslo, jež odpovídalo číslu na obří kostce ze hry Člověče, nezlob se!, a ti z přítomných, kteří měli chuť se happeningu zúčastnit, byli vybídnuti k hodu kostkou. Číslo, které jim padlo, znamenalo (pochopitelně symbolicky), že dům, k němuž přináleží, je jejich, musí se o něj starat a chránit jej před demolicí. Mně padla šestka. Víte, co to bylo? Hospoda… Inu,

vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu
Stéphane Mallarmé

– od té doby mi moji rozhlasoví kolegové neřekli jinak než „šenkýřka z Libkovic“.

Happening to byl pěkný, leč bourání obce samozřejmě nezabránil. Z Libkovic se tak brzy stalo nejen silné politikum, ale i vrchol absurdity. Vzpomenete si proč? Protože uhlí se nakonec v místě zbourané obce nikdy netěžilo, neboť území, na němž se nacházela, bylo už za hranicí dobývacího prostoru stanoveného územními limity těžby, které na návrh ministra životního prostředí Ivana Dejmala schválila svým závazným usnesením č. 444 ze dne 30. října 1991 česká vláda pod vedením Petra Pitharta. Samotný kostel, jenž nesl jakýsi punc symbolu boje za záchranu Libkovic, byl zbourán až v roce 2002, tedy ještě dva roky poté, kdy vedení Mostecké uhelné společnosti oznámilo, že pod Libkovicemi se uhlí těžit nebude. To jen tak nevymyslíte, to se prostě musí stát…

Opatrní lidé nebojovné povahy

Ale pojďme už k samotné knize. Než jí začneme listovat, ujasněme si nejdřív pojem „radikální ekologie“. Autor ji definuje jako aktivitu, která

odmítá základní strukturu, na níž je postavena industriální civilizace, a způsob, jakým se vztahuje ke svému prostředí. Namísto toho hledá alternativní pojetí člověka, společenského uspořádání a vztahu k přírodě.

Na západ od nás sílil zelený radikalismus už na počátku 70. let a navazoval na hnutí za občanská práva, studentská a protiválečná hnutí a na aktivity nové levice (myšlenkový směr čerpající mj. z neomarxismu a frankfurtské filosofické školy a usilující o změnu kulturních, morálních a společenských norem – pozn. red.). Tehdy také vznikají dvě významné organizace Greenpeace a Friends of the Earth, které začínají používat přímé akce (např. blokády), aby upozornily veřejnost na environmentální témata, jež vyžadovala politická řešení. O něco později byla v USA založena protijaderná organizace Clamshell Alliance (1976), po níž následovala Earth First! (1980).

Všechna tato uskupení však mohla inspirovat zelené aktivity v Československu až na přelomu 80. a 90. let, kdy už měl režim vlády jedné strany povážlivé trhliny. Navíc stav životního prostředí byl natolik alarmující, že ochranářské organizace typu Hnutí Brontosaurus či Český svaz ochránců přírody (obě založené v 70. letech pod dohledem KSČ) se svým lokálním zaměřením na tzv. malou ekologii (např. čištění potoků či sběr odpadu) začaly postrádat smysl. Celkově neutěšená situa-ce zejména v kvalitě ovzduší si na podzim 1989 vynutila vznik dalších, alternativních organizací (Děti Země, Hnutí Duha, později Animal S.O.S.) a vedla i k prvním ekologickým (smogovým) demonstracím v severočeských Teplicích ještě před 17. listopadem 1989. Protesty proti zanedbávání životního prostředí však byly jen zástupným problémem, jenž měl mnohem širší konotace. Všem začínalo být jasné, že bez změny režimu nemůže ke změně přístupu k environmentálním otázkám vůbec dojít.

Transformace centrálně plánované ekonomiky v tržní vmanipulovala nově vzniklé eko-organizace do pravé části politického spektra, neboť kapitalistický systém se jim jevil jako naděje na tolik potřebnou změnu – na rozdíl od organizací na Západě, jež na kapitalismus útočily. A ačkoliv přirozenými spojenci českých eko-aktivistů byli levicoví anarchisté, nějakou dobu trvalo, než se začali výrazněji prosazovat. Na tomto místě Novák cituje charakteristiku českého zeleného aktivisty jako

opatrného člověka s ideálem tolerance a demokracie, osobu mírné a nebojovné povahy,

s níž přišel historik Miroslav Vaněk v textu „Zelené mládí. Ekologické aktivity mladé generace v osmdesátých letech“ [in: Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu, Votobia / Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002]. Starší ročníky si jistě vzpomenou, že onen „výkop eko-aktivistů doprava“ byl podpořen i nástupem respektovaných ekologů (Bedřich Moldan, Josef Vavroušek, Ivan Dejmal) do vládních funkcí po roce 1989. Aktivisté tak propadli iluzi, že mají-li na ministerstvech životního prostředí své lidi, půjde vše samo. Jenže ouha! Zpočátku idylická spolupráce se státními úředníky se kvůli přílišné názorové rozdrobenosti eko–iniciativ po dvou letech zhroutila.

Jde se do střetu s mocí

Psal se rok 1992 a do čela vlády nastoupil Václav Klaus, propagátor neoliberální ekonomiky, která se na životní prostředí neohlížela, pro něhož byla ekologie jen „šlehačkou na dortu“, na niž si musíme nejprve vydělat. Tato metafora zamíchala kartami ve společnosti tak mohutně, že vytlačila environmentalisty mimo legitimní diskurs a o tři roky později je dokonce katapultovala na seznam extre- mistů. Vadili našemu tzv. přirozenému návratu do Evropy, neboť vadila jejich kritika neregulovaného ekonomického růstu a konzumního způsobu života, kterou Václav Klaus považoval za útok na lidskou svobodu. Aktivisté ze své počáteční euforie museli chtě nechtě vystřízlivět, sebrat odvahu a pustit se do konfrontace s mocí. Tato konfrontace byla nejostřeji viditelná na boji za záchranu severočeské obce Libkovice a na blokádách proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín (JETE). Obě „kauzy“ měly společné to, že jejich počátek spadal ještě do období vlády jedné strany, kdy žádná veřejná diskuse nebyla možná. A ačkoliv se toto období postupně transformovalo v demokracii, některé jeho re- likvie stále přežívaly a nově zvolená garnitura na ně ochotně navazovala.

V souvislosti s prohrou v „kauze“ Libkovice připomíná Novák slova zakladatele Hnutí Duha Jakuba Patočky z roku 1999, že ačkoliv bylo dobojováno a boj prohrán, podařilo se těžařskou lobby natolik zdis-kreditovat, „že si od té doby nemohla dovolit vystoupit s vážně míněným návrhem na boření dalších obcí“. Patočkův výrok byl naivní. Uběhlo několik let, těžaři přišli s prolomením limitů a začalo se mluvit o úplné likvidaci obce Černice a částečné likvidaci Horního Jiřetína. Tyto nátlakové diskuse trvaly až do roku 2015, kdy vláda premiéra Bohuslava Sobotky rozhodla o neprolomení limitů. Lze se však spolehnout, že toto rozhodnutí budou považovat za závazné i další vlády?

Druhá vyhrocená konfrontace s mocí se odehrála na půdorysu dostavby JETE. Předcházely jí protesty ze sousedního Rakouska, a to jak od ekologických organizací, tak od oficiálních představitelů státu. První přímou akci proti JETE uspořádali aktivisté z Greenpeace (1990), o dva roky později se přidaly Děti Země a Jihočeské matky, teprve později Hnutí Duha. Když se pak navzdory stále sílícímu občanskému nesou- hlasu rozhodla Klausova vláda (10. března 1993) pro dostavbu, Greenpeace i Děti Země boj vzdaly. Naopak pro Hnutí Duha se stal Temelín hlavním bodem programu. Zorganizovalo blokádu elektrárny, ovšem ukrylo se, jak Novák píše, „pod hlavičkou neformální iniciativy Občané proti Temelínu“. V poznámce pod čarou pak na vysvětlenou dodává:

Pokud by blokády a občanskou neposlušnost organizovalo oficiálně registrované občanské sdružení, mohlo by se vystavovat finančnímu postihu, pokutě, vymáhání náhrad či soudnímu postihu zákazu činnosti.

V letech 1993–1997 následovaly další blokády a také každoroční letní tábory u Temelína, jež měly za cíl přitáhnout k protestům i obyvatele z okolí. V Libkovicích i zde totiž aktivisté pochopili, jak nesnadné je brát se o krajinu, v níž nežijí, ale kam jen dojíždějí demonstrovat. V očích místních mohli vypadat jako exoti, kteří si k jejich chalupám jezdí hrát na revoluci. A nejen to. Novák upozorňuje i na jeden zásadní rozdíl, který odlišoval eko-aktivisty české od těch zahraničních:

V zahraničí (míněny zejména Spojené státy a Německo – pozn. red.) se jednalo o široké sociální hnutí, které představoval konglomerát různých názorových proudů, a blokády a přímé akce nebyly pod kontrolou konkrétní organizace či jedinců, ale organizace přímých akcí byla mnohem více horizontální a větší prostor se ponechával afinitním skupinám a také spontánnímu jednání.

Podepiš, nebo tě napráskáme!

Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou. To zřejmě vedlo i k jednomu z konfliktů, o němž se autor také zmiňuje a který mě osobně ještě po letech šokuje. Jednalo se o to, že Patočka dal v roce 1997 podepsat účastníkům temelínské blokády jakousi deklaraci, „která je přímo zavazovala k určitému chování během blokády. Řada lidí tyto ‚zásady nenásilí‘ odmítla podepsat, především kvůli direktivnímu a autoritativnímu stylu, kterým jim byly předloženy, a kvůli nemožnosti o těchto zásadách diskutovat a podílet se na jejich formulaci“. Šokující na tom byl důsledek, který vyplýval z nepodepsání; ti, kteří to odmítli, měli být oznámeni policii. Týkalo se to i Arnošta Nováka:

Sám jsem tenkrát patřil mezi ty, kteří odmítali podepsat zásady, jak se chovat na blokádě Temelína, předkládané vedením Duhy, a to přesně z těchto důvodů: autoritativní jednání ze strany Duhy ve stylu ‚podepiš, nebo tě oznámíme policii‘, s níž jsem jako anarchista a obyvatel squatu Ladronka neměl dobré zkušenosti a nechtěl jsem na blokádě jakkoli ‚spolupracovat‘ s policií, zároveň jsem však neměl předem v úmyslu dopouštět se nějakého násilí.

Přestože toto jednání vedlo k otevřené roztržce, jež vyústila v odchod podstatné části členů Duhy a založení nehierarchické organizace Nesehnutí, vedení se nepoučilo a podobný trik zkusilo na environmentalisty znovu v roce 1999 při blokádě proti kácení v Národním parku Šumava. I tehdy vedení aktivistů předalo řediteli Správy NP Ivanu Žlábkovi „seznam fyzických osob účastnících se blokády“.

Nemohu si pomoci, ale jestli tu něco chybí, pak vyjádření druhé strany – především Jakuba Patočky. Ačkoliv je na několika místech knihy dost obšírně citováno z autorova osobního rozhovoru s ním z 15. 5. 2015, tyto napjaté situace jeho komentář či vysvětlení tehdejších, Duhu velmi diskreditujících kroků postrádají. Záměr, nebo nedopatření? Ať tak či onak, nezbývá nám než se spokojit s nazíráním, že chce-li být nějaká organizace na poli environmentalismu hegemonem a určovat jeho podobu (jak vysvítá z Novákovy knihy), pak zřejmě účel světí prostředky. Možná i tato mocenská touha a zároveň snaha vypadat jako – Novákovými slovy – slušní hoši a dokazovat „liberálnímu segmentu“ (Patočka), že opravdu nejsou žádnými extremisty, nakonec vedly k oné v úvodu zmíněné deradikalizaci. Ta se projevovala tím, že upouštěli od přímých akcí, přestávali se prezentovat jako mimosystémový subjekt a naopak zdůrazňovali, že jsou součástí společenského (kapitalistického) systému. A to autor knihy, o níž je tu řeč, musel jakožto bývalý squater a anarchista vnímat velmi citlivě.

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil
Arnošt Novák

Tmavozelený svět

SLON

Kniha se snaží přispět ke zmapování a pochopení dynamiky radikálně ekologické aktivity v České republice v letech 1989 až 2010. Zabývá se radikální částí českého environmentálního hnutí a procesem jeho deradikalizace v průběhu 90. let. Oproti jiným pracím, které se zaměřují spíše na formální organizace, se kniha věnuje zejména volnějším aktivistickým sítím, lokálnímu aktivismu či krátkodobým mobilizacím.

Souvisí

  • indonesia-muslims-getty_custom-f6df86e061ef12f90431cd28e3c192e9f099884b-s800-c85

    Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

    Z čísla 5/2018
  • Nad knihou
    Zuzana Vlasatá, Jakub PatočkaŽlutý baron. Skutečný plán Andreje Babiše: Zřídit stát jako firmu

    Byl jsem jako v sendviči

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jestli kniha Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky na něco apeluje, pak na to, abychom se měli na pozoru před každým, kdo by chtěl demokratické instituce (z)řídit jako firmu…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 16/2017
  • Nad knihou
    Ach, ty Češky!

    Zbavme se národnostních stereotypů

    Reflektuje Svatava Antošová

    I napadalo mě při četbě: jak se s touto „symbiózou“ modelky a farářky asi popasoval polský čtenář? Ale pak jsem se zastyděla a uvědomila si, že mě Surosz svou knihou vlastně dostal…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 14/2017
  • Nad knihou
    Mariusz SzczygiełProjekt: pravda

    Nenechat usnout hlemýždě

    Reflektuje Svatava Antošová

    Pravd je ovšem méně než pravdiček. Ty druhé se sbírají snáze a může se za ně považovat prakticky cokoliv.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 7/2017
  • Nad knihou
    Michail ZygarVšichni muži Kremlu

    O osudu Ruska rozhodují kulisáci?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Od roku 2012 je ale zase vše při starém; ‚carevič‘ vyklidil pozice, ‚car‘ je zpátky na svém místě a ‚muži Kremlu‘ si mnou ruce, jak to pěkně zařídili.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 3/2017