Svatava Antošová

Od vynálezců k údržbářům

Na křtu v Unijazzu zazněly i jiné bizarnosti, jimž byl Arnošt Novák v 90. letech takříkajíc nablízku, ať už to byla brněnská kapela Mrtvá budoucnost, z jejíhož okruhu se rekrutovali aktivní environmentalisté, nebo rozkol mezi eko-aktivisty a anarchisty…

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 4/2018

Tak by se dala charakterizovat základní obsahová linka knihy Tmavozelený svět (Slon, 2017) s podtitulem Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989, kterou v čítárně pražského Unijazzu pokřtil koncem ledna její autor Arnošt Novák, někdejší squatter a aktivista a nynější vysokoškolský učitel na FHS UK. Poslechnout si jej přišel úctyhodný počet zájemců, kteří čítárnu zaplnili k prasknutí. Nebylo divu. Radikalita je přitažlivé téma a ve spojení s ekologickým hnutím dokáže oslovovat zejména mladé lidi. Křest sestával z přibližně půlhodinového autorova monologu, podbarvovaného ostrým ptačím křikem, linoucím se z klece v jednom z rohů místnosti (kdo navštěvuje čítárnu častěji, ví dobře, o čem mluvím), a z dotazů publika. Jedním z nich byla i má otázka, proč knihu nazval Tmavozelený svět? Jak Novák vysvětlil, název reflektuje jeho inspiraci ekologickým hnutím ve Velké Británii a vychází z označení „dark green“, tedy „tmavozelení“, což znamenalo radikály, kdežto „světlezelení“ bylo označením pro umírněné.

Při psaní si vzal na pomoc výše zmíněnou metaforu „vynálezců“ a „údržbářů“, která podle jeho slov nejlépe odrážela vznik a vývoj českých ekologických iniciativ. Zpočátku sice udávali tón „vynálezci“, tedy environmentalisté, kteří toužili vymyslet jinou než konzumní společnost, ale nakonec se z nich stali „údržbáři“ nastupujícího kapitalistického systému. Tento vývoj se zrcadlil i v typech akcí, které postupně převládaly. Zatímco zprvu dominovaly blokády a přímé akce, s postupem času se vytrácely, neboť hnutí se institucionalizovalo, až se nakonec začlenilo do společnosti. Tento proces nazývá Novák deradikalizací. K té přispěl i nástup první Klausovy vlády (1992) a pozdější zařazení environmentalistů na seznam extremistických organizací (1995). V této souvislosti je dobré zmínit jeden pikantní výrok, který knihu uvozuje. V roce 2000 jej pronesl Rudolf Zeman, pracovník Kriminalistického úřadu Policejního prezídia ČR a získal za něj ocenění v anketě Zelená perla (anketa o nejhloupější výrok z oblasti životního prostředí, kterou od roku 1995 vyhlašuje ekologické sdružení Děti Země – pozn. red.). Ten výrok zněl takto:

Radikální ekologové jsou problémem vzhledem k tomu, že hesla, která propagují, jsou většinou pravdivá a mají podporu veřejnosti, ale i policistů.

Na křtu v Unijazzu zazněly i jiné bizarnosti, jimž byl Arnošt Novák v 90. letech takříkajíc nablízku, ať už to byla brněnská kapela Mrtvá budoucnost, z jejíhož okruhu se rekrutovali aktivní environmentalisté, nebo rozkol mezi eko-aktivisty a anarchisty, který doprovázela nelichotivá přirovnání k fašistům (míněni anarchisté) či naopak k zeleným kolaborantům (míněni ekologové). Vliv na tento rozkol však neměly pouze vnější společensko-politické okolnosti, ale i poměry uvnitř jednotlivých organizací, kde se do popředí draly silné, charismatické osobnosti, jejichž vztah ke kolektivu byl často dosti problematický. Jako příklad takové osobnosti uvedl Novák zakladatele Hnutí Duha Jakuba Patočku, který sice disponoval vizí a zároveň darem motivovat lidi pro její naplňování, ale na druhé straně nebyl schopen ani ochoten řídit Duhu demokraticky. Ba co víc, poměrně brzy začal budovat ostré hranice mezi tím, kdo je a kdo není ekolog, což nakonec vedlo k masivnímu odchodu členů Duhy a založení vzdoroorganizace Nesehnutí.

Ti z nás, kteří se v okolí ekologických hnutí v 90. letech pohybovali, si jistě rádi prostřednictvím Novákovy knihy oživí vzpomínky nejen na boj za záchranu severočeských Libkovic či proti dokončení výstavby jaderné elektrárny Temelín, ale i na osobnosti, které tehdy stály v centru environmentálního dění, aby se s ním později nikoliv v dobrém rozešly – jako např. sociolog Jan Keller. Čtenářům Ravtu pak mohu slíbit, že se s Novákovou publikací brzy setkají v tištěné verzi Tvaru v rubrice „Nad knihou“, kde se jí budu věnovat zevrubněji.

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Finsko
    Rozhovor s Jitkou Hanušovou

    Naslouchám své intuici

    Ptá se Svatava Antošová

    S Jitkou Hanušovou o finské literatuře a překladech, s nimiž je nutno souznít

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2017
  • Nad knihou
    Zuzana Vlasatá, Jakub PatočkaŽlutý baron. Skutečný plán Andreje Babiše: Zřídit stát jako firmu

    Byl jsem jako v sendviči

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jestli kniha Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky na něco apeluje, pak na to, abychom se měli na pozoru před každým, kdo by chtěl demokratické instituce (z)řídit jako firmu…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 16/2017