KRKAVCI

(Emilu Julišovi)

Je to jako hrát skořápky
tři krkavci
jeden z nich v minulém životě
básník…
Ale který?

Ten uprostřed
nad úbočím Třístoličníku
jako by ještě včera kroužil
nad zamlklou Ranou
a přemítal o smyslu trojice
jejích vrcholů
Způsob letu i dráha
odpovídají jinému kraji
jiným zvykům

Ten úplně nalevo
ten
co letí nejvýš
možná vyhlíží ohyb řeky
za kterým to zná
Křídla napjatá očekáváním
pátrá v mlžném oparu
po zapomenuté skládací židli
vrostlé do břehu
O rybaření neví nic
ale bez Ohře si připadá ztracen

Ten vpravo
před pásem lhostejných Alp
na obzoru
mohl ještě před hodinou mířit
ke stejně lhostejným věžím
kostela sv. Mikuláše v Lounech
Sotva se k nim přiblížil
úder zvonu jej odhodil
o kus dál
Až sem
na jih

Jeden z nich
                 kdysi básník
uměl rozmlouvat se smrtí
jako by ji znal odjakživa
Od chvíle
kdy spolu odletěli za horizont
objevuje se tu a tam na obloze
a mává mi v ústrety

ROZBŘESK

(Tomasi Tranströmerovi)

Šerosvit prochází lesem
a staví si kmeny
jak potřebuje
Mezi nimi bloudí
můj na noc odložený stín
Ve tmě byl k nepotřebě
ale sotva se rozbřesklo
chce zpět

Zůstávám potichu
a bez pohnutí pozoruji
jeho směšný lidský zmatek
i jeho jistotu
že tu někde stále jsem
Někde pod probořeným stropem
ospalosti…
Co asi musím mít na sobě trámů
a co vymrzlých vlaštovčích hnízd!

Bez pohnutí pozoruji
jak čeká
až se z těch trosek vyhrabu
Sám je neodklidí
Opřen o strom
na kabátě zmrazek ptačího trusu
třese se chladem
Tolik se chce přimknout zpátky!

Ale já jen dál bez pohnutí
pozoruji své tlapy
a představuji si
jaký asi bude dnešní lov…

Jediný nocleh na sněhu
a je ze mě rys

ČERNÁ DESNÁ

(Adolfu Branaldovi)

To se kdysi sbírala voda
z širokého okolí
na přehradu nedaleko Moldavy
Než zaplavila celé údolí
musely zmizet domy i kostel
Pak vše potemnělo a zmlklo…

Teď se nakláním nad stejně temnou
a mlčenlivou tůní
A pozoruji čas

Spadané listí na březích odtikává
jednotlivé roky
Mech na kamenech to bere
po staletích

Jen já se toužím zastavit
a vrátit
Nabrat do dlaní dobu
kdy Fláje byly ještě vesnicí
a moldavské nádraží domovem
dnes už zapomenutého spisovatele
Čas se tehdy rozeběhl
tak rychle
že mu ani vlaky nestačily –

A koho to zajímá?
zeptá se mě najednou tůně
Koho zajímají tahle slova
která mi sem nosíte po urnách
jako popel zemřelých
a pak ani nepočkáte
až jimi moje hladina zrůžoví?

Ach!
povzdechnu si pro sebe
kéž by to mohlo být naopak…
Kéž bys námi protekla
a všechna ta slova vyplavila!

Nic
které by z nás zbylo
bylo by méně zbytečné
a marné

DIVOKÁ RYBA

(Josefu Kainarovi)

Už tehdy v létě
u řeky
míhal se za zády rybáře
bílý stín
a potají přivolával
čtvrtou roční dobu

Teď konečně přišla…

Oba s ní chodí po břehu
jeden zachumlaný
druhý jako by se šatů štítil
Přehrabují se v odpadcích
a hledají něco k snědku

Ten zachumlaný páchne
rybinou
Co najde na špinavém ledu
sebere a schová do kapsy
A pokaždé se ohlédne
zda ho při tom neviděli

Ten bez šatů mu drze
ohmatává kosti
až zavadí o tenkou strunu
napjatou mezi bytím
a jeho koncem
Varovně to zadrnčí
ale zachumlaný nedoslýchá –

Bezstarostně si usíná
a zdá se mu
jak znovu potkává
tu divokou rybu s majestátem orla
kterou viděl naposledy
v dětství…
Pluje mu naproti
místo šupin samé stříbro
samý diamant
A všude vrypy od hvězd
o něž se kdy otřela

Chce se jí dotknout
– ale ona splaskne
Zbude jen prázdný skelet
potažený zimním světlem

Ryba se kamsi vytratila
umřela

CHURÁŇOV

(Petru Kabešovi)

Jednou si jeden pozorovatel počasí
vyměnil srdce s horou
– jmenovala se Milešovka
Od té doby
kdykoliv si poklepal na hruď
zaslechli jste ozvuk znělce…

Po kolena v mokrém sněhu
před meteorologickou stanicí
která mi odezírá z úst
opakuji si znovu jeho příběh
který je příběhem o hloubení propasti
proti pomíjivosti

Zahlédl její dno tehdy
když nebylo vidět na krok
A dole na dně
vílu
Rovnala mu úhledně život
tak dlouho
dokud jednotlivé epizody
nezapadly do sebe
Pak už se vše zdálo být čiré a jasné
vše bylo možné v jediné vteřině
pochopit

Jenže prsty
kterými se dotýkal světa
dál zanechávaly místo otisků
vydrásané verše…

A dnes?

Hora stojí stále
vzdálená stovky kilometrů
na sever odtud
On už dvanáct let není –
ale až sem
k bavorské hranici
skrze těžká oblaka nad lesem
ostře zbarveným doběla
na konci dubna
(jako by někde v nebi
došlo ke zkratu)

až sem je slyšet
jak jeho srdce uvnitř té hory
bije na poplach