Karel Čapek byl nařčen už téměř ze všeho. Jednou je vinen ubohostí, jindy genialitou. Byl prý měšťák, ale také vizionář, elitář i demokrat, šťouravý novinář, a přesto tlampač Hradu. Především Čapkova politická figura se v diskuzích protáčí na všechny strany, mnohdy jako fackovací panák: těm zastupuje šovinismus první republiky, jiným zase naivní humanismus. Karel Čapek je zkrátka projekčním plátnem. Jako by se stal postavou ze své vlastní novely Povětroň, tajemným mužem X., jehož charakter a podstatu se snaží vyspekulovat přihlížející osoby. V novele se jedná o jasnovidce, jeptišku a básníka – a každý z nich vidí v bytosti bez tváře zcela odlišnou osobnost. Čapek je obdobný případ. Pro některé je jasnovidcem, který v textu Proč nejsem komunistou předpověděl hrůzy komunistické diktatury. Pro další je světcem na orloji demokracie, jenž vyskočí s vhodným citátem pokaždé, když se pomlouvá Masaryk, občanská společnost, tržní systém, popřípadě Václav Havel. A mnohým není víc než básnickým kýčařem, jemuž sloužili „chudí, obyčejní lidé“ jako človíčkové v uhlazených vyprávěnkách.

Nehodlám nyní toto projekční plátno rozříznout, aby z něj vystoupil Čapek nahý, ryzí a objektivní. Rád bych jej ovšem vystavil jistému experimentu. Chtěl bych Čapka podrobit „úkladnému čtení“, tedy pojímat jeho texty proti smyslu, v němž bývají rámovány, proti zavedenému výkladu. Místo Čapka-antikomunisty chci představit radikálního socialistu; místo vágního rozumáře chci ukázat Čapka jako pečlivého pozorovatele utváření politična; a namísto morálního kýčaře nabídnu humanistu, který nemá, čím obhájit svou víru v člověka.

Levičák, který mrhá časem

Jistě, Čapek podporoval „tržní systém“. Psal o ševcích, kteří pomáhají společnosti prodejem kvalitních bot, pro československý trh si přál kvalitní konkurenci, aby vznikaly solidnější produkty, a samozřejmě sepsal už zmiňovanou glosu proti „komunismu“, která je všeobecně známá, mnohdy citovaná a ještě častěji vytrhovaná z kontextu. Zneužívání tohoto článku jakožto pamfletu proti sociální politice ovšem vychází z lajdáckého čtení. Čapek není „dnešním“ pravicovým antikomunistou, který křičí, že si chudí svou chudobu přivodili sami, málo se totiž snažili a místo lenošení pod mostem měli zvolit šéfování na burze. Čapek píše naopak ze sociální pozice:

Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou? Protože jsem na straně chudých.

Čapek neodmítá komunismus ve smyslu „jakékoli sociální pomoci“, odmítá spíše život jako neustálé provizorium, v němž změna přijde „zítra“, až „po“ všech výstřelech z Aurory, ve kterém se především revolučně čeká, zatímco chudí zůstávají celkem reakcionářsky a konstantně u dna. Žádá pomoc teď a tady:

Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.

Nemoralizuje a chudí mu nejsou prostředkem k laciné pointě – nevyužívá zástupy bezprizorních ani jako ukázkové „parazity“ státního rozpočtu, ani jako stafáž pro revoluční apel.

V článku „O tom socialismu“ z roku 1925 se nicméně dopustil ještě něčeho strašnějšího. Přímo se v něm hlásí k socialismu, dokonce k ideálům komunismu (i když odmítá jeho výše zmíněné „metody“). Buržoazní maloměšťák Čapek, ten apologeta střední třídy a kapitalistického Československa, píše následující:

Věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.

Do svého levičáckého portfolia Čapek přidal i další nezbytné položky: kritiku bank, pojišťoven a hromadění kapitálu. Banky a pojišťovny podle něj zadržují finance, aby jim sloužily pro další a další navyšování kapitálu. Čapek na penězích zdůrazňoval jejich mravní hodnotu, vnímal je jako součást lidského chování a jako vyjádření vztahu. Finance by se tedy měly investovat, nejlépe do výstavby nemocnic, domů, dětských hřišť nebo infrastruktury.

Svým pojetím samotné výroby a průmyslu se Čapek zavrtává dál a dál do levé škály politického spektra. Ve fejetonu „O amerikanismu“ se staví skepticky ke snahám přenést americké tržní ideály do Evropy. Pochybuje o „fordovské“ společnosti, o důrazu na rychlost

(Spěch, rychlost! To je nové evangelium, které se na nás pořád volá z druhé strany oceánu. Chcete-li být bohati, zvyšte svou rychlost a výkonnost!),

o důrazu na množství vyrobených produktů

(Pokud vím, americká ‚efficiency‘ se týká zmnožení výkonu, a nikoli zmnožení života),

odmítá úspěch jako úhlavní smysl života

(Začni jako liftboy a staň se ocelovým nebo bavlněným králem!).

Proti obsesivnímu zaujetí společenským triumfem staví výhody, které může nabízet to, co se zprvu jeví jako selhání:

Je jednou z předností Evropy, že Shakespeare neměl úspěch a nestal se například velkým rejdařem; nebo že Beethoven neměl úspěch a nestal se největším výrobcem špatných bavlněných látek.

Přiznává, že evropský člověk není příliš výkonný pracovní stroj, ovšem jenom proto, že není žádným strojem. A místo fetiše rychlosti nabízí jednu z nejvyšších kvalit evropské kultury: umění lenošit.

Některé největší aktivity lidského ducha se vyvinuly jenom za neslýchaného mrhání časem. Evropa mrhala časem po mnoho tisíc let; v tom je její nevyčerpatelnost a plodnost,

vzkazuje drze za oceán. A nabízí vzor zahálky také přímo z americké kultury:

Vsadil bych se, že váš Walt Whitman požíval zaživa pověsti povaleče a darmošlapa, když se potloukal po Hobokenu se svou vlající hřívou.

Čapek tedy už v polovině dvacátých let velebí ideály „levicového extrému“: klídek a pohodičku pro všechny. „Lenošení“ jako seriózní, politický postoj, jako vzdor proti nelidské efektivitě a přepracovanosti, začíná levice prosazovat teprve v posledních letech – například filosof Nick Srnicek se svým manifestačním: „Musíme si vydobýt právo být líní!“ Čapka tak můžeme vnímat jako předchůdce podvratného nicnedělání.

Nebyl by to ovšem kompletní levičák bez prosazování samospráv a kritiky státu, rýpání do parlamentarismu. Ano, Čapek se stal státotvorným „mluvčím“ tatíčka Masaryka, sepsal s ním literární pomník Hovory s TGM, v dopisech prezidentovi se podepisoval „vám oddaný“, a aby toho nebylo málo, vznešenou knihu rozhovorů se pokusil sepsat i s Antonínem Švehlou (její dokončení přerušilo Švehlovo úmrtí) – zkrátka ukázkový posluha státní moci. Nicméně Čapek byl rovněž zarytým kritikem Pětky, mimoparlamentního uskupení složeného z hlavounů největších stran, které podle Čapka vytvářelo politický moloch. Jednotliví poslanci proto neměli nárok na vlastní mínění a stávali se pouhými hlasy pro předem vyjednané postoje. Tuto neprodyšnost partajních seskupení, které jsou obrácené především samy k sobě, ještě zesiloval stranický tisk. Každé ze stran sloužily jedny z velkých novin, přičemž v jejich správních radách zasedali vysocí představitelé dotyčných politických subjektů. Agrárníci četli pouze Venkov, lidovci sledovali Lidové listy, příznivci Československé národní demokracie pro změnu Národní listy. Aby si straníci alespoň přičichli k odlišným názorům, museli by si jednotlivé noviny úplně prohodit redakce, navrhoval posměšně Čapek.

Sám měl daleko k bezstarostné důvěře v hladké fungování systému, k delegování všech záležitostí na volené zástupce, k uzavření veškerých politických rozhodnutí za dveře parlamentu (například ve fejetonu „O politice“). Tento přítel Masaryka, Beneše a Švehly kritizoval centralismus a přehnaný etatismus:

Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přesto jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha.

Místo ustavení všemocného pražského centra by se politika měla rozšířit na venkov a do malých měst. Ta by neměla scházet na úbytě a degradovat v periferie, protože

na malých městech a v jejich farnostech žije dvacetkrát víc národa než v celé Praze i s Hostivaří a Kobylisy.

Demokratické procesy neposílí tím, že bude bytnět mocenská vertikála zakončená hradním trůnem, ale spíše tím, že politické „okraje“ získají svůj vlastní politický hlas:

… vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. Nikde není tak naze vidět nepolitičnost našeho života jako v úpadku samosprávy.

Čapek tedy vyráběl z Masaryka symbol demokracie, nicméně její samotné utváření se mělo odehrávat na návsích a drobných radnicích.

Jak se dělá společnost

Na Čapka se už desetiletí chytají velká, příliš velká slova. Nejedná se jen o zmíněnou Demokracii, protože Čapek, to je také Kultura, Mravy, Umění, Politika, Občanská společnost a kdovíco ještě. Co se těmi vznešenými pojmy míní, nikdo neví. Lépe řečeno: v každé době, dokonce v každé situaci nesou odlišný smysl. Jedná se o rafinované „plovoucí signifikanty“, tedy předem neurčené pojmy, které získávají svůj význam teprve v konkrétním kontextu. „Demokracie“ tedy může označovat volení zastupitelů do lavic sněmovny, může být záštitou pro různá emancipační hnutí, ale jako fanglí s ní mávají i všemožné krajně pravicové sebranky. Obávám se, že v posledních letech byly Čapkovy teze ukotveny do těch nejnudnějších možných výkladů. Čapkova „demokratičnost“, to je především estetická nonšalance a dbání na etiketu. Jeho vyzdvihování občanské společnosti a soucitu, v tom byl zkrátka předchůdcem Havlovy „pravdy a lásky“ a samozřejmě také apolitického mravokárství: politika je žumpa, hlavní jsou ty naše Hodnoty a Mravy! Neurčitá velkolepost Čapka-titána jej postupně vykuchává. Pod tíhou nadlidských pojmů se paradoxně zmenšuje až do podoby mondénního chytráka, který snad i věděl, jakou lžičkou se nabírá dezert, ale z jehož díla se ukrajují pouze plochá hesla. Stává se z něj vyprázdněná továrna na absolutno.

Přitom právě Čapek dával často a s gustem najevo svou nedůvěru k těm abstraktním a neuchopitelným entitám, jako je Společnost nebo Demokracie. Tenhle plachý slušňák píše:

Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoli večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického.

Nechuť k „platonským“ sférám, k nimž se obyčejní smrtelníci musí pouze přibližovat, ještě upřesňuje:

Mluvíme o zájmech společnosti, o společenském řádu, o veřejnosti a jiných takových věcech; ale společnost není něco mimo nás, společnost je především styk lidí.

Společnost je totiž neustále skládána a vytvářena v konkrétních vztazích lidstva a věcí. Sociálno není monolit, který by bylo možné zvážit, poměřit a zhodnotit, lidé nejsou ovládáni jen „společenskými silami“, jimiž lze na počkání vysvětlit cokoli, od ceny chleba po válečné konflikty. Jednotlivci se potkávají, hádají, milují, vyjednávají, a bez ustání tak přeskupují sociální krajinu. To jsou momenty, které má smysl sledovat.

Stejně tak se i politika konstruuje v každém okamžiku a ve všech situacích, a to i těch nejprostších. Čapkova perspektiva je určitou obdobou deklamace „osobní je politické“:

Říká se, že u nás je veřejný život přepolitizován; patrně ano, ale náš osobní život není ještě vůbec zpolitizován; ještě jsme neobjevili, že naše vlastní neplacená životní praxe je nebo může být realizováním jistých politických úkolů.

Politika se „dělá“ nejen zákony, ale na každém rohu, nejen pamflety, ale při každodenním „performování“ vlastních postojů vůči lidem, s nimiž přicházíme do styku. Jedná se tak v jistém smyslu o protiklad vůči „havlovské“ apolitičnosti, kde jako by existovaly dva světy: politický a občanský. Politici dělají pochybné řemeslo, zatímco občané vyhlíží „absolutní horizont“ a žijí „v pravdě“, neznečištěni tou odcizenou politickou mrzkostí. Čapek naopak vypouští politiku ze sněmovny mezi lidi, stahuje ji z výšin do chalup a obýváků. Nejedná se mu samozřejmě o snižování tradičních demokratických procesů, chce pouze vyzdvihnout význam aktů, které se dějí mimo veřejné jeviště – i to jsou politické činy. Zákony a systémová řešení doprovází neustávající politika všednosti.

Podobnou linii vede v posledních letech například aktivista a „filosof spolubytí“ Charles Eisenstein:

Nechci žít ve společnosti, kde je uspořádání demonstrace důležitější než péče o nemocnou pětadevadesátiletou tchýni.

Povídky, romány a fejetony Karla Čapka, které bývají povětšinou redukovány na oslavu „takové té české člověčiny“, prostých figurek, které si plavou svými malými (apolitickými) životy, je tak možno číst naopak jako prozaické studie. Lze je pojímat jako situační sondy do živelných sítí všemožných lidí, zvířat, rostlin a předmětů, které ve vzájemném střetávání neustále sjednávají podobu sdíleného života.

O ranách nepochybuješ, rány hojíš

Tím se dostáváme k tomu, co provokovalo už Čapkovy současníky a co mnohé irituje dodnes: Čapkův humanismus. Co to vlastně má být? Romantizování života těch, kteří si nemohli dovolit vilu na Vinohradech? Intelektuální nuda, slabost? Možná je to povýšené zaklínadlo těch, co touží vždy a všude morálně vítězit? S podobnou nevolí psal proti Čapkovi-krasoduchovi už roku 1934 spisovatel Rudolf Medek. V daném období se totiž přiostřoval spor o insignie: univerzitní hodnosti měly být vráceny z Německa na Karlovu univerzitu, nicméně vyřízení celé věci se protahovalo. Čeští pravicoví studenti nakonec vytáhli proti německým a židovským obchodům, na které zaútočili. Obec československých spisovatelů se ohradila proti atakům fašistů, kteří se snaží omezovat „svobodu ducha“, a žádala obranu spoluobčanů „jiného jazyka a náboženství i politického vyznání“. Otevřený dopis signovalo několik desítek literátů včetně Karla Čapka. Později vydal Medek v Národních listech svou reakci: podle něj se jednalo pouze o rvačky poblázněných študáků a je prý příliš laciné častovat kdekoho označením „fašista“. Čapkovi dokonce přihodil k dobru jednu knížecí radu:

Jestli budete takto mluvit, věřte, a také se nedivte, že budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací, která už vyrostla v jiném ovzduší, než je vaše frazeologie a všecko to dušování se ve vaši pokrokovou hruď. Věru, nechtěl bych vidět ten obraz, kdy Karel Čapek, S. K. Neumann a A. M. Tilschová, spolu s Jindřichem Vodákem a Vítězslavem Nezvalem cvičí […] v nějakém koncentračním táboře. Nechci to vidět!

Čapek nejednou reagoval na obvinění z vágního patosu. Jeho solidarita totiž nevycházela ze složitých teorií nadhodnoty a výrobních prostředků, kterým, jak přiznával, nerozuměl. Tvrdil, že není nezbytná ekonomická hypotéza, aby člověk viděl, že

příliš mnoho lidí není a nemůže být štastno, protože jsou odsouzeni žít v starosti, nedostatku a ponížení; je to rozběsňující pohled na nesmírnou a nedůstojnou křivdu.

Čapek ovšem, jak už bylo zmíněno, nepopíral nutnost konkrétních zásahů, které se i z dnešního pohledu jeví jako značně radikální, a vyžaduje navíc

cokoli smírného, tolerantního a lidsky ušlechtilejšího, ať už je to přemáhání rasové nenávisti, zlidštění justice, sociální pomoc, služba míru.

Kde se tedy bere ten dojem čapkovsky povšechného sentimentu?

Čapkovým cílem totiž nejsou barikády ani rovnostářská společnost. Dokonalá demokracie, i kdyby byla možná, je pouhým prostředkem. A Čapek se nezastavuje u prostředků ke změně, ptá se, jak by taková změna zkvalitnila lidský život, tu zdánlivě nekonkrétní a nepolapitelnou oblast. Jakákoli „revoluce“ je pouze vehiklem, více či méně úspěšným, k dosažení proměny, ale nenabízí automaticky lepší naplnění života. Co nastane po změnách, jakkoli převratných? Po odstranění všech nešvarů a nespravedlností nám zbyde „pouze“ člověk. A právě člověk je pro Čapka prvotním impulsem a posledním smyslem jakékoli snahy o lepší svět. Nejedná se mu pouze o vyřešení chyb, zásadní je pozitivní „zhodnocení lidského života“. Ano, Čapkova „utopie“ by nejspíš nepřinesla nic údernějšího než třeba krejčovského tovaryše, který má zálibu ve svém řemeslu a má čas a chuť ke zpěvu, milování, lelkování nebo k výchově svých děcek, protože jej nesdírá z kůže zaměstnavatel a nemusí se bát o střechu nad hlavou. Je to vágní a nudná vize? Pak se ale obávám, že je vágní a nudný samotný život.

Člověk, množina lidí je pro Čapka bezmezná hlubina. A jako takovou ji nelze redukovat na koncept, teoretický problém. Čapek proto nepodal zdrcující a triumfální hypotézu vysvětlující, proč je humanistou. Důvěra v člověka, v život a soucit se v posledku možná nedá vyargumentovat. Každý „důkaz“ lze vyvrátit, každou teorii je možno přebít teorií odlišnou. Za každým aktem humanity tak stojí – na první pohled obyčejná – víra. Ať už se jedná o podání sklenky žíznivému, nebo o politické hnutí požadující všeobecný blahobyt. Základem pro takové činy není jakási „teorie všeho“, ale víra v člověka. Spíše se tak u Čapka setkáváme s renesančním „Magnum, o Asclepi, miraculum est homo“, se zázračností člověka, která je Čapkem vnímána v přítomnosti, na konkrétních bytostech a především v jejich soubytí. Čapkův železničář z Obyčejného života vyznává:

Každý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácí do nedohledna. Jen se na sebe podívej, člověče, vždyť jsi málem celé lidstvo! […] Můžeš se dívat na všechny lidi a na nich rozeznávat, co všechno je, člověče, v tobě. Každý z nich žije něco tvého, i ten chlap trhan, kterého vedou četníci s řetízky na rukou, i ten moudrý a tichý lampář, i ten ožralý setník, který zapíjí své hoře, všichni. […] A to je ten pravý obyčejný život, ten nejobyčejnější život, ne ten, který je můj, ale ten, který je náš, nesmírný život nás všech. Všichni jsme obyčejní, když je nás tolik; a přesto – taková slavnost!

Čapek jako humanista bez absolutního argumentu pro svou humanitu, který víru v člověka odvozuje pouze z lidí, se ozývá v následujících řádcích:

Nemůžeš být vzletný, protože chceš zůstat blízko věcí. Nemůžeš svět spasit, protože chceš světu pomáhat. Pro samé poznávání nemůžeš říci, že už něco víš. […] avšak nejsi jako nevěřící Tomáš, neboť rány, které nacházíš, nejsou k tomu, aby se do nich strkaly prsty. Koneckonců z nedostatku něčeho dokonalejšího věříš prostě v člověka.

Zahálčivý socialista, politik všednosti, humanista bez triumfu – nevím, do jaké party by takového Čapka přibrali. Těžko z něj uplácat program, zadkem sedí na mnoha židlích, za každým prohlášením se klube nějaké „ale“. Je to Čapek těžko zařaditelný, každopádně podnětnější. Domnívám se, že taková role mu sluší podstatně více než jeho zazdění do pomníku velkolepého, nicméně mlčícího pana X.