básnířka Marie Šťastná (23.8.2016)
Rozhovor s Marií Šťastnou

Vypořádat se s malým zlem v sobě

Ptá se Svatava Antošová

Jsme frustrovaní, stáváme se zlými. A když se frustrace a zlost spojí s velkým byznysem nebo velkým ideálem, to je potom ten pravý mazec.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 9/2018

Marie, co bylo dřív: poezie, nebo šperky?

Záleží na tom, čemu se už dá říkat šperk a čemu báseň. Na základní škole jsem si dělala náušnice ze skleněných a plastových korálků a drátku, který mi nosil otec z práce. Ke každému tričku jsem měla náušnice odpovídající barvy. Souběžně probíhaly první pokusy o povídky. Na vysoké už jsem si šperkařinou přivydělávala a běžně publikovala. Myslím, že to šlo společně, šperkařina pak převládala. Logicky, vždyť se jí živím. Kromě krátké epizody, kdy jsem byla učitelkou v mateřské školce, jsem se ani ničím jiným nikdy neživila.

Ovlivňovalo se to nějak navzájem?

Nevím, možná. Ale jestli ano, tak nevědomě a nepřímo. Určitě jsem se v některých textech zmiňovala o šití, ale to je asi jediná konkrétní věc, která mě napadá. Kdybych zahradničila, psala bych o rostlinách.

Za svou básnickou tvorbu jsi už získala řadu literárních cen. A co za šperky?

Za šperky, sukně a všechno, co dělám, se mi dostává ocenění každý den. Prostě tím, že si to někdo koupí a má z toho radost. Baví mě to, žiju tím a hlavně se tím uživím. Už jsem se zbavila zvláštního ostychu, který se k tomu vázal. Moji rodiče a partneři mívali problém nedodat, že jsem vlastně kusthistorička, když jsem někomu říkala, čím se živím. Brali to jako dočasnou, nouzovou záležitost, něco riskantního, co nemůže fungovat dlouhodobě, něco neseriózního. Většině lidí se to spojuje s nepřitažlivým alternativním způsobem života, nebo způsobem přivýdělku v málo ekonomicky produktivních životních fázích, jako je studium, mateřská a důchod. Byla jsem na to velmi citlivá, ale chápu to. Riskuju pořád, pravda, proč by se ostatním mělo líbit zrovna to, co se líbí mně. Ale zatím to funguje.

Jaký zlom se v tobě odehrál, že jsi kunsthistorii pověsila na hřebík?

Žádný zlom. Prostě to tak vyšlo. Kdybych se hned začala živit jako kurátorka nebo na památkové péči, určitě by mě to bavilo. Ona už kunsthistorie byla pro rodiče trochu oříšek, zřejmě si představovali, že budu dělat něco praktičtějšího, třeba že půjdu na pedagogickou fakultu a budu učitelkou, že zůstanu ve Valašském Meziříčí, brzy se vdám a budu mít kupu dětí, protože velmi brzy toužili po vnoučatech. Jenže mě bavilo tohle, pak v Ostravě hned nebylo místo v oboru a já jsem nechtěla jen naplano čekat, tak jsem si udělala kurz živnostenského podnikání a pustila se do šperků. Kdyby mi do toho přišla nějaká nabídka, asi bych se jí chytla, ale byla jsem spokojená s tím, co dělám, tak jsem nic sama aktivně nehledala. Pak jsem se zamilovala a přesunula do Prahy a byla jsem vlastně ráda, že nemusím řešit zaměstnání.

A pak se řetězily náhody, stačilo jen kývnout na příležitosti, které se nabízely, nebo jim jít jen trochu naproti a hlavně se jich nebát. Kdybych si to takhle naplánovala, asi bych se k výsledku propracovávala mnohem obtížněji. A navíc si pořád říkám, že do kanceláře na nějakém odboru kultury či jak se tomu říká nebo na památkovou péči si jako řadová úřednice mohu sednout vždycky, když bude potřeba. Nepověsila jsem kunsthistorii na hřebík, jen jsem ji odložila na neurčito. To není obor, který ovládají nové technologie, kde se příliš rychle něco mění, stíhám sledovat hlavní dění a třeba se k ní jednou vrátím.

Ještě k těm cenám: co pro tebe znamenaly v době udělení a co zpětně, s odstupem času?

Chviličku.
Načítá se.
  • Marie Šťastná

    (1981, Valašské Meziříčí), básnířka. Vystudovala střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě. V letech 1999–2003 se několikrát úspěšně umístila v soutěži Ortenova Kutná hora, ...
    Profil
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Arnošt NovákTmavozelený svět

    Jak to bylo s tou šlehačkou na dortu?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou. To zřejmě vedlo i k jednomu z konfliktů, o němž se autor také zmiňuje a který mě osobně ještě po letech šokuje.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 8/2018
  • Rozhovor s Matějem Stropnickým

    Člověk planetu pozvolna sní

    Ptá se Svatava Antošová

    Moudrá společnost se ovšem vyznačuje tím, že umí své krize řešit mírovou cestou včas. Je to vlastně taková zkouška, jestli je kolektivní lidský rozum opravdu tím, na co je tak pyšný.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2018
  • Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou N. Srbovou a Zdenou Bratršovskou

    Štvaný muž bloudí, Muso, sinými moři…

    Ptá se Svatava Antošová

    Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 6/2018
  • Svatava Antošová

    Ozvuk znělce

    před meteorologickou stanicí / která mi odezírá z úst / opakuji si znovu jeho příběh

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 6/2018
  • Feminismus, Politika
    Rozhovor s Michaelou Marksovou

    V Evropské unii jsme třetí od konce

    Ptá se Svatava Antošová

    Ženy mají jiné životní dráhy, řadu jiných zkušeností a díky tomu mohou mít na věci různé úhly pohledu, jiné než mají muži, respektive než to, co se bere za jakousi obecnou normu.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 4/2018